Hlavně opatrně aneb kdo se bojí českého prezidenta

Část senátorů v posledních týdnech promýšlí, zda se na červencovém jednání vůbec odváží projednat návrh svého zahraničního a bezpečnostního výboru na přijetí formálního usnesení celého Senátu, že Miloš Zeman ve smyslu ústavy není nadále schopen vykonávat funkci prezidenta republiky. Někteří z nich by byli nejraději, kdyby tento návrh vůbec nevznikl.

Přijetí by přitom znamenalo jediné – zahájení ústavou předepsané procedury posouzení usnesení obou parlamentních komor Ústavním soudem ČR. Protože ten jediný je oprávněn rozhodnout v tak závažné otázce. Čeho se senátoři a senátorky bojí?

Senátoři a jejich výmluvy

Článek 66 naší ústavy krok za krokem přesně popisuje, jak v okamžiku přijetí usnesení oběma komorami parlamentu přecházejí pravomoci prezidenta dočasně na předsedu vlády, Poslanecké sněmovny a Senátu, aby se zachovala kontinuita moci.

Prezident se pak může do deseti dnů odvolat k Ústavnímu soudu. Všichni jeho soudci tvoří pro tento případ senát, který musí do patnácti dnů rozhodnout. Jeho výrok je konečný a nepřezkoumatelný.

Veřejnost i média sice už dávno registrují, že prezident se vymkl psaným i nepsaným ústavním pravidlům, ohrožuje základní hodnoty státu, ale ti, kdo z toho mohou vyvodit důsledky, jsou jen zákonodárci. Je to nejen právo, ale především jejich odpovědnost.

Někteří senátoři nyní hledají výmluvy a vyjadřují obavy, zda argumenty a důkazy, soustředěné ve více než čtyřicetistránkové analýze bezpečnostního výboru, jsou dostatečně průkazné.

Podobně se v posledních dnech vyjádřil dokonce i předseda Senátu Miloš Vystrčil. Protože prý je potřeba více expertních stanovisek. Skutečně k tomuto ryze politickému rozhodnutí senátoři potřebují expertní oporu?

Zdá se, že dochází k pozoruhodnému souběhu klasického alibismu se zjevným nepochopením role Senátu. Ten má v této situaci jedinou pravomoc – vyjádřit svým usnesením obavu o dodržování ústavních principů.

Jediný, kdo může v následném předepsaném sporném řízení posuzovat důkazy a případně i vyslýchat pozvané svědky je, jak bylo řečeno, Ústavní soud. Ne Senát, ani nikdo jiný.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Monarcha Zeman přitápí Babišovi: o motivacích stále jenom prezidenta

Anatomie neúspěchu. Pandemie otestovala připravenost Česka na nečekané ohrožení

Diplomatické tabu? Z Kremlu šel mráz už dlouhé roky, ale Česko na to dlouho nedbalo

Prezident podřízený ústavě

Prezident je totiž i přes svoje výjimečné postavení pouze součástí ústavního systému. A stejně jako všechny jeho ostatní součásti nemůže nepodléhat kontrole. Není diktátorem či monarchou z boží vůle.

Bylo by proto jen přínosné, kdyby se i český prezident konečně podřídil ústavě a kdyby Ústavní soud přesněji vymezil hranice mocenské tvořivosti, svévole a způsobilosti pro výkon nejvyšší ústavní funkce.

Jak jinak než svévolí lze nazvat Zemanovo rozhodnutí udělit státní vyznamenání, medaili Za zásluhy, Pavolu Krúpovi, muži, který kvůli vydírání stojí před americkým soudem a jehož Česká národní banka oficiálně označila na příštích deset let za nedůvěryhodnou osobu?

Či je snad normální, když prezident vyhrožuje trestním stíháním a jeho kancléř zasahuje do živých soudních kauz?

Prasklý řetěz ústavnosti

Působí kompetentně a v zájmu státu, když prezident a vrchní velitel armády členské země Severoatlantické aliance nemá ani vlastní telefon a případné hovory od premiéra či zahraničních politiků mu podle vlastního výběru předávají nebo nepředávají nevolení poradci bez jakékoliv bezpečnostní prověrky?

Notabene když ten nejbližší nosí na svém mobilu fotografii ruského prezidenta, který Českou republiku dal na seznam nepřátelských zemí?

Dodnes tak třeba prezident dluží jednoduché vysvětlení, proč se k němu asi nejdůležitější zpravodajská zpráva posledních třiceti let o účasti ruských agentů na sabotáži muničního skladu ve Vrběticích dostala s více než týdenním zpožděním.

Prezident se už dávno utrhl z řetězu ústavnosti. Více než čtyřicetistránková důvodová zpráva senátního výboru pro bezpečnost předložila tvrdá fakta svědčící o tom, že není schopen svým mocenským omezením rozumět.

České alibistické bububu

Váhání Senátu s aktivací článku 66 ústavy by znamenalo váhání s výkonem exkluzivní kontrolní kompetence vůči výkonné moci, svěřené právě jen komorám parlamentu. Už jenom veřejná diskuse o všech argumentech pro a proti by byla historickým milníkem. A naplněním nejvlastnějšího smyslu a poslání Senátu jako strážce ústavnosti a vlády zákona v tomto státě.

Naopak jeho neprojednáním nebo hledáním nějakého kompromisu by Senát svůj smysl alibisticky popřel.

V kuloárech Valdštejnského paláce se tak například objevil návrh, aby se „věc“ vyřešila usnesením, které by sice konstatovalo, že Miloš Zeman porušuje Ústavu České republiky, ale nevyslovilo, že není schopen nadále vykonávat funkci prezidenta. Formálně by tak neaktivovalo nic. Jen takové malé české alibistické bububu a čisté plácnutí do vody.

Především opatrně

Předseda Senátu Miloš Vystrčil zpočátku patřil mezi jasné podporovatele původního návrhu senátního výboru. Po „domluvě“ vedení své strany otočil a dnes patří do skupiny „opatrných“, zaštiťujících se „potřebou dalších expertních vyjádření“.

Od politika, který se svou návštěvou Tchaj-wanu dopustil jednoho z nejodvážnějších zahraničněpolitických činů v moderní české historii, to zní až komicky. Kdyby před svou cestou svolával kulaté stoly akademických expertů, nikdy by na Tchaj-wan neodjel.

Ani on by neměl zapomínat, že výkon senátorské funkce je osobní, nepodléhá schvalování politické strany a nelze ho delegovat na „experty“.

Pro občany přinese rozhodnutí Senátu zásadní informaci o předvídatelnosti a pravidlech české politické kultury a demokracie na příštích mnoho let.

Článek, jehož autorem je Jan Urban, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr