Dostavba Dukovan: Pokud vyhrajete nejnižší cenou, prohráli jste

Vláda je připravena podepsat smlouvu na „stavbu století“, dostavbu jaderných bloků. V podstatě jediným argumentem pro finální výběr dodavatele vždy byl argument, že je nejlevnější. To je skvělý populistický argument, který zdánlivě líčí vládu jako zodpovědného hospodáře a správce našich peněz.

Tento argument byl možná udržitelný loni na podzim. Od té doby jsme se ale dozvěděli, že vítězná nabídka nebyla kompletní, a tak logicky nemohla být kompletní ani cena. A také že následná dohoda dodavatele s majitelem technologie znamená, že v zakázce asi nebude ani finanční prostor pro 60procentní spoluúčast českých firem. Že vláda následně nevyjednala ani polovinu původně slíbené účasti. Že tato poloviční účast nakonec bude mít pro ty firmy tak desetinovou hodnotu, než by měla s jiným dodavatelem, se kterým by pak mohly stavět další elektrárny po Evropě. Že s Korejci nyní stavět nebudou moci, když se nově od doby rozhodnutí stáhli ze všech ostatních evropských projektů. Že stavět teď něco s Američany je obřím rizikem vzhledem k nové geopolitické roli USA od doby rozhodnutí.

To všechno jsou naprosto pádné argumenty, proč se vyhnout průšvihu a zatím nepodepisovat.

Prokletí vítěze

Ale proti všem těmto argumentům má vláda pocit, že drží trumfové eso: že prý jde o nejnižší cenu, a navíc garantovanou. A tím pádem vaše esa neplatí.

To je ale skutečně jen pocit. Ekonomové dobře vědí, že právě nejnižší cena může nakonec představovat pohromu. A teď pozor, ne proto, jak se to občas chápe, že nejlevnější rohlík je ten nejméně kvalitní. Tady nikdo nezpochybňuje, že i nejlevnější dodavatel bloky postaví kvalitně.

Kvůli bezpečnosti je kvalita jaderných elektráren hlídána mnohem pečlivěji než pečení rohlíků. (A i proto je ta výstavba tak drahá.) Problém je ale v tom, že ani kvalitní stavitel nemůže dopředu přesně určit, kolik taková víc než tucet let trvající stavba nakonec bude stát. Ani při nejlepší vůli.

A toto pravidlo není riziko, spíše jistota. Je to ekonomický zákon natolik pevný, že pro něj mají ekonomové i zvláštní ekonomický termín: prokletí vítěze.

Odhad pro stavbu století

Výběr stavitele jaderné elektrárny není jako rozhodnutí, jestli řeku překlenout mostem, nebo tunelem. Jaderné elektrárny jsou si v zásadě podobné. A i když konkrétní technologie (a zejména intelektuální práva na ně) mohou celkovou cenu nějak ovlivnit, nakonec jde v podstatě o soutěž o to, kdo odhadne lépe, kolik bude stát postavit největší stavbu století v zemi s nejzablokovanějším stavebním řízením na světě (podle dat Světové banky).

Je to, jako když dáte lidem v místnosti odhadnout, kolik je v míse kuliček. Všichni tu mísu vidí, vědí, že kuličky jsou všechny stejně velké. V normální soutěži bychom za vítěze prohlásili toho, kdo bude nejblíž skutečnosti. Pokud je počet hádajících dostatečně velký, bude to většinou ten, kdo je nejvíc uprostřed.

Ale jadernou elektrárnu říkáme, že si necháme postavit od někoho, kdo měl nejnižší odhad počtu kuliček. Tedy od někoho, kdo se ve svém odhadu nejvíce „sekl“. Kdyby šlo o ten rohlík, nevadí, příště se poučíme a necháme ho upéct někým s lepším odhadem. Ale jaderné elektrárny „pečeme“ jen jednou za sto let.

Za pravidlo o odhadování neznámých veličin vděčíme spoluzakladateli oboru statistiky (a například fenoménu korelace) Francisi Galtonovi. Je natolik silné, že řídí i fungování burz, sázkových kanceláří, neuronových a vlastně i sociálních sítí.

Garance ceny a doby?

Dobrá, ale co když Korejci jsou skutečně schopni postavit jadernou elektrárnu levněji? I když jejich nabídka nebyla kompletní, a tedy plně vyčíslitelná? Pak je s podivem, že nabízejí „garanci ceny, a tím pádem i doby“, na kterou vláda podle všeho tolik slyšela.

Zvlášť když mají ze všech uchazečů nejmenší zkušenosti s tím, jak dlouho certifikace čehokoli v ČR a v EU trvá. Ale tady je vysvětlení vlastně prosté – ta garance je totiž v podstatě nevynutitelná, pokud tedy tato planeta nezvolí nějakého diktátora, který by zřídil mezinárodní obchodní soud.

Detaily konečných cenových nabídek samozřejmě neznáme, ale podle dostupných zdrojů měla alternativní nabídka mnohem rozumnější podobu garance ceny a doby: „To, co máme v našich vlastních rukou, vám garantujeme. To, na čem musí spolupracovat stát, vám garantujeme podle nějaké škály státní spolupráce. Abychom i my měli jistotu, že s námi bude dostatečně svižně spolupracovat ten, bez jehož povolení máme svázané ruce.“

Tedy chytře dává slevu takovým budoucím vládám, které nebudou projektu házet klacky pod nohy.

Motivace pro příští vlády

Ten dodavatel, se kterým chce nyní stát smlouvu podepsat, žádnou takovou motivaci pro příští vlády nenabízí. Ty tak nebudou nijak zainteresovány na tom, aby projektu nebránily svou liknavostí a prostoji.

A to je pro nás, daňové poplatníky a uživatele elektřiny, to nejnebezpečnější řešení. Pokud se budou budoucí vlády spoléhat na papírové garance, nebudou mít zájem na neprotahování stavby. Stavby něčeho, co se v dostupné paměti nikdy nikde nepodařilo dokončit včas.

Morální hazard

Vláda samozřejmě chce honem něco podepsat před volbami. Ale pokud má – jak říká – strach z budoucích jiných vlád, o to spíše by neměla sednout na lep pozlátku „garantované“ ceny. I pro toto pozlátko mají ekonomové zaběhnutý a milionkrát potvrzený termín: morální hazard.

Ale když už chce vláda podpis kvůli volbám, proč teď? Do voleb to voliči zapomenou. Pokud to chce vláda využít ve volbách, měla by s rozhodnutím aspoň počkat na dobu blíže k nim.