Láteření nad Trumpovými cly a vymýšlení odvet? EU by spíše prospěl stop Green Dealu

Evropská unie se za Trumpova cla pomstí, na rozdíl od jiných ekonomik. Svá vlastní „cla“, která uvaluje sama na sebe, ale rušit ani v nejmenším nehodlá.

Mezi taková vlastní „cla“ patří například emisní povolenky, které zatěžují i český průmysl, například ocelářský, tudíž třeba i zbrojní výrobu. Pro všechno láteření nad Trumpem nyní přehlížíme překážky, které vlastní ekonomické prosperitě – ale třeba i schopnosti odstrašit Rusko dostatečným zbrojením – stavíme do cesty sami.

Brusel ovšem vskutku nezahálí a mstí se za úterní zavedení nových, 25procentních amerických cel na surovou ocel a hliník a produkty z nich, dohromady uplatněných na zhruba 150 miliard dolarů ročního dovozu.

EU zbytečně přikládá pod kotel

Světovou obchodní válku tak EU stupňuje, přestože podle Bruselu nakonec poškodí řadového spotřebitele.

Zatímco americký prezident Donald Trump cla zavádí, jak říká, aby amerického spotřebitele podpořil, EU odvetná cla plánuje zavést i přesto, že je přesvědčena, že cla spotřebitele v EU poškodí. Chce je uplatnit nejen na hliník a ocel, ale třeba také na bourbon a whisky, kosmetiku, elektroniku, sklo, hrací karty, motocykly a další dovoz z USA.

Samozřejmě, Trumpova představa, že cly amerického spotřebitele podpoří, je diskutabilní. Například američtí oceláři jej ovšem v kroku podporují. Tvrdí, že cla skutečně povedou k investicím na domácí půdě a vytváření nových pracovních míst v USA.

To je opět určitý rozdíl oproti situaci v EU. Když loni Brusel zaváděl nová cla na čínské elektromobily, i některé automobilky v EU, zejména německé, byly proti. Obávaly se pomsty Pekingu, jež by jim snížila odbyt na životně důležitém čínském trhu.

Odplata přichází jen z EU?

Ovšem ne všichni američtí výrobci s Trumpovými cly souhlasí. Například největší tamní producent hliníku, Alcoa, varoval, že cla povedou naopak ke ztrátě tisíců pracovních míst v USA.

Nová americká cla na ocel a hliník samozřejmě nejsou uplatněna jen na dovoz z EU, nýbrž z celého světa. Klíčoví asijští producenti včetně Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Japonska a Austrálie se ale odplaty zdrželi. Británie místo pomsty zase uvedla, že se promptně zaměří na dojednání širší ekonomické úmluvy.

Už v minulém Trumpově prezidentském období, během nějž Británie vystupovala z EU v rámci brexitového procesu po referendu roku 2016, se spekulovalo, že by Spojené státy s ní mohly dojednat vznik transatlantické zóny volného obchodu.

Tím by si Británii „přivinuly“ a poněkud oslabily pozici EU. Ta totiž zatím dohodu o volném obchodu s USA nemá. Dříve dojednávanou Transatlantickou obchodní úmluvu shodil ze stolu Trump v roce 2017.

Na nejnovější americká cla prakticky nereagovala zatím dokonce ani Čína.

Evropské brzdy prosperity

EU se tedy ocitá v pozici celku, který svolněji než jiní obchodní střet stupňuje. I přestože zároveň tvrdí, že se tím sama střílí do nohy. Celkově Brusel rozhodl novým clem zatížit dovoz z USA za 26 miliard eur ročně.

Mstí se tedy silněji, než když reagoval na Trumpova cla na ocel a hliník z roku 2018. Tehdy zatížil novými cly dovoz z USA jen v objemu zhruba sedm miliard eur ročně.

Trumpova cla na ocel a hliník z jeho prvního prezidentského období byla zmírněna roku 2021. Tehdy již administrativa Joea Bidena rozhodla o zavedení kvót, při jejichž splnění se clo neuplatnilo. EU v reakci na zavedení těchto kvót svá odvetná cla tehdy stáhla.

Brusel by udělal lépe, kdyby se rovnou stáhl i nyní. Unijní ekonomice by více než odplatou za Trumpova cla prospěl pozastavením Green Dealu, emisních povolenek, ESG a dalších regulací. To jsou hlavní brzdy prosperity průmyslu v EU včetně ocelářského, tím pádem zbrojního.

Tato svého druhu „cla“ – protože Green Deal či ESG představují pro ekonomiku zátěž podobně jako cla skutečná – uplatňuje Brusel sám na sebe. A jsou v důsledku tíživější než skutečná cla Trumpova.

Chybějící jednotný trh

EU by měla rovněž spíše než odplatou reagovat rozvíjením jednotného trhu, ovšem jen tehdy, kdy je to jednoznačně výhodné ekonomicky. Za studené války se tehdejší Evropské hospodářské společenství veleúspěšně – totiž nakonec vítězně – postavilo hrozbě Sovětského svazu a jeho satelitů.

Přitom tehdy západní Evropa nebyla integrovanější nebo federalizovanější než dnes, naopak. Měla však silnější průmysl včetně ocelářského či zbrojního. Třeba tehdejší západní Německo chrlilo tanky v takovém množství, v jakém toho dnes schopno není.

Z velké části kvůli Green Dealu, povolenkám, tedy drahým energiím, ESG a dalším regulacím, které fatálně snižují konkurenceschopnost unijního průmyslu.

Energiemi vše začíná, včetně schopnosti a možností bránit sama sebe. A energie si Evropa, již tak znevýhodněná jejich relativním nedostatkem, ještě navíc uměle zdražuje, například zmíněnými povolenkami.

Dopad na českou ocel

I českým ocelárnám dnes hrozí zánik. Klíčovým důvodem jsou právě poměrně vysoké ceny emisních povolenek. Ty totiž  podvazují jejich konkurenceschopnost ve světovém měřítku. V dekarbonizaci a obecněji ekologizaci výroby přitom notně postoupily. Vždyť do ní od roku 2010 investovaly přes dvacet miliard korun.

I českým ocelárnám mnohem spíše než odveta Bruselu za Trumpova cla (nejen) na ocel prospěje třeba právě pozastavení emisních povolenek. Ty evropské oceli i zbrojení škodí v důsledku rozhodně více než Trumpova cla…