Prapodivné státní počty o covidové pomoci. Stát nic neplatí a ta částka taky nesouhlasí

Ministerstvo průmyslu před pár dny přišlo s tím, že od května ukončí přímé odškodnění za lockdown – na miliardu denně prý v rozpočtu chybí peníze. Jenže je to jinak. Miliardu denně stát neplatí a v rozpočtu peníze jsou.

Od začátku pandemie se čeští ekonomové, a nejen oni, potýkají s tím, že vláda mezi svou pomoc netransparentně započítává i státní garance. Pro ně platí okřídlené, že jimi „stát nic neplatí a ta částka taky nesouhlasí“.

Co by se nemělo započítávat

Garance jsou sice užitečné pro přežití některých firem, ale rozpočtu se reálně nedotýkají. Nelze je tedy započítávat do úvah o tom, co unese rozpočet. Přechod od plošných výplat všem, bez ohledu na postižení, je samozřejmě žádoucí. Ale ne proto, že by na to v obřím deficitu nebyly peníze.

„Aktuálně jsme už na podporu ekonomiky v různých formách vládní pomoci vynaložili 302,1 miliardy korun. Zhruba 67 miliard korun z této částky šlo na nepřímou pomoc ve formě záručních úvěrů. Řešili jsme, zda rozpočet bude mít dostatek zdrojů na to, abychom na ty částky, které činí zhruba jednu miliardu korun denně, měli,“ vzkázalo ministerstvo průmyslu.

Ponechme nyní stranou, že do částky za covidovou podporu započítává i zrušení daně z nabytí nemovitosti. Ta nijak nesouvisí s covidem – dosud nebylo prokázáno, že koronavirus v těle hostitele způsobuje neukojitelnou touhu koupit si byt… Daň z nabytí nemovitosti nedává moc ekonomického smyslu v žádném systému, covid necovid.

Stejně tak velkoryse pomiňme, že si stát do údajné covidové pomoci nestoudně započítává i prostředky, které za státní zaměstnance odvádí na zdravotní pojištění. Donedávna přitom za „svoje“ pojištěnce stát odváděl jen zhruba jednu osminu toho, co ze svých platů museli odvádět nestátní zaměstnanci. To se to pak levně najímá do státních služeb.

A konečně přehlédněme, že mezi „vyplacenou“ pomoc počítá ministerstvo i pouhé odklady splatnosti některých daní.

Záruka není podpora

Věnujme nyní ale větší pozornost zmíněné částce 67 miliard. Tolik dosud „čerpali“ podnikatelé v různých půjčkách, skrze programy většinou nazvané „Covid-něco“.

Nejenže nešlo o extra peníze pro trpící byznys, šlo jen o půjčky. Stát zde navíc figuruje jen jako záruka, z rozpočtu žádné peníze nepřiděluje ani jako půjčku.

Rozpočtu se to začne týkat, až v budoucnu nějaká půjčka nebude vrácena, a stát tedy bude povolán jako ručitel. Jenže do takového stavu bude těžké dospět, protože stát podmiňuje svou záruku tolika papíry, že šanci prokousat se martyriem mají spíše ti zdravější.

690 milionů není miliarda

A nyní jednoduchá aritmetika. Z 302 miliard vypusťme jenom ten největší trn v oku, oněch 67 miliard záruk, a počítejme jen skutečně z rozpočtu vyplacené záležitosti. Včetně těch nesmyslně započítaných.

Zůstane nám 235 miliard vyplacené pomoci. Přepočítáno na zhruba 340 dní od začátku pandemie to činí 690 milionů denně. Nikoli „zhruba jednu miliardu“. Hodinky nejsou holínky a postel není kostel.

V návaznosti na údajnou miliardu potom ministerstvo prohlásilo, že „s ohledem na kapacity rozpočtu někdy v květnu v červnu bude nutné (…) změnit podporu firem z dotací na záruky za úvěry“. Opravdu s ohledem na rozpočet?

Jsou na to v rozpočtu peníze?

Vláda si ve sněmovně schválila, za následné asistence prezidenta, na tento rok deficit 500 miliard. To je tedy zhruba objem prostředků, které má „extra k dispozici“. Z toho zhruba 103 miliard padne na pokrytí prosincového snížení daní z příjmů.

