Nástroje moderní politiky 21. století? Lež, korupce a populismus

Vědec a teolog sir Isaac Newton si už před pár staletími po jednom z mnoha svých střetů s hloupostí mocných povzdechl: „Mohu vypočítat pohyb hvězd, ale lidskou hloupost nikdy.“ Co by asi říkal na politiku v prvních desetiletích 21. století?

Zkusme si všímat vypočítané mediální sebeprezentace politiků. Pokud je budeme hodnotit jen podle činů, zjistíme, že Newtonův povzdech nad chováním jednotlivce dnes platí pro velkou většinu politické třídy i v nejstarších demokraciích.

Televizní politici

Začalo to s filmem a rozhlasem, bez kterých by totalitní šílenství a režimy Mussoliniho, Hitlera či Stalina nejspíš nikdy nevznikly.

V šedesátých letech minulého století se ale v důsledku vpádu politických informací do každé domácnosti prostřednictvím televize logicky objevil i v demokratických zemích zcela nový „biologický“ druh „politika televizního věku“. Od té doby stačilo dobře vypadat, mluvit ve zkratkách a mít jasného protivníka.

Stále méně záleželo na hodnotách, programu. Nebo na tom, co skutečně politik odváděl. A o to více na schopnosti vzbuzovat emoce a sledovat průzkumy voličských preferencí.  Politický marketing se stal jednou z nejnechutnějších, ale nejlépe placených „společenských věd“. Potichu a bez jakékoliv kontroly zcela ovládl prostor, kulturu i systém parlamentní demokracie.

Bezskrupulózní populisté 21. století

Výsledkem je jen stále autokratičtější a konfrontačnější způsob vlády a společnosti neschopné diskuse.

Příkladů je mnoho: Donald Trump, Boris Johnson, Viktor Orbán, Andrej Babiš, Jaroslaw Kaczyński či salvadorský mesiáš, prezident Nayib Bukele, abychom nezůstali jen u příkladů z euroatlantické scény.

Bukele je skvělým příkladem voliči milovaného bezskrupulózního populisty 21. století, pro kterého je moc a k ní patřící divadlo vším. Pro 39letého bývalého šéfa reklamní agentury je politickým programem už jenom čistá show.

Vystupuje bez obleku s baseballovou čepicí kšiltem dozadu. Donalda Trumpa považuje za „cool chlapa“ (sám sebe ovšem prohlásil za „nejvíc cool prezidenta na světě“). A když potřeboval, aby parlament urychleně přijal zákon ve prospěch armády, svolal před sněmovnu demonstraci svých příznivců. Vzápětí s jednotkou armádních rangerů vpochodoval do jednacího sálu, aby jednání urychlil.

Populistický symbol v Salvadoru

Letos prohlásil Salvador oficiálně za první bitcoinovou zemi na světě. Zároveň přikázal, aby všechny salvadorské společnosti od letošního června přijímaly bitcoinové platby v jakékoliv výši. Na sociálních sítích je jako doma, prohlásil se za Spasitele (španělsky Salvador). A s fanoušky vtipkuje o tom, jaké to je, když člověka unesou mimozemšťané.

Přes všechno svoje pohrdání demokratickými institucemi a rozdělením mocí má devadesátiprocentní podporu voličů. Ti mu totiž uvěřili, že za všechny jejich potíže mohou zkorumpované „staré elity“.

A není jim nijak divné, že omezuje pravomoci parlamentu. Nebo že v červnu odvolal najednou pět soudců nejvyššího soudu a generálního prokurátora. A k tomu ještě ze země vypověděl mezinárodní misi zkoumající právě úroveň korupce v zemi.

