Kamil Košťál (K2B): Pokud firmy nepůjdou do digitalizace, doplatí na to

Česko podle Kamila Košťála z Key2Business patří mezi země, kde polovina pracovní síly může být v blízké budoucnosti nahrazena softwarem, automaty či roboty, což ji staví do světla ohrožených ekonomik. Obrovský deficit podle něj máme v podpoře malých a středních firem, v nichž alespoň na Západě vzniká nejvíce přidané hodnoty.

Peníze z dotačních výzev jsou čerpány nesmyslně a neefektivně, míní Košťál s tím, že větší dopad by měla podpora vzniku digitálních hubů, které by propojily vzdělávací, výzkumnou a firemní sféru. Inspiraci bychom měli hledat například v Německu.

„Nemáme a nevychováváme dostatek lidí, kteří mají potenciál vytvářet a rozvíjet digitální ekonomiku. Místo podnikatelů vysoké školy chrlí zaměstnance pro korporace,“ míní. Prioritou státu by tak podle něj měla být reforma fungování a financování vysokých škol.

V průměru pětina malých a středních firem podnikajících v Evropské unii je připravena na digitální ekonomiku. Tvrdí to studie poradenské společnosti PwC. Jak si z vaší zkušenosti v této statistice stojí české firmy stejné velikosti?

Tato studie hovoří o průměru. Příprava na digitalizaci je ovšem v Evropě vícerychlostní. Země jako Dánsko, Německo nebo Pobaltské republiky jsou na tom násobně lépe, tam jsou na digitální ekonomiku připraveny asi dvě pětiny podniků. V zemích střední a východní Evropy je to zhruba desetina.

České společnosti tak mají do průměru ještě daleko…

Ano, ty osvícené, které už zahájily přípravy na digitální ekonomiku, se zabývají digitalizací jako takovou nebo v jejich čele stojí technologičtí nadšenci mající zkušenosti s programováním či dokonce se studiem kybernetiky a automatických systémů.

Kamil Košťál (50)

Během téměř čtvrt století trvající kariéry zaměstnance a manažera prošel podniky všech velikostí, od korporací až po malou firmu o deseti zaměstnancích. Prošel například společnostmi Bastro, Bonatrans Group, Z+M Servis, Borcad cz a dalšími. Všechny tyto firmy měly vlastní výrobky, výrobu i prodej a procházely dynamickým růstem. Získávaly nové klienty, zaváděly nové procesy a zvyšovaly efektivitu těch stávajících a patřily ve svém oboru mezi lídry v oblasti inovací. Vzhledem k růstu řešily změnu firemní kultury, delegování odpovědností na nižší úrovně, zapojení zaměstnanců do zlepšování a zvyšování jejich motivace.  Poslední dva roky působil v Moravskoslezském inovačním centru jako Business Innovation Lead expert jednoho z programů centra. Nyní podniká v poradenství pro malé a střední podniky v oblasti jejich digitální transformace a efektivnějšího manažerského řízení. Je ženatý a má dvě děti. Ve volném čase rád sportuje. Věnuje se bojovému umění.

Čím je tento dvourychlostní vývoj způsoben? Chybí tuzemským firmám prostředky, informace nebo možnosti?

Důvodů je hned několik, počínaje nedostatečným povědomím o nabízených možnostech. Většina majitelů malých a středních podniků (MSP) jsou lidé, kteří velmi dobře rozumí svému oboru podnikání a digitalizace jejich byznysu pro ně není prioritou. Zaměřují se na bližší, operativní cíle, řeší problémy od získávání zakázek, přes organizaci výroby a nemají tolik prostoru pro řešení těch strategických otázek. Třetím důvodem je pak nedostatek financí.

Mistři mnoha řemesel

Dodavatelé technologií nicméně proklamují, že mají dostupná řešení, která nutně nemusí významně zatížit podnikové rozpočty…

Pořízení technologií je otázkou klidně několika milionů korun a firmy mají dilema, zda za tuto částku koupit softwarové řešení, které by firmu přiblížilo digitální éře, nebo koupit výrobní zařízení. V naprosté většině případů dá podnik přednost druhé variantě. Dalším důvodem je, že ve velkých firmách mají na každou oblast řešení problému nějakého zodpovědného odborníka – specialistu na SW, automatizaci, robotizaci, technologii výroby. Malé a střední podniky tento „luxus“ nemají, většinou všechny tyto sféry řeší majitel sám.

Co z toho plyne?

Odborníci na automatizaci jsou schopni domluvit se s dodavateli technologií, kteří ale nemluví řečí srozumitelnou podnikatelům. Majitele firem totiž většinou nezajímá technologie jako taková, ale to, jak jim řešení umožní být úspěšnější v jejich podnikání. Kolik díky němu ušetří a jak jim zjednoduší firemní procesy.

Dodavatelé se většinou specializují na konkrétní technologie, ať už je to z pohledu infrastruktury, senzorů, dat, nebo jiných informačních systémů a nesnaží se moc porozumět internímu prostředí firem a jejich potřebám. Snaží se prodat. Nedívají se na tu firmu z nadhledu. Na většině konferencí a veletrhů se sice prezentují příklady dobré praxe, ale z prostředí velkých nadnárodních firem. Majitelé či ředitelé firem menších velikostí pak mohou mít pocit, že digitalizace a automatizace je pro ně něco nedostižného.

Kamil Košťál je expert na novou ekonomiku. Přes dvacet let se aktivně pohyboval v byznyse. Dnes radí firmám, jak v digitální éře neztratit jejich konkurenceschopnost. Foto: Key2Business

Dovolím si jednu vaši dřívější citaci: „Kde není jasný cíl a jasná cesta, nemají změny smysl. Znamená to, že MSP nemají jasnou strategii digitalizace, tak raději nedigitalizují vůbec? Bojí se změn nebo je snad dělají nesystematicky?

Víte, ony digitalizovat neumí ani ty velké podniky. Tentýž evropský průzkum, který jste citovala v úvodu, hovoří o tom, že jen polovina velkých evropských firem je připravena na digitální éru. V Česku je to méně. Ty, které si umí investice zdůvodnit, stanovit jejich návratnost a vydefinovat si potřeby a přínosy technologií, mají zpravidla zahraniční matku.

Pak jsou v Česku firmy, které sice tvrdí, že mají strategii digitalizace, ale masivně investují do technologií, aniž by věděly, jak jim to konkrétní řešení zvýší jejich konkurenceschopnost, jednoduše tak činí, protože se to má.

Digitální puzzle

Malé a střední firmy nemají žádnou motivaci tak činit?

MSP v naprosté většině případů (až 90 %) nesledují budoucí vyšší cíl digitalizace.  Nákupem technologií řeší nějaký konkrétní problém, který je dnes brzdí. Nemohou například sehnat dostatek lidí na další směnu, nebo řeší nedostatečnou výrobní kapacitu, tak začínají sbírat data o výrobě a hledat cesty k jejímu zefektivnění. Všechny cesty nicméně vedou k digitalizaci, jen některé jsou klikatější.

MSP mají velký limit v lidských kapacitách, v odbornosti a zejména v kapitálu. Nemohou učinit nákladné změny, postupují krok za krokem. Nakonec se k digitalizaci dostanou, ale nebude to hned a nebude to tak hladká a systematická změna.

Co dělat pro to, aby byl proces digitální transformace firem systematičtější?

Jakékoli dílčí kroky, ať už je to nákup stroje, technologie nebo softwaru, by neměly řešit jen dnešní potřebu ale i tu budoucí. Investiční horizont by měl v tomto případě být alespoň pět let dopředu. Takže když dnes firma do výroby pořizuje například nový manipulátor, musí být přesvědčena o tom, že zařízení umožní toky dat do/z informačního systému, což umožní firmě sběr dat a optimalizaci celého procesu. Firma proto může hledat a nakupovat řešení per partes (po částech – pozn. red.), ale měla by být přesvědčena o tom, že tato zařízení budou schopna spolupracovat s budoucími řešeními.

Tým Key2Business Kamil Koštál a Pavla Švancerová pomáhají podnikatelům zorientovat se v nastupujícím digitálním věku. Propojují podnikatele s experty z praxe. Foto Key2Business

Inovační centra: živé buňky změny

Který z oborů ekonomiky si v otázce digitalizace stojí nejlépe? Zdá se, že dobře našlápnuto v tomto směru mají podniky s napojením na automobilový průmysl…

To bych rozhodně netvrdil. V Česku je kolem 900 firem z oboru automotive a maximálně pět procent z nich je – co se týče digitalizace a automatizace výroby – takzvaně na špici. I přímí dodavatelé automobilek na úrovni Tier 1 zaostávají, co teprve jejich subdodavatelé.

Znám v oboru firmy, které mají klidně 200 zaměstnanců a objednávky jim stále chodí e-mailem v Excelu, v němž také sledují stav zásob, materiálu i rozpracované výroby. Úroveň digitalizace není o oboru jako takovém, ale o kapitálové síle firem, o tom, jak moc je podnik vystaven tlaku nové, digitální ekonomiky, požadavkům svých zákazníků, i to, zda jde o firmu z regionu nebo metropole.

Logicky se digitálně zdatnější firmy koncentrují kolem velkých měst…

Ano, hlavním důvodem je přítomnost nejen vysokých škol a kvalifikované pracovní síly, ale také inovačního ekosystému v podobě technologických center, hubů, klastrů, kde se podnikatelé mohou scházet a vzájemně se inspirovat, je zde také řada institucí podporujících začínající firmy.

Máme v Česku z pohledu digitalizace dostatečně rozvinutý tento podnikatelský ekosystém, o němž hovoříte?

V Česku máme asi desítku inovačních center, z nichž nejúspěšnější je Jihomoravské inovační centrum s asi 16letou historií. Když to srovnáme například s Německem, kde už sedm desetiletí funguje Fraunhoferův institut a před čtyřmi lety v zemi vznikly tři desítky digi hubů, které financuje spolková vláda, máme v tomto směru v Česku co dohánět. Německá centra zaměstnávají desetitisíce vysokoškolských pedagogů i výzkumníků a firmy, které chtějí řešit nějaký inovační projekt, mohou jejich kapacit využít zdarma.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: 

Daniel Kaminský (ELCOM): Myšlenka Průmyslu 4.0 není špatná, ale sklouzla do politické satiry

Ivan Hodač (Aspen Institute): Země by se v autoprůmyslu měly dohodnout na globálním regulačním rámci

Libor Hubík (KFC): Digitalizace se nevyhne ani fastfoodům, spouštíme pro hosty smart aplikaci

Jak si v tomto ohledu stojí český stát? Platí, že tam, kde není trvale budovaná nějaká konkurenční výhoda, nemůže být ani dlouhodobá prosperita?

Česká ekonomika vždy těžila z toho, že jsme tu měli velice kvalifikovanou a vzdělanou pracovní sílu a velmi flexibilní dodavatele, kteří byli schopni dodávat výrobky ve velmi vysoké kvalitě, a to za velmi dobrých nákladových podmínek. Tudíž naší konkurenční výhodou byla levná a kvalifikovaná pracovní síla. V současnosti najdete řadu firem, ať už z Dánska, Německa, Itálie, či z Pobaltských republik, které díky automatizaci jsou schopny dodávat stejně kvalitní výrobky při stejné míře flexibility a za lepších cenových podmínek.

Éra národního ohrožení klepe na dveře

Česko tedy podle vás čeká éra národního ohrožení?

Setkal jsme se s firmou, která má německého partnera, který zvažoval tři alternativy. První alternativou bylo vybudování digitální továrny v Německu, druhou investice do stávající továrny v Česku a třetí přesun výrobních kapacit dál na Východ. Když si to firma spočítala nákladově, tak ji nejvýhodněji vyšla digitální továrna v Německu. To znamená, že pokud české firmy nepůjdou do digitalizace, doplatí na to. Přijdou o masové výrobky a budou sbírat drobty.

Vnímáte Česko jako montovnu Evropy, kde vzniká jen málo věcí s větší přidanou hodnotou?

Na Západě tři pětiny z přidané hodnoty se utváří v malých a středních firmách, které zaměstnávají 60 procent pracovní síly. V Česku jsou tyto poměry převrácené ve prospěch těch největších firem. Česko navíc patří mezi země, kde polovina pracovní síly může být v blízké budoucnosti nahrazena softwarem, automatizací a robotizací, což ji staví do světla ohrožených ekonomik. Podle mého názoru máme velký deficit v podpoře MSP.

Víc podnikatelů, méně korporátních manažerů

Ve kterých zemích by česká vláda našla inspiraci?

V otázce fungování veřejné správy bychom si měli vzít příklad z Pobaltských republik. Podporu inovačního potenciálu a spolupráce firem s univerzitami dobře rozvíjí Německo, Británie a Švýcarsko, protože největší deficit máme právě ve školství. Nevychováváme dostatek lidí, kteří mají potenciál digitální ekonomiku vytvářet a rozvíjet. Nevychováváme podnikatele, vychováváme zaměstnance pro korporace, kteří nejsou dostatečně digitálně zdatní. Prioritou vysokých škol jsou výzkumné projekty, které nemají dopad na reálnou ekonomiku, tj. jen velmi málo technologií vyvinutých na půdě vysokých škol čeká transfer do byznysového světa, což si školy mohou dovolit jen díky prostředkům z evropských fondů.

Dokud budou vysoké školy hodnoceny a financovány za publikace, veletrhy a studenty zapsané do prvního ročníku, nedočkáme se změny. To je v rukou státu – změnit fungování a financování vysokých škol tak, aby z nich vycházeli lidé, kteří jsou schopni dál rozvíjet a budovat nové firmy. Místo memorování podporovat týmovou spolupráci a vymýšlení nových věcí. Vzdělávací systém se tímto směrem ubírá velmi pomalu.

Kamil Košťál, expert na zpracování strategie digitalizace a automatizace výrobních firem. Foto: Key2Business

Reforma školství je úkol na několik desítek let, není zde riziko, že nám za tu dobu v digitalizaci ujede vlak?

Věřím v to, že Češi jsou nesmírně přizpůsobiví a flexibilní. Vždy si najdou cestu, jak problém vyřešit, i když jej neřeší tak strukturovaně jako třeba Němci. Češi si dávají na čas, řeší ho až ve chvíli, kdy je to nevyhnutelné. Věřím v podnikatele, firmy i manažery, že i digitalizaci vyřeší nějakým kreativním způsobem, který bude jednoduchý a levný.

Poměrně často slyším od zástupců firem názor, že nejlépe by stát podpořil zavádění inovací tím, kdyby se jim „přestal plést“ do podnikání a raději než dotace, investiční pobídky a regulace plošně snížil daně. Jaký je váš pohled na věc?

Naprosto souhlasím s tím, že dotace nejsou pro podnikání dobrou cestou, protože křiví trh a vytváří prostředí, ve kterém i firmy, které nejsou příliš kreativní a nevymýšlejí řešení, která by trh ocenil, na tyto peníze dosáhnou. Na druhou stranu dotace vnímám jako zdravotní pojištění, všichni si ho platíme, protože nikdy nevíme, kdy budeme pomoc potřebovat a zároveň to vytváří určitý solidární systém, že na „péči“ dosáhnou i firmy, které by si jinak „procedury“ neměly šanci zaplatit.

Kdyby se snížily daně, tak by si řada firem na dotace nesáhla. Inovovaly by pouze firmy, které mají už dnes vysoké zisky. Problém u dotací je ten, že stát si myslí, že ví, na co firmy dotace potřebují. To je podle mě špatně.

Méně drahých „rad“, více konkrétní pomoci

Kam by tedy měl stát prostředky zacílit, aby maximálně podpořil rozvoj inovací?

Dotace by neměly jít přímo firmám, ale zprostředkovaně skrze projekty inovačních center, jak je tomu u těch už zmíněných německých digi hubů. Firmy by měly mít větší volnost v tom, na co peníze využijí, protože v současném stavu jim stát do detailu nařizuje, na co lze prostředky čerpat. To vede k tomu, že firmy hledají cesty, jak se k dotacím dostat, ač to není přesně to, co potřebují. A třetí věcí je, že by dotace měly směřovat na něco, co se týká budoucnosti – ne na nakoupení zařízení, na mzdy nebo na proškolení lidí v něčem, co není potřeba.

Z malých a středních podnikatelů se nemohou stát digitální odborníci a konzultantům moc nevěří. Největší přínos pro ně proto mají programy sdílených zkušeností, kdy do firmy dochází byznysový expert, který řešil obdobnou věc v jiných společnostech. Pracují spolu s majitelem na konkrétním zadání a podnikatel od něj neobdrží teoretické nebo vědecké informace, ale konkrétní řešení. Taková podpora – z části zaplacená veřejným sektorem – je správná a účinná volba, ne předražení konzultanti, kteří mají zkušenosti z velkých korporací a nemají potuchy, jak fungují MSP.

Jaké kompetence podle vás bude muset mít zaměstnanec budoucnosti?  

Po lidech bude vyžadována kreativita, schopnost řešit problémy, vymyslet a uřídit projekty, týmově spolupracovat a pracovat s technologiemi. Proto se musí změnit forma výuky. Dnešní děti už nechtějí číst, učit se z učebnic, ale dobře vnímají 3D animace, výuková videa a prvky rozšířené a virtuální reality.

Každá generace žáků je údajně méně disciplinovaná. To je podle mého názoru jen popis reality, ale přizpůsobit se musí učitelé a škola. Technologie školy nakoupily za evropské peníze a granty, teď je míč na straně učitelů, aby více využívali výuková videa, animace a jiné materiály, kterých je na internetu ke stažení zdarma ohromné množství.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: 

Marek Zamarski (SECTRON): Dodáváme strojům inteligenci a tím lidem usnadňujeme život

Vítězslav Šopík (Prádelna Šopík): Boříme představy o řemeslném provozu prádelny. Automatizace probíhá i u nás