Problémové zadlužení vyspělých ekonomik vyvolává obavy

Poslední týdny nám dávají určité vodítko, jak by mohly vypadat průvodní jevy v následujícím období. V roce 2026 totiž může přijít „účet za éru levných peněz“ a tvrdě dopadnout na předlužené západní státy. Které země to jsou a proč? A jak to může skončit?

Vlády vyspělých ekonomik čelí po pandemii covidu-19 dvojí zátěži: rostoucímu dluhu a vyšším úrokovým sazbám. Před rokem 2019 se průměrný vládní dluh pohyboval kolem 103,6 procenta HDP. Následně se však zvýšil a podle prognóz MMF dosáhne v roce 2025 přibližně 110,1 procenta HDP. Tuto situaci dále zhoršuje výrazný růst úroků.

Fiskální výzva

Zatímco před pandemií byly sazby blízko nuly, v letech 2023–2024 se ve vyspělých ekonomikách pohybovaly v rozmezí 4–5 procent.

Dražší financování se odráží i v rekordních výdajích vlád zemí OECD na obsluhu dluhu, které v roce 2024 dosáhly asi 3,3 procenta HDP – nejvíce od roku 2007. Kombinace vyššího zadlužení a dražší obsluhy dluhu tak představuje pro tyto ekonomiky značnou fiskální výzvu.

Připomeňme si i domácí ekonomiku: zatímco dříve jsme běžně vydávali kolem 50 miliard korun ročně na dluhovou službu, v příštím roce už to bude 110 miliard korun.

Hříšníci? Francie a Británie

Které státy jsou v tuto chvíli nejproblematičtější? Pravděpodobně dva někdejší velikáni
mezinárodních vztahů – Velká Británie a Francie.

Začněme zemí, která poslední týdny kvůli politické krizi nejvíce plnila titulky médií. Francouzský veřejný dluh se drží na vysoké úrovni: v roce 2024 činil zhruba 113 procent HDP. To je více než průměr vyspělých ekonomik (108,5 % HDP podle Mezinárodního měnového fondu (MMF).

Země galského kohouta se pomalu přibližuje Itálii – s tím rozdílem, že Francie je druhou největší ekonomikou eurozóny. Její případná záchrana by byla podstatně složitější a nákladnější. Francie si navíc musí půjčovat dráž než Itálie, a to vůbec poprvé od vzniku eurozóny.

Tamní deficit se už tři roky nepodařilo stlačit pod 5 procent HDP a politická situace nedává velký prostor pro prosazení úsporných opatření či reforem.

Albion v problémech

O mnoho lépe si nevede ani někdejší „dílna světa“. Velká Británie zápasí s vysokými náklady na obsluhu dluhu, které patří k nejvyšším mezi vyspělými zeměmi OECD. Od let 2020–2021 se zčtyřnásobily na 105 miliard liber ročně.

Důvodem je kombinace vysoké inflace a značné závislosti na zahraničních investorech. Ti si rizik všímají – britské dluhopisy nesou na 30letém horizontu 5,3 procenta, což je nejvyšší hodnota od roku 1998.

Reformy a úspory nepostačí

Jak z toho ven? Podle mého názoru to nepůjde cestou reforem ani úspor. Vzhledem k růstu
obranných výdajů (až na úroveň 5 % HDP) a k nepříznivému demografickému vývoji totiž státy nebudou schopny výraznějšího „škrcení“ výdajů. Časem tak znovu přijdou ke slovu centrální banky.

Evropská centrální banka (ECB) i Bank of England (BoE) už v minulosti v rámci kvantitativního uvolňování (QE) nakoupily obrovské objemy vládních dluhopisů, aby podpořily ekonomiky po finanční krizi 2008 a během pandemie COVID-19.

ECB prostřednictvím programů APP a PEPP nakoupila dluhopisy v hodnotě bilionů eur. Koncem srpna 2025 přitom činila hodnota jejího portfolia aktiv přibližně 2,647 bilionu eur. Bank of England v rámci QE nakoupila dluhopisy v celkové hodnotě 895 miliard liber, z větší části šlo o státní dluhopisy.

Tyto kroky významně ovlivnily trh: snížily dlouhodobé úrokové sazby, podpořily finanční stabilitu a usnadnily státům financování. V současnosti obě banky své bilance snižují v rámci tzv. kvantitativního utahování (QT). Nakonec se však k dřívější politice budou pravděpodobně muset vrátit – a tím státům uleví, ovšem za cenu budoucí vyšší inflace.

Ostatně historie už několikrát ukázala, že právě tento scénář bývá nakonec nejpravděpodobnější.