Lesní lidé z Anglie. V parku New Forest hospodaří jako před tisíci lety

Jak se hospodařilo před mnoha generacemi? Domestikovaná zvířata se popásala volně v krajině. V tomto způsobu pokračují lidé, kteří mají dovoleno farmařit v národním parku New Forest na jihu Anglie.

Jednou z nich je i Ann Sevierová, jejíž rodina zde žije od roku 1650 a ona je pokračovatelkou hospodaření už 13. generace rodiny.

Jedná se o takzvané commonery – prosté lidi bez titulů – kteří mohli hospodařit na „společné půdě,“ jež dříve patřívala králi. Tento typ hospodaření v New Forest je jednou z mála rozsáhlých nížinných oblastí, kde jsou historická práva široce uplatňována.

S tím se pojí i specifická kultura těchto lidí, kteří tu žijí v souladu s přírodou po generace.
Ann Sevierová má na starosti přes stovku krav a koní, které se popásají volně v krajině.

Tvrdí, že její předci vypozorovali přesně jejich chování, které se nemění. V letních měsících se stahují do chladnějšího údolí. „Dělají to celý můj život a dělali to i po dobu života mého otce. Pravděpodobně to dělají stejně od poslední doby ledové,“ tvrdí nyní sedmdesátiletá farmářka.

V noci, kdy teploty opadnou a zvířata přestane trápit bodající hmyz, se vrací do kopců a pokračují v pastvě i během noci. Zvířata mají možnost spásat traviny na rozloze 566 kilometrů čtverečních. Systém hospodaření se tu změnil za posledních tisíc let jen minimálně.

Vřesoviště v Anglii mizí

Volné spásání dovoluje, aby bylo zachováno nížinné vřesoviště, krajina typická pro Anglii v minulých stoletích. Ta ale mizí. Za posledních 200 let se v nížinách „ztratilo“ 80 procent vřesovišť.

New Forest je jedním z posledních souvislejších území, které přetrvává. Na teritoriu národního parku hospodaří zhruba 700 commonerů, někteří z nich mají stádo o velikosti až 300 kusů zvířat.

Volné spásání dovoluje, aby bylo zachováno nížinné vřesoviště, krajina typická pro Anglii v minulých stoletích. Zdroj: www.nationaltrust.org.uk/new-forest-northern-commons

Právo se předává vlastnictvím půdy. Lidé tu zůstávají po generace a také si předávají zkušenosti, jak zde „farmařit.“ Udržují mezi sebou původní tradice, například pro cenu poníků stále používají guineje (což odpovídá dnešní 1,05 libry). Mají nárok na pastvu pro zvířata, na krmivo ve formě žaludů a na palivové dříví.

Historicky v lesích hospodařilo více žen než mužů, kteří často odcházeli za výnosnější prací jinam. A zůstává to tak dodnes. Navzájem si pomáhají a dohlížejí na dobytek ostatních, pokud je potřeba. I když je Sevierové 70 let, nepřestává být aktivní jako dříve. Má dokonalý přehled o zvířatech, jejichž zvyky a pohyb se mění podle ročního období. Poníci jsou mimo stáj od dubna do října a pasou se volně v krajině.

Nadměrná pastva

Sama je členkou rady ve vedení národního parku. Mezi odborníky se vede stále debata o tom, zda pastva nenarušuje příliš chod parku a zda není nadměrná. Systém je, resp. byl navíc financován podle pravidel společné zemědělské politiky EU.

To se ale nyní bude po brexitu měnit. Vláda již ohlásila, že do roku 2024 plánuje dotace postupně snižovat až na polovinu. Chovatelé dobytka v rámci New Forest mají nyní nárok na rozdělení kolem tří milionů liber ročně (zhruba 90 milionů korun), do budoucna to ale bude méně.

Spor se vede hlavně o počet spásajícího dobytka – koní, poníků, oslů a skotu. V roce 2020 jich celkem bylo 13 628, před pěti lety ale pouze 8 880. Počet kusů se tak během pěti let rozrostl o 53 procent.

Pestrá vřesoviště

Část vědců tvrdí, že je potřeba počet kusů dobytka snížit. Sevierová a další commoneři se tomu brání, podle nich je to nesmysl. Správně spásané vřesoviště totiž přináší větší rozmanitost přírody. Objevují se na nich orchideje nebo masožravé rosnatky, které dobytek nežere.

Bohaté složení vřesovišť ukazuje, že je zdravé a v dobré kondici. Savierová odmítá myšlenku na plné zdivočení přírody, jež se nyní v Evropě stále více prosazuje – například i umělým vypouštěním vlka do regionů – kde už byl dávno vyhuben.

Poníci jsou mimo stáj ve volné přírodě národního parku od dubna do října a pasou se volně v krajině. Zdroj: www.nationaltrust.org.uk/new-forest-northern-commons

I proto farmářka doufá, že způsob hospodaření v New Forest zůstane zachován i po změně vyplácení dotací.

Po finanční stránce totiž tento způsob není žádným ternem a dlouhodobě se lidem z parku nevyplácí. Lidé takto žijí hlavně z lásky ke krajině a rodinné tradici.

I proto je podle ní správné, aby nadále dostávali finanční prostředky. Hodnota hříbat je z jejího pohledu minimální, zhruba 15 až 20 liber. Stáda se v rámci lesních rodin dědí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Historičtí viníci oteplování. Kdo spálil nejvíc fosilních zdrojů od roku 1751

Místo tajgy pustina. „Pohostinné“ Rusko by Číně prodalo celou Sibiř

Konec zlatých ložisek je na dohled, přestože cena zlata vystřelila poblíž svého historického rekordu

Skvělý život bez dovolené

Jednou z dalších lesních farmářek je i dvaačtyřicetiletá Lyndsey Strideová. Patří mezi mladší hospodáře, kteří se nemohou tolik opřít o rodinnou tradici a historii. Jak se chovat ke krajině a chovu dobytka, to se učí od zkušenějších. Z vyprávění tak, jako se to dělávalo celá staletí. „Hluboce respektuji ty, kteří tu už dlouhé generace hospodaří,“ podotýká.

Oficiálně pracuje jako učitelka v lesní školce. S manželem mají dvacítku krav. Když s dětmi vyrazí za dobytkem, trvá jim jen cesta tam a zpět někdy až čtyři hodiny. Dovolenou nemají, maximálně mohou odjet pryč na tři dny. Například do parku Dartmoor v Devonu za podobně zaměřenými farmáři. „Je to nicméně skvělý způsob života,“ pochvaluje si.

Dům v parku, kde žijí, si zakoupili podle místních pravidel – musí ho obývat a starat se o něj, dokud budou žít. Spolu s pozemkem je vyšel na milion liber. Jedná se o výjimku, protože nových obydlí v rámci národního parku vzniká minimum. Každý rok pouze jedno.

Nováčkem je i Gale Gouldová, která se v „novém lese“ usadila v roce 2012. Nyní jí je 50 let. Ke svému domu si pořídila asi šest poníků. „Na to nejsou žádné knihy,“ potvrdila, že se hodně věcí musí učit od ostatních případně sama tím, že „čte“ krajinu.

Chodí s poníky národním parkem a tím se učí, kam chodí na pastvu, co mají nejraději. Aby tu mohla žít a hospodařit, musí spoléhat na pomoc sousedů a zároveň být připravena
pomoci druhým.

„Mnoho lidí si to začalo uvědomovat až po covidu. Lesní lidé to tak dělají od pradávna,“ vysvětluje. A zároveň věří, že tomu tak bude i do budoucna.