Je Christine Lagardeová dobrou volbou pro to, aby řídila Evropskou centrální banku?
Zdeněk Kudrna, ekonom, politolog a výzkumník na univerzitě v Salzburgu
Současná šéfka MMF Christine Lagardeová je dobrou volbou do čela ECB. Její politické a právní zkušenosti budou klíčové pro pokračování reforem eurozóny, které se za posledních pět let neposunuly.
Evropská centrální banka je navíc plná kvalitních ekonomů jako Philip Lane, kteří dokážou formovat monetární politiku i doporučit dobré návrhy reforem. Nedokážou však přesvědčit politiky, že architekturu eurozóny je třeba dotáhnout v dobrých časech, nikoli až v příští krizi.
A právě zkušenosti ze soukromého sektoru, ministerstva financí i Mezinárodního měnového fondu dávají Lagardeové v této oblasti výhodu, kterou konzervativní protikandidáti z Německa postrádají.
Christopher Dembik, Saxo Bank
Christine Lagardeová je sice skvělá politička, ale bohužel bez zkušeností z monetární politiky nebo centrální banky. Svědčí o tom také fakt, že za uplynulých deset let, kdy působila jako francouzská ministryně financí a šéfka MMF, se k tématu monetární politiky téměř nevyjadřovala.
V roce 2013 vyslovila Christine Lagardeová na zasedání Fedu v Kansas City podporu nekonvenčním nástrojům centrálních bank, včetně výkupu vládních dluhopisů, které v následujících měsících sehrály klíčovou roli. Vyslovila se také pro dokončení bankovní unie EU, včetně robustního systému ochrany vkladů, stejně tak pro vytvoření unie evropských kapitálových trhů a svoji podporu vyjádřila negativním úrokovým sazbám.
Myslím si však, že Christine Lagardeová nemá vůči monetární politice vyhraněný postoj. Bude pravděpodobně pokračovat v „holubičí“ politice Maria Draghiho, tedy ve prospěch nižších sazeb. Přinejmenším na začátku výkonu svého mandátu.
Podle mého názoru se však jedná pouze o politický postoj. Co bychom opravdu potřebovali, je mít v čele ECB specialistu na monetární politiku. Lagardeová spolu s viceprezidentem Luisem de Guindosem mají bezpochyby dostatek manažerských dovedností.
Pokud však na eurozónu opět udeří krize, budeme pravděpodobně v úplně odlišné pozici, než jsme dnes. Budeme potřebovat zavést nové nástroje, strategie a analýzy. A právě zde neočekávám ze strany Lagardeové v tomto ohledu přílišnou pomoc a veškeré pravomoci se z těchto důvodů přesunou na guvernéry národních centrálních bank a na hlavního ekonoma ECB Philipa Lanea.
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom, Czech Fund
Lagardeová plně naváže na svého předchůdce Maria Draghiho. V žargonu finančníků se podobně jako on řadí k takzvaným „holubicím“. Je tedy ochotna tolerovat i případné silnější inflační tlaky a uskutečňovat masivní a neotřelá stimulační opatření, která mají za každou cenu zabránit zabřednutí ekonomiky do deflačního pásma.
Volba Lagardeové tak signalizuje, že většina lídrů zemí Evropské unie si nepřeje, aby měnovou politiku Evropské centrální banky určovali takzvaní „jestřábi“, za které jsou nejčastěji považováni němečtí centrální bankéři.
Otázka však je, do jaké míry bude Lagardeová – vzděláním právnička – schopna přicházet s novými přístupy k měnověpolitické stimulaci v případě, že ty stávající nenaplní očekávání. To, že k naplnění očekávání dojít nemusí, signalizuje již současná situace. Draghi během svého takřka osmiletého působení v čele ECB ani jednou nezvyšoval základní úrokovou sazbu. Naopak vymýšlel další a další způsoby, jak měnovou politiku uvolnit tak, aby se inflace dostala ke svému cíli ve výši takřka dvou procent. Nepochodil.
Například šéf Bundesbanky Jens Weidmann naznačuje, že může být třeba radikálnější změny v přístupu k měnové politice, tak aby byla účinnější v dosahování inflačního cíle. Weidmann byl z hlediska trhů mnohem pravděpodobnějším nástupcem Draghiho než Lagardeová, jejíž volba je do značné míry překvapením.
Z hlediska měnové politiky České národní banky je příznivé, že Lagardeová bude i z hlediska právě tuzemské centrální banky předvídatelnější hlavou ECB, než by byl například právě Weidmann, její klíčový rival v boji o post.