Jak malí čeští „Trumpové“ jedou na světové vlně hlupství

Život prezidentů Spojených států amerických není právě procházka růžovým sadem. Ještě tak v době před vynálezem televize se někteří z nich mohli procházet po Washingtonu a nikdo si jich ani nevšiml. Pak se média naučila sledovat každý okamžik jejich životů v nejvyšší exekutivní funkci a – jak je jejich nejvlastnějším posláním a povinností – hledat jakoukoliv chybu nebo lež, které se dopustí.

Richarda Nixona novináři The Washington Post usvědčili – tehdy ještě nástroji klasické novinářské práce – z do té doby nemyslitelných protiústavních kroků. Slavná aféra Watergate ho nakonec přinutila k dobrovolnému odchodu z Bílého domu.

Ronalda Reagana zachránila jen studená válka a boj proti komunismu v Nikaragui ve skandálu Iran-Contra. A Bill Clinton se jen o vlásek vyhnul odvolání z funkce, když média odhalila jeho aférku se stážistkou Monikou Lewinskou.

Všechno se změnilo s nástupem sociálních sítí. „Novinářem“ se stal kdokoliv se dvěma palci a mobilním telefonem. Tradiční novinařina s povinností ověřovat informace a jejich zdroje nemohla konkurovat a ustoupila do pozadí.

Totální proměna vztahů

A co bylo nejhorší – zcela se proměnil vztah médií a politiky. Politici dostali – doslova do vlastních rukou – efektivní nástroj k přímému ovlivňování informačního a mediálního prostoru. Bez novinářů a médií.

Vznikl zcela nový styl „politiky bez hodnot a kontroly“, který rychle pomohl především populistům všech odstínů. Má totiž pro ně neocenitelnou a neodstranitelnou výhodu. Skutečnost přestala být důležitá. Pravda postavená na ověřitelných faktech a hodnotách byla nahrazena iracionálním fanouškovským nadšením pro stále bezobsažnější výkřiky populistů.

Zaplavit prostor a dezorientovat

Ve Spojených státech se proto apoštolem politiky nové doby mohl stát zřejmě nejprolhanější podnikatel a politik všech dob Donald Trump.

Jeho hlavní poradce a hrdý tvůrce jeho mediální strategie před volbami v roce 2016 Steve Bannon to už tehdy definoval jako potřebu pochopit, že jeho největším nepřítelem není Demokratická strana, ale novináři. A ty lze, podle něj, odrovnat velmi jednoduše tím, že „zaplavíš prostor sra…ma“.

Vysvětlením je jeho stejně slavný výrok o smyslu politických kampaní vůbec: „Smyslem totiž není přesvědčovat, ale dezorientovat“.

Eroze společenské diskuse

Trumpova bezostyšná lhavost našla ve světě, a tedy i u nás, širokou plejádu napodobovatelů. Příklon k bezmyšlenkovitým kampaním plným zbytečné slovní agrese, nepravd a nevzdělaného jazyka, stejně jako stále citelnější spoléhání na sociální sítě a vytváření fanouškovských bublin, rychle erodují prostor společenské diskuse a schopnost hledání společného postupu.

Vidíme tak Tiktokové hlupství vedení ANO, včetně tanečků paní Schillerové a Dostálové. Nekoherentní výkřiky pánů Babiše (ANO), Okamury (SPD) či bezobsažné lamentování paní Pekarové-Adamové (TOP 09) nepředkládají společnosti žádné téma společného blaha či zájmu, ale vždy jen konfrontaci za jakoukoliv cenu.

Skutečnost, pravda a mravní hodnoty přestaly být prostě v politice současnosti důležité.

Soud s Trumpem

Nejobskurnějším důkazem je soudní proces, ve kterém je Donald Trump obžalován z falšování vyúčtování svojí volební kampaně. A také ze zneužití volebních fondů k uplacení dámy z pornografického byznysu výměnou za mlčení. Tedy, že před volbami v roce 2016 nezveřejní informace o jejich sexuální eskapádě.

Před 20 lety by něco podobného znamenalo okamžitý odchod z politiky. Dnes podle průzkumu ABC News/Ipsos 80 procent republikánských voličů Donalda Trumpa v prezidentských volbách podpoří. I v případě, že ho soud uzná vinným a odsoudí do vězení. Dalších 16 procent se bude rozmýšlet až po právoplatném rozsudku a pouze 4 procenta ho volit nebudou.

Po dva dny a plných sedm hodin soudního jednání museli soudce i porota kvůli chybám obhajoby poslouchat detailní líčení okolností a průběhu sexuálního aktu tehdy více než šedesátiletého politika. Těžko si představit větší ponížení.

Pro hluché, slepé, hloupé a cynické fanoušky na celém světě to ale neznamená vůbec nic, natož aby je zviklal alespoň nejnovější průšvih dotyčného politika, kterému federální daňový úřad přišel na další stamilionový podvod.

Česká pseudopolitika

Nepřekonatelným vrcholem této celosvětové vlny hlupství asi bylo a je vystupování českého politika Tomio Okamury. I v rozpravě na půdě Sněmovny k návrhu zavedení korespondenční volby velkou část svojí dvouhodinové řeči věnoval opakováním stokrát vyvrácených Trumpových lží o „ukradených a zfalšovaných volbách v roce 2020“ a pokládal to jako argument proti zavedení korespondenční volby u nás.

Neopomněl se ještě pochlubit: „Ostatně já jsem byl jediným českým politikem už v roce 2015, který veřejně podpořil Donalda Trumpa. A uvedli mě v zahraničí na stránkách podporovatelů Donalda Trumpa.“

Také pro tohoto pána fakta a skutečnost v jeho vlastních představách a jejich interpretacích nic neznamenají. Pro hledání témat společného zájmu, tedy pro skutečnou politiku a správu společenství, mu nezbyl čas.

V neupřímné české pseudopolitice je pan Okamura jen nejhlasitějším mezi nezodpovědnými neuměteli, kteří se nikdy nedoberou pochopení nejzákladnější poučky dějin demokracie: „Pokud nevytváříš nic jiného než konflikt, bude konflikt to jediné, čeho dosáhneš.“

Článek, jehož autorem je Jan Urban, původně vyšel na serveru Hlídací pes.org.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr