Diplomatické tabu? Z Kremlu šel mráz už dlouhé roky, ale Česko na to dlouho nedbalo

Jistě, oficiálním spouštěčem akce a reakce byl útok na vrbětický sklad munice, smrt dvou Čechů, miliardová škoda. To všechno víme a sledujeme.

Jenže téma přebujelé ruské ambasády, sloužící nepochybně jako základna pro špionážní aktivity nejen v Česku, ale i dále v Evropě, není nic nového. Už dlouho.

BIS varuje dlouhodobě

Než se téma přebujelé ruské ambasády v Praze stalo předmětem veřejné debaty, trvalo to ještě nějaký čas. A to přes to, že na problém dlouhodobě upozorňuje Bezpečnostní informační služba (BIS). Tu více, tu méně explicitně, leč zcela jasně.

Podívejme se třeba na zprávu BIS za rok 2013, tedy před ruskou okupací Krymu, která bývá vnímána jako mezník ruských dezinformačních aktivit vůči Evropě.

„V případě ruské diplomatické mise byl i v roce 2013 počet zpravodajských důstojníků pod diplomatickým krytím extrémně vysoký a navíc je doplňován zpravodajci, kteří do ČR cestují samostatně – turisté, experti, akademici, podnikatelé,“ psala BIS v roce 2013 a ve variacích to opakovala i ve všech jiných letech.

K vypovězení ruských diplomatů ale Česká republika sahala jen výjimečně. Třeba v srpnu 2009 musel odejít zástupce vojenského přidělence a dalšímu diplomatovi tehdy české úřady „doporučily, ať už se nevrací z dovolené“. Zjevně šlo o dozvuk akce „americký radar v Brdech“, která i širší veřejnosti naznačila, že se Rusko ve vlivových a zpravodajských operacích skutečně vyzná.

Diplomatické tabu

Občas Česko některým „diplomatům“ navrženým pro ambasádu v Praze neumožnilo vstup do země, neudělilo jim příslušná víza.

Ve veřejné debatě jako by ale téma bylo – až na výjimky – tabu. Diplomaticky tahalo Česko za krátký konec, protože každé vypovězení ruského diplomata znamenalo automatické vyhoštění českého v Moskvě. 

Ozývaly se spíše osamělé hlasy. Jako třeba od tehdejšího poslance za KDU-ČSL Ivana Gabala, který už v roce 2015 kolegy politiky vyzýval k narovnání vztahů s Ruskem, k omezení lidí na ambasádě s tím, že „asymetrie zastoupení je historicky urážlivá“. Přefouklé velvyslanectví trefně popsal jako „relikt okupační mocnosti a sídlo místodržícího“.

Přiznejme vládě (Ministerstvu zahraničí) snahu řešit alespoň některé dílčí problémy a pokusy otevřít debatu o možném dobrovolném snížení počtu lidí na ruské ambasádě nebo o snížení nevídaně vysokého počtu tamních automobilů s diplomatickou značkou.

Brána do Schengenu

Z ruské ambasády (pravděpodobně i z konzulátu v Karlových Varech) se stala základna pro další části Evropy.

Diplomati vozy s diplomatickou značkou po celé Evropské unii využívali (či spíše zneužívali) k volnému pohybu v rámci Schengenu. Auta s diplomatickou značkou totiž požívají veškerou mezinárodní ochranu podle Vídeňské úmluvy: nesmějí být zastavována ani kontrolována nejen uvnitř státu, ale ani při přejezdu státní hranice.

Mohla tedy teoreticky převážet prakticky cokoli, od drog přes zbraně až po špinavé peníze… Nepřekvapí však, že debaty o omezení počtu diplomatických aut nikam nevedly. 

VÍCE K TÉMATU:

Rusko-ČEZské jádro: Rusové vstupenku k informacím o dostavbě Dukovan už dávno mají

Plyn z Ruska je lepší než z USA, tvrdí politici na východě Německa

Místo tajgy pustina. „Pohostinné“ Rusko by Číně prodalo celou Sibiř

Evropa zvyšuje výdaje na obranu. Bojí se snad Ruska?

Prováhané okamžiky

V Česku nám ale tradičně jdou lépe symbolická (případně švejkovská) gesta. Jako třeba pojmenování náměstí před ruskou ambasádou po zavražděném ruském opozičním politikovi Borisi Němcovovi.

Mimochodem Ruská federace si oficiální adresu poté upravila na Korunovační (kde má další ze svých velvyslaneckých vil) a na mapě uvedené na stránkách ambasády nový název náměstí, stejně jako existenci promenády Anny Politkovské, ignoruje. 

Pro ostré diplomatické kroky by měla mít naše vláda samozřejmě dobře nabito. Pár příležitostí k řezu se v uplynulých letech nabídlo: po ruské anexi Krymu, po akci novičok v anglickém Salisbury nebo po výhrůžkách českým politikům kvůli „kauze Koněv“.

Vlastně nejlepší – a prováhaný – okamžik byl ale už v roce 1991, po odchodu posledního sovětského vojáka z Československa. Tehdy jsme mohli onen relikt okupační mocnosti zbořit.

Kdo je tady pánem?

Nestalo se. Dlouho se říkalo, že o ruských špionech přece víme, a je tedy lepší je sledovat, vědět, s kým se scházejí, co dělají… I na Vrběticích se však ukazuje, že to nebyla ideální taktika. Útočníci sice přijeli ze zahraničí, ale bez pomoci v Česku působících soudruhů, kteří měli místní realitu lépe zmapovanou, by to nešlo.

V rámci své činnosti zde zpravodajci verbovali spolupracovníky, podporovali ideově i finančně nejrůznější hňupy, dezinformátory a jejich weby, budovali si pozice. Bývalým i současným politikům, jako je Václav Klaus či Cyril Svoboda, dávali pocit důležitosti, nemluvě o otevřeně proruské ekipě na Pražském hradě.

Důsledkem ruské sebejistoty byly opakované případy falšování historie, pseudohistorické výstavy pokřivující realitu, skandální dokument o roce 1968, ale i otevřené výhrůžky „zlobivým“ českým politikům a zbožštění sochy maršála Koněva jako zástupného problému pro snahu ukázat Čechům, kdo je tady pánem.

Ruská federace zde nerespektovala zákony, nakládala volně i s majetkem, který jí nepatřil. Dodnes třeba nemá ambasáda zkolaudované některé stavby, které postavila na pozemcích patřících České republice. Jeden z diplomatů, vyhoštěný už vloni, zde nelegálně nakupoval munici, další (taktéž posléze vyhoštění) rozjeli dezinformační akci s kufříkem s jedem ricin… 

V součtu toho bylo opravdu hodně, a je tedy dobře, že se Česká republika pod vlivem okolností konečně odhodlala k takto razantnímu kroku.

Udržovat si přehled

Zajímavou historickou paralelu připomněl český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček v rozhovoru pro Český rozhlas.

Podobný akt vyhoštění „v opačném gardu“ proběhl v Československu v roce 1950 – ve vztahu k ambasádě Spojených států. „Vláda se dostala do sporu s USA a z šedesáti zaměstnanců jich čtyřicet muselo opustit tehdejší Československo. V reakci na to americká strana uzavřela naše konzuláty a trvalo dvacet let, než jsme se dostali v případě bilaterálních vztahů na nějakou srovnatelnou původní úroveň,“ popsal Kmoníček. Situaci tehdy a nyní podle něj sice zcela srovnat nejde, ale i tak je to zajímavá historická zkušenost.

Netušíme ještě, jak přesně a na jak dlouho na česko-ruské vztahy současné dění dopadne, jisté je snad ale to, že se už nikdy početní stav ruské ambasády nevrátí k dřívějším vysokým číslům. Pro bezpečnost Česka i Evropy je to dobrá zpráva.

„Naším úkolem je udržovat si přehled o zpravodajských důstojnících bez ohledu na státy a velikost jejich diplomatického sboru. Jsem přesvědčený, že se nám to daří,“ řekl už dříve v rozhovoru pro HlídacíPes.org ředitel BIS Michal Koudelka, který mezi lety 2006 až 2016 vedl v BIS oddělení kontrašpionáže. Je zjevné, že na ruský ansámbl špionů měla BIS informačně nabito už dlouho.

Proč tedy až teď?

Pořád ale zbývá odpověď na otázku, proč akce přišla zrovna teď. Upřímná odpověď je, že nevíme.

Možná prostě skončilo vyšetřování, možná v tom hrály roli ruské tlaky a zájmy ve vztahu k Dukovanům a vakcíně Sputnik V. Možná i podivná zamýšlená cesta dvojministra Jana Hamáčka do Moskvy. Možná se to prostě všechno sešlo a situace po letech politiky nevyslyšených varování nazrála k akci.

Shodou okolností v době, kdy řediteli BIS Michalu Koudelkovi končí v létě první pětiletý mandát. Je jasným faktem, že si prezident Miloš Zeman přál, aby ho vláda ve funkci již nově nepotvrdila. Jednat o tom měla někdy touto dobou.

Po téhle nečekaně úspěšné akci si lze jen těžko představit, že by Michal Koudelka v čele BIS skončil. Zemanovi navzdory.

Článek, jehož autorem je Robert Břešťan, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.