Český parlament jako výkladní skříň arogance, slepoty a předstírané důležitosti?

Český parlament je výkladní skříní takovéto slabosti. Jako by základním heslem české pseudopolitiky bylo „pokud si s problémem nevím rady, je nejlepší předstírat, že neexistuje, a rychle přijít s čímkoliv, co upoutá opovrhovaný plebs, tedy voliče, svojí lidovostí“.

Dalo by se tomu říkat „syndrom strejčka Křópala“ a nelze nevidět, že tato nákaza, jak se říká, probíhá napříč celým politickým spektrem.

Nejsložitější mezinárodněpolitická situace od konce osmdesátých let? Korupce v politických stranách, v justici či ve sportu? Válka na Ukrajině nebo proruští populisté s kriminálními vazbami u moci v Maďarsku a na Slovensku? Neudržitelnost penzijního systému?

Slet kolotočářů

Čeští poslanci takové problémy nevidí, neslyší a nemluví o nich. Mohou vypadat přesně jako ony tři mytické moudré japonské opice Mizaru, Kikazaru a Iwazaru, které symbolizovaly odmítnutí podílet se jakýmkoliv způsobem na zlu.

Jejich české poslanecké karikatury však o zlu nejenom vědí, ale příliš často se na něm osobně podílejí a ochraňují je. A dokud se proti tomu nevzbouří voliči, bude to tak i nadále.

Poslancům pak stačí vymýšlet mediálně „zajímavé“ hrátky, mnohahodinové žvásty a blokování jednání. Nakonec třeba do Sněmovny přijdou i v lidových krojích, nalijí si slivovici a trochu si zatancují.

Politický systém České republiky je postaven na výsostné roli parlamentu. Měl by být hnacím motorem, normotvorným a úctyhodným shromážděním, prosazujícím nejlepší zájem celého společenství. Proč tedy tak často připomíná slet kolotočářů?

Hlavně žít kulturně

Poslanec Radek Vondráček (ANO), který se už v roce 2017 zostudil opileckým výstupem s kytarou na předsednickém pultu zasedací síně Sněmovny, si zmíněné krojované hrátky pochvaloval a rád by z nich udělal „tradici“.

Jen o pár dní později poslanci uspořádali tentokrát pro serióznější publikum v téže zasedací síni koncert vážné hudby s populárním zpěvákem Vojtou Dykem. Radek Vondráček protentokrát chyběl, protože musel otevírat cukrárnu a bistro s populární přítelkyní všech prezidentů všech režimů, herečkou Jiřinkou Bohdalovou.

Česká společnost je nemocná – a její většina se odmítá léčit. Ve 20. století v několika vlnách zlikvidovala všechny elity vzdělání, původu, víry i majetku, všechny ty, kdo věděli a věřili, že společenská elita musí představovat hodnotu spojenou s nekončící povinností a vírou v pravidla, tak aby ji ostatní mohli následovat.

Společenská elita zmizela

Elita společenství zmizela a s ní zmizela i úcta k právu, nezkorumpovatelná většina státní služby, justice a policie. Většina dnešní společnosti proto žije bez hodnot kromě zábavy a okamžité spotřeby.

Hodnoty definované nejlepším zájmem společenství upřímně nesnáší a svobodně si plete elitu s nesoudnými „celebritami“ a „influencery“.

Logickou sebezáchovnou protiváhou generací bez hodnot by mohli být mladí lidé, ještě nepoškození obecnou apatií. A ještě hledající svoje zakotvení ve světě lepším, než je marasmus bezhodnotového světa dřívějších generací.

A mezi nimi je také podstatně více aktivních lidí, kteří věří v možnost proměny společenství, účastných v tisících sociálních, komunitních či kulturních aktivit mimo velkou stranickou „politiku“, které nevěří.

Mezi sebou komunikují zcela novými prostředky a v politice zatím nemohou najít partnera, který by jim rozuměl. Piráti a Starostové, kteří by jim měli být nejblíže, to asi ještě nechápou, ale tady se jim vnucuje více než milion voličů z nejmladší generace, a vyhlížející hodnoty společenství.

Zatím je však, bohužel, po kolotočářsku oslovuje pitvořením na TikToku pár babiček a dědečků z ANO a SPD.

Generační problém?

České společenství v této chvíli připomíná nehybnou velrybu uvízlou na mělčině. Nerozumí světu kolem sebe a nerozumí ani samo sobě. Primárním zájmem by v takové situaci měl být pocit mladé generace, že patří do slušné, předvídatelné a bezpečné společnosti a země se stabilním politickým systémem.

Zatím jim předkládáme obraz desítky let neřešené korupce v politice, státní správě, justici či mezi sportovními bafuňáři.

Velká část z nich chce patřit mezi nezávislé, silné a svobodné občany. Vlivem rozvoje informačních technologií je současný „generační problém“ větší než kdykoliv předtím.

Česká společnost, a především její politická reprezentace, jako by tento pro budoucnost zásadní problém zatím nechtěla vidět a řešit. Znamenalo by to totiž i přijetí zodpovědnosti za desítky let slepoty, hluchoty a mlčení.

Za hranou jakékoli tragédie

Psychologové už dlouho varují. Část nastupující generace se cítí ztracená a bez šancí ve světě bez pravidel, hodnot, důvěry a společenství, které by jí mohlo sloužit jako příklad k následování.

Klinický psycholog profesor Radek Ptáček už nemůže varovat otevřenějšími slovy: „Říci, že situace v České republice je v této oblasti tragická, je slabé slovo. Ta situace je daleko za hranou jakékoliv tragédie. Nemáme odborníky, trvá dlouho, než odborníci vyrostou. A přestože všichni víme, že ten problém tady je, stát ho dostatečně neřeší.“

Aktuální důsledky desetiletí nezájmu „politiky“ o mladé generace jsou víc než varující. Jablonec nad Nisou hledá řešení pouličního násilí „dětských gangů“ a bojí se „krveprolití“.

Celé tři pětiny středoškoláků odmítají za všech okolností byť jen uvažovat o tom, že by vůbec pomáhali bránit zemi před případným napadením.

Poslanci hrdého Parlamentu České republiky nemají přinejmenším na celý příští měsíc v plánu se podobnými hloupostmi zabývat. Možná spíše najdou čas si opět zatancovat v atriu Sněmovny s trochou slivovičky v krojích a pak s tím rychle na TikTok.

Článek, jehož autorem je Jan Urban, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr