EU je dominiem Německa? Ne, to jen dramatické titulky zakrývají podstatu politických kompromisů

Předvolební slogany o navrácení domněle ztracené velkoleposti svádí voliče Donalda Trumpa i ministry k nacionalistickému vidění světa. Z toho pohledu jsou mezinárodní organizace buď omezením národní suverenity, nebo pouhou zástěrkou, kterou dominantní velmoci maskují svůj vliv.

Obojí vnímá současný obyvatel Bílého domu jako hrozbu, proto nepřekvapilo, když jeho ministr zahraničí Mike Pompeo v Bruselu prohlásil, že mezinárodní organizace musejí být reformovány či eliminovány.

Euroskeptici na našem břehu Atlantiku tleskají. Německu s gustem předhazují, že dominanci, které nedosáhly tanky nacistů, se podařilo nastolit zahraničním investicím a euru. Jako příklad jim slouží pokusy o stabilizaci Řecka a reformy eurozóny v průběhu poslední dekády. Avšak systematický výzkum to vyvrací.

Klíčová reformní rozhodnutí v eurokrizi často padla nad ránem, na některém ze dvou tuctů summitů na nejvyšší úrovni. To svádí k personalizaci politiky, kdy média rozmáznou klíčovou roli kancléřky Angely Merkelové. Dramatické titulky však zakrývají dva důležité aspekty, které jsou zřejmé až při podrobnějším zkoumání.

Koalice v zákrytu a dominance trpaslíků

Zaprvé, Německo nikdy nerozhodovalo samo. Za jeho požadavky stála koalice dalších států, kdy především Nizozemí a Finsko obvykle prosazovaly ještě striktnější pravidla. Slovensko a Česko také většinou stály na jeho straně.

Při pohledu na agregované preferované pozice členských států Evropské unie v případě 47 kontroverzních návrhů reforem eurozóny zjistíme, že unie byla celkem systematicky rozdělena. Severní koalice kolem Německa prosazovala rozpočtovou disciplínu, zatímco ta jižní, srocená kolem pozic Francie, preferovala návrhy na větší sdílení rozpočtů i finančních rizik.

Agregované preferované pozice států EU

Zdroj: Lehner and Wasserfallen 2019

Zadruhé, dramatické summity rozhodují o základních politických kompromisech, o jejichž přesném nastavení se pak ještě tak rok či dva vyjednává.

Evropská unie stojí na vládě práva, takže jakoukoli reformu musí Evropská komise nejprve formulovat jako legislativní návrh, který následně musejí schválit národní vlády v radě a poslanci v Evropském parlamentu.

Když se na summitu rozhodlo o eurovalu, bankovní unii či hlídání rozpočtových deficitů, diplomaty a úředníky v Bruselu i ve všech hlavních městech čekalo dlouhé vyjednávání o konkrétních právních postupech, které zajistí naplnění politických kompromisů.

Žádné „o nás bez nás“

Evropská unie je sice velmi složitá, ale zároveň i neobvykle transparentní politická struktura. Z oficiálních dokumentů i mediálních vyjádření se tak dá poskládat databáze o tom, co zástupci jednotlivých zemí prosazovali. Z výsledných dat se pak dá odhadnout, čí vyjednávací pozice byla nejblíže výslednému kompromisu.

Kdyby Německo bylo imperátorem v EU, nejspíš by úspěšně prosadilo vlastní pozici, což se ale, jak je patrné z následujícího grafu, neděje. Opak je pravda, neboť Německo i Francie jsou méně úspěšné než menší členské státy jako Slovinsko, Irsko či Estonsko. Trumpova hypotéza je tedy mimo mísu.

Graf: Průměrná úspěšnost vyjednávání členských států o reformách eurozóny

Zdroj: Lundgren et al., 2019

Cesta vyvážených kompromisů

Politický systém EU je od počátku nastaven tak, že malé státy mají disproporčně velký vliv. I když zprávy z vyhrocených summitů mohou připomínat velmocenskou politiku z minulých století, politické dohody jsou jen prvním krokem k definování společných pravidel pro celou EU.

Následné mravenčí vyjednávání vede k vyváženým kompromisům, kdy velké státy ustoupí ze svých pozic a akceptují námitky ostatních, které by klasická velmocenská politika prostě ignorovala. V EU neplatí, že se rozhoduje „o nás bez nás“.

Je pochopitelné, že Trumpovi spojenci, jako je Alternativa pro Německo či strana Marine Le Penové ve Francii, Evropskou unii nenávidí, když omezuje suverenitu velmocí. Měně pochopitelný je postoj kritiků EU v malých státech, v jejichž prospěch unie redistribuuje vliv na důležitá rozhodnutí, jejichž důsledkům se nemohou vyhnout. Paradox je také to, že Česko, Maďarsko i Polsko spolurozhodují o reformách eurozóny, které jsou definovány v legislativě celé EU, aniž by společnou měnu přijaly.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Vyhrálo Německo nad migrační vlnou? Zdá se, že ano – práci má čtvrtina uprchlíků

Systematický výzkum poskytuje vyváženější obrázek fungování EU než dojmologie z okamžiků, kdy bruselské dění plní přední stránky novin. I přes svou společenskovědní nedokonalost nám empirická data poskytují přesnější obrázek toho, jak EU funguje a co nám přináší.

Expertní analýzy a obrázky lze sice šmahem zesměšnit jako nudné bláboly, které posluchače unavují, ovšem realita časem ukáže, kdo lépe porozuměl přínosům a nákladům EU, tak jak to teď začínají chápat i mnozí příznivci brexitu.