Nayib Bukele je symbolem budoucnosti populistické politiky i v demokratických zemích. Pokud tedy jejich společnosti nenajdou obranu proti jejím dvěma nejsilnějším zbraním – šíření nepravd na sociálních sítích a korupci.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Hlavně opatrně aneb kdo se bojí českého prezidenta

Místo voleb losování občanů. Iniciativa v USA reaguje na znechucení politikou

Žijeme v rozdělené společnosti. Průzkum „různých světů“ zmapoval, co štěpí Čechy

Tucet dezinformátorů

Britský deník The Guardian cituje zprávu americko-britského Centra pro boj proti digitální nenávisti (Center for Countering Digital Hate, CCDH), kterou v minulých dnech oficiálně představil Bílý dům.

Analýza více než osmi set tisíc zpráv na sociálních sítích Facebook a Twitter prokázala, že zdrojem 65 procent nejvážnějších dezinformací týkajících se koronavirové pandemie a očkování je pouhých dvanáct jednotlivců. Ti však mají dohromady padesát devět milionů sledovatelů.

Tento „dezinformátorský tucet“, jak je překřtil prezident Joe Biden, byl na Facebooku zdrojem dokonce 73 procent obsahu odmítajícího očkování proti covidu. Prokazatelně se stal hlavním zdrojem argumentů jeho odpíračů.

Taková ničím nekontrolovaná koncentrace moci a vlivu malé skupiny jednotlivců na výběr témat společenské diskuse, přímo ovlivňující politiku, se v době pandemie stala bezpečnostní hrozbou nejvyššího řádu.

Imunita proti hrozbám? Pramalá

Stejně jako u korupce mohou totiž informační zdroje, motivace i podpora takové „lidové tvořivosti“ přicházet z nepřátelského zahraničí. A být tak vědomě směrovány proti základům demokratických pořádků, tradic a institucí.

Vskutku kritický je tento problém v „nových demokratických zemích“, třeba ve střední Evropě.

Proměna politické kultury v USA nebo ve Velké Británii posledních deset let ale může posloužit jako varování, že proti těmto hrozbám nejsou imunní ani ty nejtradičnější demokratické systémy.

Jak hluboko pronikla kdysi nemyslitelná korupce do britské politiky, ilustruje a detailně prokazuje analýza komentátora Nicka Cohena opět v The Guardian.

Podle něj dříve stačilo, že korupce elity byla společensky nepřijatelná. Cohen však odhaluje cesty především ruských peněz k řadě dnešních britských politiků včetně premiéra Borise Johnsona, a dokonce i k rodině manželky prince Charlese, pravděpodobného příštího anglického krále a doposud i vzoru britské korektnosti.

Kdo z českých politiků?

„Kdysi, pokud jste chtěl patřit k establishmentu, jste se musel podrobit jeho způsobu jednání. Pokud jste byl přistižen při jeho porušení, musel jste odejít z obavy, že vaše hříchy by mohly diskreditovat širší elitu. Dnes, když dost zaplatíte správným politikům, nabídnou vám kompletní servis všech vašich potřeb a budou ignorovat kohokoliv, kdo by pokládal nudné otázky o národních zájmech. Stará Británie správných chlapíků, na které bylo spolehnutí, že občas udělají i správnou věc, je mrtvá. Už nemáme vládu správných chlapíků, jen špatných herců,“ napsal Nick Cohen.

To, co zemřelo s rozvojem informačních technologií a následnou proměnou politické komunikace a politiky samotné, je především klasická parlamentní demokracie. Země, které se považují za demokratické, musejí ve svých společnostech najít a znovu probudit aktivní zájem o chování politiky a politiků.

Ve střední Evropě, kde většina politických stran po porážce komunismu korupci považovala za nezbytnou součást politické „kultury“, to bude o to těžší.

Kdo z českých politiků, například, dokáže nahlas říci, že dezinformační scéna a korupce, navázané na ruské finance, představují bezpečnostní hrozbu nejvyššího řádu? Navzdory proruské klice na Pražském hradě a trestně stíhanému premiérovi, považovanému v Evropě za symbol postkomunistické korupce…

Článek, jehož autorem je Jan Urban, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.