Každý natahuje ruku. Proč je česká ekonomika stále tolik „nároková“?

Stále častěji se setkávám s jedním pozoruhodným fenoménem – mileniálové se slušným příjmem čerpají příspěvek na bydlení. Díky tomu si mohou dovolit bydlet v těch nejlukrativnějších částech Prahy.

Vláda jim to umožnila díky štědře nastaveným limitům. I proto se někteří mladí řídí jednoduchým heslem – hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Jen pro představu, průměrně vydělávající zaměstnanec v Praze s hrubou mzdou 52 tisíc korun dosáhne na příspěvek téměř pět tisíc korun. 

Pondělní protesty zemědělců zase připomněly, jak mohutně jsou na dotacích závislí agrárníci. Ti inkasují zdaleka největší část dotací z evropských peněz – téměř 40 procent z celkového rozpočtu EU. I přesto, že se zemědělství na zaměstnanosti podílí asi ze 4 procent a na HDP dokonce jen z 1,5 procenta.

Není tomu tak dávno, co svou nárokovost v Česku úspěšně prolobovali vinaři skrze nulovou spotřební daň na tiché víno, navzdory ušlému daňovému inkasu (cca 5 mld. Kč) nebo zdravotním hlediskům.

Stavebníci chtějí taky

A konečně tento týden vyšel v HN článek, ve kterém žádá po státu pomocnou ruku tentokrát stavebnictví. Jejich představitelé přišli s ideou státem dotovaných hypoték a jsou přesvědčeni, že „kdyby se stát postaral o to, aby dotoval komerční sazbu na dvě procenta […], tak by se to vyplatilo.“

Chtělo by se říct – není to málo, Antone Pavloviči? Proč zůstat jen u dotací úrokových sazeb, když můžeme zadotovat i samotné splátky jistiny?

Žádný nárok na levnější hypotéku, víno nebo bydlení samozřejmě neexistuje. Během Covidu ale došlo k mentálnímu posunu, kdy se stále větší část společnosti dožaduje kompenzací za jakýkoli šok snižující jejich životní úroveň.

VÍCE K TÉMATU:

Konec dotační ekonomiky v Česku? Ani náhodou, mrhání penězi pokračuje

Žijeme v éře dotací. Kam jdou stovky miliard korun z evropských a národních dotací?

Michaela Horáková (enovation): Dotace ve zdravotnictví nejsou záležitostí jednoho formuláře

Finanční obsluha voličů

A polici na tuto hru přistoupili. Zdejší politika totiž nemá jasně definovanou dlouhodobou vizi, ale stojí primárně na finanční obsluze nejrůznějších voličských skupin.

Jde vlastně o představu života v chráněné dílně – stát bude garantovat stabilní životní úroveň a v ideálním případě dokonce zajistí její nárůst.

To si ale jednoduše nemůžeme dovolit, jak ukázal bezprecedentní nárůst zadlužení během covidu. A hlavně – toto není úloha státu. Ten má nastavovat férová a efektivní pravidla hry a pomáhat těm nejslabším v naší společnosti.

A k těm rozhodně nepatří stavebnictví, vinaři ani solidně vydělávající lidé, kteří touží po bydlení s výhledem na Pražský hrad…