Jaderné zbraně v rukou „rudých velmocí“ – Ruska a Číny

V tomto díle se podívejme na dvě centrálně řízené země – Čínu a Rusko a jejich „práci“ kolem jaderného arzenálu.

Rusko

Igor Vasiljevič Kurčatov, „otec“ ruské atomové bomby. Zdroj: wikipedia.org

V největším rozmachu měl Sovětský svaz v roce 1986 až 45 tisíc jaderných hlavic.

Rusko arzenál SSSR zdědilo, zmodernizovalo a zmenšilo. Smlouva New START počítá pro Rusko od roku 2018 s 1550 hlavicemi (a stejně tolik pro USA).

Vývoj sovětských jaderných zbraní vedl po 2. světové válce Igor. Vasiljevič Kurčatov, který dostával podrobné informace od sovětské rozvědky o americkém projektu Manhattan. Tak činil rozhodnutí, které jeho podřízeným přišla geniální (např. metody separace plutónia), protože věděl, že Američanům fungovala.

Sověti využili zajatých německých vědců (např. G. Zippe na vývoj obohacování), českého uranu a první jadernou bombu odpálili v roce 1949.

Tým jaderných vědců posílila esa jako fyzici Tamm a Sacharov a ti nezávisle na Američanech objevili a otestovali vodíkovou bombu.

Rusové vždy stavěli a stavějí“ konzervativní” jaderné zbraně, tedy ve velkém množství a s dlouhou “záruční dobou”; t.j. moderní terminologií to není největší jaderné hi-tech, ale zase své hlavice nemusejí tak často modernizovat, jako například Britové či Američané.

Mají 12 strategických jaderných ponorek s přibližně 750 hlavicemi na téměř 180 raketách (nosiče R-29 a R-30). Na skoro 300 raketách skrytých v silech na pevnině mají téměř tisíc hlavic (rakety R-36, RS-24 a Topol), zbytek připadá na klasické letectvo.

A zde konečně přichází “civilní” důvod, proč tento seriál píši: Rusové mají tak silnou jadernou lidskou základnu právě i díky jaderným zbraním. I kdyby nestavěli jaderné elektrárny 20 let, budou mít stále stovky špičkových odborníků, kteří mohou v civilním jaderném sektoru pomoci. Též vládní závazek na nejvyšší úrovni pomáhá realizovat stoletá díla (což jaderná elektárna je).

V Rusku se nikdy nestane to, co v Německu, Itálii či Švýcarsku, kde si fanatický dav odhlasuje vypnutí jaderných bloků bez vidiny 10 let dopředu. A protože ruský jaderný sektor je centrálně plánován, ani překotné opuštění rozestavěných reaktorů, jako teď vidíme ve V.C. Summer v Jižní Karolíně.

Čína

Za svůj jaderný arzenál vděčí Čína vlastně Československu. SSSR totiž v padesátých letech „ukrutně naléhavě“ potřebovalo uran na produkci nových bomb. Ten český už nestačil.

Čína uran měla, ale potřebovala zase bomby, které neuměla sestavit. Její armáda “dobrovolníků” v Koreji totiž právě bojovala s jednotkami USA. A tak došlo k obchodu. Čínský uran za ruské znalosti k bombám. Rusové do šedesátých let poskytli své nukleární know-how, ale vztahy mezi zeměmi se v šedesátých letech velmi ochladily a obchod uran-za-bomby ustal.

Číňané se ale rychle jaderně postavili na vlastní nohy: Během třiceti dvou měsíců Čína odpálila první atomovou bombu (16. října 1964), otestovala první jaderné nosiče (25. října 1966) a odpálila první vodíkovou bombu (14. června 1967). A dostala se tak do klubu států v RB OSN s jadernými zbraněmi.

Čína má své jaderné zbraně zejména na nosičích Dong Feng a Julang. Spolupráce na vývoji bomb s Pákistánem byla už zmíněna v předchozím díle.

Čínské nosiče Dong Feng. Zdroj: novarepublika.cz

Opět zde zdůrazním důležitost vojenské technologie pro civilní použití – Číňané teď stavějí nejvíce jaderných elektráren i výzkumných reaktorů na světě. A jsou to právě bývalí vojáci, kteří v tomto mají vedoucí úlohu.

A pak že centrální plánování a vojenská akce přinášejí negativa jsou brzdou pokroku.

V příštím díle se podíváme na další tři „oficiální“ mocnosti s jaderným arzenálem – USA, Francii a Spojené království.