Tahanice o Ankaru nekončí. Čeká se na Babiše

Zdálo se, že vyostřené vztahy prezidenta Petra Pavla a ministerstva zahraničí, resp. jeho šéfa Petra Macinky (Motoristé) se po lednovo-únorové eskalaci dostaly do jakéhosi křehkého příměří. Minimálně tedy v ose výrazného omezení komunikace mezi Hradem a Černínským palácem. To vše za relativně bohorovného přihlížení premiéra Andreje Babiše (ANO). Nicméně se ukazuje, že spor stále doutná pod povrchem. A otázka účasti českých představitelů na červencovém summitu Severoatlantické aliance (NATO) v Ankaře rozhodně není vyřešena.

Myslím, že je dobře, aby jel na summit právě premiér s Macinkou, aby mohli aliančním spojencům vysvětlovat, proč Česko osekalo výdaje na obranu pod spojenci domluvený rámec. Nicméně čerstvý dopis prezidenta, že na summit hodlá jet jako reprezentant Česka (což doposud vždy platilo), bude pro Babiše silnou výzvou.

Prezidentův postoj tradiční úlohy reprezentace naší země v zahraničí je logický. Navíc v kombinaci účasti na summitu NATO hraje svoji roli (a je nutno ji brát rozhodně v potaz), že Petr Pavel během své předešlé kariéry byl právě vysokým činitelem aliance. Pozici šéfa vojenského výboru byla a je dosud jedinou takto vysokou funkcí, kterou kdy kdo z Čechů zastával. I díky této funkci má prezident v NATO rozhodně více kontaktů a vazeb, než současní vládní představitelé, takže dává smysl, aby nás v Ankaře reprezentoval. Nemluvě o tom, že NATO je paktem vojenským či obranným a Pavel je nejvyšším velitelem ozbrojených v Česku.

Zápis do učebnic politologie

Jenže tu máme „druhého kluka“, co s prezidentem teď nemluví a už nikdy nebude, a tím je Petr Macinka. Ten navíc hodlá i nadále „pálit mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie.“ Je otázkou, zdali bezmezná snaha bránit hlavě státu v zahraniční reprezentaci je skutečně hodná takového zápisu. Navíc se tak děje jen pár měsíců a dle dosavadních Macinkových vyjádření (i těch posledních) se tak bude dít „děj se co děj“. Uraženecký postoj: „Nepustil mi Filipa Turka do vlády, tak vygumuji českého prezidenta z jakéhokoli seznamu zahraničních reprezentace“ upřednostňuje Macinka před zájmy této země.

A slogan „zahraniční politiku určuje vláda,“ ať si o tom myslí kdo chce a co chce, už v ústech šéfa Motoristů skoro zlidověl. Stejně jako polemika o dodržování ústavního pořádku. Přesto je Macinkův postoj chybný. Úvaha, že pokud nedodržuje prezident Ústavu tím, že nejmenuje ministry všechny lidi, jež mu premiér předloží, tak ústavně zakotvená pravomoc „prezidenta zastupovat stát navenek“ se dodržovat také nemusí, je naprosto špatná.

Kompetenční žaloba ve hře

A je tu i další rozdíl v tom, že Babiš či Macinka mohli kvůli Turkovu nejmenování podat kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Toho se ale evidentně báli (se slovy, že tento soud nerozhoduje nestranně a že by jistě vyšel prezidentovi vstříc). Oproti tomu prezident již úvahu o kompetenční žalobě naznačil. (alespoň o tom psal Deník N)

Komu tento spor (vracející se jako bumerang) rozhodně přidělává vrásky na čele je Andrej Babiš. A je jasné, že tento „horký brambor“ bude potřeba vyřešit. Zatímco na repatriace Čechů z oblasti Blízkého východu či vysoké ceny pohonných hmot v důsledku tamního vojenského konfliktu se Babiš vrhl s vehemencí a razancí (poněkud chaotického) mikromanažera sobě vlastní, tak spor Hradu s Černínem podobný tah na branku postrádá. Kdy jindy než nyní by mělo zaznít Babišovo jasné rozhodnutí a rázná slova předsedy vlády?