VÍCE K TÉMATU:

Nový (hlubší) schodek se opět nese v předvolebním duchu potřeby miliardového polštáře

Přihoď bábě, přihoď dědkovi. V covidové pomoci dává vláda přednost důchodcům před živnostníky

Zůstává k dispozici 397 miliard. Něco z nich padne na snížený výběr daní, ale velkou část z něho si již stát započítal do oné „zhruba miliardy“ pomoci denně. Tedy můžeme napasovat tuto pomoc na tento zbývající deficit, neboť i pomoc má v sobě jak výdaje, tak snížené příjmy.

Porcujme zbývajícího medvěda. Kdyby stát pokračoval ve svých platbách stejnou měrou jako doposud po celý rok 2021, a ne jen do května, jak chce ministr Havlíček, činilo by to 690 milionů denně krát 365 dní, tedy bratru 252 miliard za celý rok.

V zbytkovém deficitu 397 miliard se 252 miliard najde lehce, a ještě zbude 145 miliard na rezervu.

Zda bude rezerva použita na covid, nebo na předvolební guláš, nechme na čtenáři. Tak dobře naleštěné křišťálové koule ekonom nemá.

„Nejpozději za měsíc…“

Máme tedy snižovat plošnou pomoc? Určitě. Ale z těch správných důvodů. Ne proto, že na ně v gigantickém deficitu nebudou peníze, ale proto, že je to dobré pro budoucí zdraví.  Zdraví ekonomiky, a tím i fyzického zdraví nás všech.

(Pokud by šlo jen o rozpočet, pak by snad bylo lepší naopak trvat na pokračování plošné pomoci: čím více se vyplýtvá na plošnou pomoc, tím méně peněz zbude na předvolební pokušení.)

Ale kdy a jak snižovat plošnou pomoc? Zmírňování pomoci musí postupovat ruku v ruce s uvolňováním ekonomických zákazů. Hlásit nyní, že k ukončení pomoci dojde v květnu, aniž by bylo komukoli jasné, zda vůbec bude v květnu ekonomika uvolněnější, je nesmysl.

Zbavme se plošnosti

Druhou zásadní podmínkou je transformace pomoci z plošnosti na adresnost. Současná podoba přímé pomoci je drahá ne proto, že by na ni nestačily peníze (ty stačí), ale proto, že je plošná. V některých programech nyní stát potřebnost pomoci zjišťuje, ale většina prostředků je stále vyplácena plošně.

To bylo možná obhajitelné v prvním měsíci či dvou, nikoli po roce pandemie. Minimálně dvě transformace už měly být provedeny nejpozději loni v létě. Jedna je stále odkládána, o druhé se zatím bohužel snad ani neuvažuje.

Program Antivirus je třeba okamžitě přetransformovat na systém kurzarbeitu. Ten mnohem lépe naměří míru zasažení pracovní síly v podniku a vyplácí v přímé závislosti na této míře zasažení. Už od konce léta žijeme v době, kdy má k transformaci údajně dojít „nejpozději do měsíce“.

K daňové nirváně s EET

Kompenzaci by měly firmy dostávat nikoli podle složitých důkazů o trvajících nákladech, se kterými se musí potýkat. Podnikatelé jsou přitom upracovaní ve snaze zvládnout všechny platby, aby nezkrachovali.

Do toho stát vymyslel, že by jim pomohl, když jim velkou část této energie vezme tím, že mu začnou tyto platby dokazovat. Dle státních požadavků…

Přitom ten samý stát u většiny nejvíce postižených podnikatelů mohl vědět, o kolik se mu kvůli lockdownu snížily příjmy. A kolik je tedy, nezávisle na prokazování nákladů, maximální myslitelná kompenzace.

Mohl to vědět dokonce s přesností na den a zpětně tím obhájit EET. Stát by přesně věděl, o kolik méně třeba hospodský vydělal 5. května 2020 v porovnání s nezasaženým 5. květnem 2019.

Jenže neví. Své EET od konce loňského března pozastavil – rozuměj zrušil.

Musíme tedy v daňovém přiznání „uhodnout“, kolik máme státu odvést. Když to neuhodneme správně, přijde pokuta. Alespoň tu stát většinou dokáže vyčíslit sám. Snad ale s trochu lepší matematikou, než že 690 milionů je vlastně miliarda.

Článek, jehož autorem je hlavní ekonom investiční skupiny Natland Petr Bartoň, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr