Mohlo by vás také zajímat
Deindustrializace v praxi: německý byznys model se vyčerpal. Nastane úpadek země do bezvýznamnosti?
František Novák 25. listopadu 2024Automobilový průmysl, chemický průmysl i strojírenství v Německu upadají. Německu se nedaří vrátit k ekonomickému růstu před covidem-19.
Svět se připravuje na Trumpova cla a obchodní válku s Čínou
František Novák 15. listopadu 2024Donald Trump se po čtyřech letech vrací do Bílého domu a spolu s ním se na scénu globální ekonomiky dostávají…
Německá budoucnost? V únoru předčasné volby a přetrvávající ekonomická mizérie
Dominik Rusinko 13. listopadu 2024Jako první věc na seznamu priorit bude muset nová německá vláda řešit, jak zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky a nakopnout hospodářský růst.
- ANALÝZA
Jsme příliš závislí na Asii? Evropa bláhově sní o stěhování výroby zpět
Koronavirová pandemie jasně ukázala, jak moc je Evropa závislá na Asii, zejména na Číně a Indii. Nejen, pokud jde o výrobu zdravotnických přístrojů a vybavení, ale i účinných složek běžně užívaných léčiv. Zatímco v 80. a 90. letech minulého století pocházelo kolem 60 % všech účinných složek z Evropy, po roce 2010 se situace zcela obrátila ve prospěch Číny a Indie, které jsou teď společně odpovědné až za 60 % celkové produkce.
Krize způsobená pandemií covid -19 se stala pro evropské vlády „budíčkem“, který dal zdejší společnosti jasně najevo naléhavou potřebu omezit závislost ekonomiky a zdravotnictví na zbytku světa.
Francouzský prezident Emmanuel Macron volá po evropské a národní suverenitě a úplné nezávislosti určitých segmentů trhu se zdravotnickým vybavením.
Další politici, nepochybně inspirovaní japonskými finančními pobídkami, které mají pomoci tamním firmám přesunout výrobu z Číny zpět do Japonska, zašli v této oblasti ještě dál.
Jejich cílem prosazování evropské průmyslové politiky, která by směřovala k přesídlení maximálního možného objemu ekonomických aktivit zpět do Evropy.
Příznivců přibývá
Reshoring hodnototvorných řetězců, tedy jejich návrat na domácí půdu, není nijak převratná myšlenka. Naopak, je stará jako globalizace sama. V posledních letech se však znovu dostává do módy kvůli sílícímu protekcionismu – a v posledních měsících získává kvůli pandemii nové příznivce.
Ať už jde o kampaň Donalda Trumpa z roku 2016, nebo kampaň britských výrobců za agresivní reshoring dodavatelských řetězců zpět do Británie. Základní myšlenkou je, že pokud se bude více produktů a zboží vyrábět na domácí půdě, bude to mít pozitivní dopady na ekonomiku.
Teoreticky je takové stěhování velice atraktivní. Mělo by přinést spoustu výhod: opětovnou industrializaci, nová pracovní místa, omezení problémů v dodavatelských řetězcích v případě nového externího šoku podobného současnému viru a zejména environmentální udržitelnost.
Chuť by byla, co reálné možnosti?
Otázkou ovšem je, zda má Evropa dostatek prostředků, aby své ambice realizovala a stala se soběstačnější.
Podívejme se na obchodní bilanci eurozóny. Ta ukazuje rozdíl mezi zahraničními nákupy a prodeji a používá se k hodnocení relativní závislosti na zbytku světa, pokud jde o import a export.
Pro eurozónu jsou typické masivní přebytky. Zejména kvůli Německu, které mělo za 12 měsíců končících březnem 2020 přebytek 338 miliard eur. Tedy zhruba 2,8 procenta HDP celé eurozóny. Jedná se o druhý největší obchodní přebytek na světě a výš už je na žebříčku pouze Čína.
NAPSALI JSME PRO VÁS:
Přetahovaná mocností o nadvládu nad algoritmy. Nejvýkonnější superpočítač mají nyní Japonci
Nedostatek ampulí. Překvapivá překážka v závodu o vakcínu proti covidu-19
Chronicky závislí na exportu
Evropané tedy v zahraničí (mimo EU) víc prodávají, než nakupují. Režim volného obchodu EU se tak vyznačuje velkou závislostí na exportu a menší závislostí na importu. To znamená, že je EU celkem vzato soběstačná, zejména pokud jde o většinu hlavních zemědělských komodit.
Navzdory tomu je třeba se ptát: Může znovu získat autonomii tam, kde zatím soběstačná není? Ať už jde o zdravotnické vybavení, nebo o plošné spoje, bez nichž se chytré telefony a počítače neobejdou? To je poměrně nejisté.
I kdyby Evropa dokázala znovu získat autonomii, není stěhování výroby na domácí půdu zdaleka tím nejjednodušším řešením, za něž ho mnozí prohlašují.
Vize bodují, realita je jinde
Vyžaduje kromě jiného prostředky, dovednosti, vůdčí schopnosti a toleranci vyšších nákladů. Navíc by se zřejmě neobešlo bez čínských odvetných opatření.
Návrat výroby domů navíc vyžaduje kvalifikované pracovní síly a know-how pro výrobu mnoha produktů a zboží, což mnohé země nemají. Vybudování plně životaschopné průmyslové základny vyžaduje dlouhodobou vizi, politické vedení a schopnost úzce spolupracovat se soukromým sektorem.
Stěhování výroby nelze nařídit ze dne na den, na to je potřeba čas. Zahrnuje dlouhé a riskantní procesy – včetně reorganizace hodnototvorných řetězců – a může trvat celé roky.
PŘEČTETE SI TAKÉ:
Berlín staví nové domy pro uprchlíky. První budou hotové už za rok
Jiří Rynt (Ericsson): Díky 5G nás čeká více virtuální reality a samořiditelných aut
Další oběť rozmachu chytrých telefonů. Japonský Olympus končí s fotoaparáty
Kdo to zaplatí, je jasné
A jak všichni víme, v ekonomii prostě není nic zadarmo. Reshoring zpravidla vede ke zvýšení podnikových nákladů, které se téměř vždy přenáší na spotřebitele.
Proto je nezbytné zaujmout koordinovaný celoevropský postoj k budování úspor z rozsahu. A také v maximální možné míře omezit inherentní náklady spojené s návratem průmyslu domů. A přiznejme si, že Evropa tímto směrem zatím rozhodně nemíří.
Co plánuje Evropská komise? |
Evropský plán na podporu oživení má přinést celou řadu investic. Co vše plánuje Evropská komise je shrnuto v tomto dokumentu. |
V kontextu projednávání sedmiletého finančního rámce (Mutual Finacial Fund – MFF , pozn. red.) a instrumentu zvaného „EU příští generace“
navrhla Evropská komise podpořit již existující program Horizont Evropa (Horizone Europe). Ten je zaměřený mj. také na posilování autonomie v oblasti strategických hodnototvorných řetězců.
Pokud to Evropská rada schválí, může celkový objem prostředků v období 2021-2027 dosáhnout 94,4 miliardy eur, zatímco původně mělo jít o 80,9 miliardy.
Balíček určený k omezení závislosti EU na obchodování s vnějším světem by tedy představoval přinejlepším 0,08 procenta unijního HDP ročně.
I po zohlednění dalších programů, například těch, které se zaměřují na boj s důsledky klimatických změn a rozvoj nových průmyslových klastrů, jde jen o pouhou kapku v moři.
Ambice EU dosáhnout větší soběstačnosti tedy nejsou nic než prázdné sliby.