Zéland zkouší nový přístup ke státním financím – wellbeing rozpočet. Jde o PR, nebo inovaci?

Motivace pro nový přístup k tvoření státního rozpočtu je jak politická, tak ekonomická. Ta první vzniká z věčné potřeby přiblížit rozhodování voličům a prokázat, že veřejné prostředky směřují tam, kde mají významný dopad na životní úroveň.

Jádro rozpočtu tak sestavují ministerští úředníci, pro které je nejjednodušší vzít loňský rozpočet a trochu jej poupravit. Rozpočet předloží s rezervou na tradiční porcování medvěda poslanců, kteří rozpočet schvalují. Pokusy dělat to zásadně jinak se prosazují obtížně, neboť vedou k přesunům prostředků mezi ministerstvy, což vyprovokuje eskalující meziresortní spory, rozpočet se dostane do časového skluzu a na poslední chvíli všichni odkývají návrh, jehož struktura se dost podobá té loňské.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Má Česko složitý daňový systém? V Evropě jsme bohužel na chvostu

V tomto tradičním modelu se politické priority rychle ztrácí, zvlášť pokud vyžadují spolupráci a financování z několika ministerstev. Odpovědnost za zásadní problémy voličů si úřady přehazují mezi sebou a univerzální odpovědí na to, proč se všechno tak táhne, je, že letos v rozpočtu víc není. Výsledkem je přešlapování na místě a obecná frustrace.

Prostředky vs. výsledky

Ekonomický problém tradičního rozpočtování je, že výsledky se hodnotí podle vynaložených prostředků, nikoli dosažených výsledků. Byť se řada politiků i úředníků snaží v debatě udržet podstatná kritéria, debata nakonec prakticky vždy skončí tradičním „dali jsme na školství o x miliard více“ namísto „prvňáci počítají o y procent lépe“.

Bohužel vazba mezi vynaloženými prostředky a dosaženými výsledky obecně oslabuje. Zhoršuje se problém, který Robert Kennedy před půlstoletím shrnul postřehem, že „HDP měří vše, kromě toho, co činí život smysluplným“.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Co si myslí o jmenování Christine Lagardeové do čela ECB odborníci?

Výsledky, které voliče zajímají, se posouvají od objektivně kvantifikovatelných indikátorů k těm subjektivním a kvalitativním. Více, než kolik kilometrů dálnic je postaveno, nás zajímá, jestli jsou menší zácpy, a více než to, kolik dětí bezchybně odhrká násobilku, to, kolik z nich si poradí se složitější slovní úlohou.

Mezinárodní organizace a think tanky si v posledním čtvrtstoletí lámou hlavu s tím, jak tvorbu státních rozpočtů přenastavit. Jak dosáhnout toho, aby se zaměřily na nejpodstatnější společenské výzvy, které nezapadají do jasných resortů? Jak smysluplně měřit výsledky přes jejich subjektivní vnímání? Názvy jejich doporučení sdílí jednak slova „happiness“ či „wellbeing“ v názvu a jednak to, že se je nikdo nikde nepokusil systematicky použít.

Novozélandská praxe

Vláda labouristky Jacindy Ardernové je první, která státní rozpočet jednak rebrandovala na wellbeing rozpočet a jednak změnila proces jeho tvorby (viz obrázek). Tři aspekty stojí za pozornost. Zaprvé, priority musí být postaveny na důkazech, nikoli jen na politických prioritách, takže ministři i úředníci musí oprášit své znalosti společenskovědního výzkumu.

OBRÁZEK: Tradiční vs. inovovaný proces tvorby rozpočtu

Zadruhé, řešení prioritních problémů navrhují týmy z různých ministerstev a úřadů, což jednak narušuje resortní síla a jednak to vnáší do rozhodování prvek konkurence. Ministerstva nemají svou agendu, a tedy svůj rozpočet jistý, pokud se jim nepodaří obhájit své návrhy. Připomíná to grantové financování, ale rozšířené nad rámec výzkumu či sociálních služeb.

Zatřetí, návrhy se nevybírají jen podle politických priorit, ale hodnotí se pomocí rámce pro životní úroveň. Ta stojí na doporučeních OECD a kombinuje baterii asi 70 objektivních i subjektivních indikátorů, které by měly zachytit, zda řešení financovaná ze státního rozpočtu dosahují kýžených výsledků.

Návrh rozpočtu na příští rok je prvním výsledkem reformovaného procesu. Jeho nejvýraznějším rysem jsou velké investice do mentálního zdraví. Cílem je expanze systému primární péče, tak aby předcházel vzniku závislostí, sebevraždám a sociálním problémům. Má to být investice do prevence, která předejde masivním nákladům, jež vznikají při ignorování těchto problémů. Dalšími prioritami jsou snížení dětské chudoby, podpora maorské a pacifické menšiny a investice do zdravotnictví a ekologie.

Mnoho povyku pro nic?

Rozpočtové priority nijak nepřekvapí. Je to moderní sociálnědemokratický rozpočet napasovaný na novozélandský kontext. Pokud by wellbeing rozpočtování mělo být skutečnou inovací, pak jedině proto, že dokáže pohnout se zmíněnými ekonomickými a politickými problémy tradičního rozpočtování. To se dozvíme až časem, pokud nový systém přežije pár změn vlád a dokáže posunout alespoň některé ze 70 indikátorů očekávaným směrem.

Nicméně závěr, že wellbeing rozpočtování je jen chytré politické PR, by byl předčasný. Nový Zéland má dlouhou tradici jako laboratoř testující inovace ve veřejné politice. Ženy na ostrově dostaly volební právo jako první na světě, důchodový systém pro všechny tu zavedli dříve než Německo a rodinné přídavky se odsud také rozšířily do všech vyspělých zemí.

Před třiceti lety na Zélandu podobně nepřesvědčivě vznikalo cílování inflace jako nový přístup k fungování monetární politiky. Dnes jej uplatňují centrální banky prakticky všech menších stabilních měn, včetně České národní banky. Nové postupy tak zjevně na Zélandu dotahovat umí, takže možná i o wellbeing rozpočtování ještě uslyšíme.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Žádná dramata. ČNB zřejmě setrvá u scénáře stabilních sazeb

Bankovky jako reklamní nosič: Proč na nich tedy nemít inspirativní tváře vědy a techniky?

Pavel Doležal (AVANT): Nemovitostní fond je pro mě základní investiční strategie

Petr Volný (Upvest): Chceme být standardem alternativního financování pro developery i šancí pro drobné investory