Donedávna obří znečišťovatel planety našel recept na zastavení emisí

Čína v posledních 18 měsících vyslala do světa zásadní signál. Její emise oxidu uhličitého poprvé po dlouhé době přestaly růst – a to bez viditelného zpomalení ekonomiky. Pro zemi, která generuje téměř třetinu globálních emisí, je to moment, který si zaslouží pozornost. Ukazuje, že masivní rozvoj obnovitelných zdrojů (OZE), elektrifikace a modernizace průmyslu mohou vést ke stabilizaci emisí, aniž by se ekonomika dusila.

Nejviditelnější změna přichází z výroby elektřiny. Spotřeba elektřiny v Číně stále roste – a v roce 2025 o dalších 5,6 procent – ale téměř 90 procent tohoto růstu už dokázaly pokrýt nové solární a větrné elektrárny. Jinými slovy, tam kde by dříve musel vzniknout další uhelný blok nebo by běžely starší elektrárny více hodin, dnes výrobu přebírá OZE. To je hlavní důvod, proč emise z elektroenergetiky stagnují nebo dokonce lehce klesají – v prvním kvartále 2025 o 5,8 procent meziročně.

Je však důležité říci další fakta: energetika jako celek tvoří více než třetinu všech čínských emisí. Jakákoliv změna v tomto sektoru proto má obrovský vliv na celkovou bilanci. Podíl uhlí na výrobě elektřiny byl v polovině roku 2025 kolem 51 procent. Jde o nejnižší hodnoty za poslední roky. U instalovaného výkonu tvoří uhlí už jen asi 34 procent, protože nový výkon tvoří víceméně výhradně OZE.

Uhlí stále dominuje

I přes rozsáhlou výstavbu obnovitelných zdrojů Čína stále přidává nové uhelné elektrárny, avšak jejich role se mění. Průměrný kapacitní faktor uhelných elektráren v roce 2025 klesl na přibližně 46 procent. To znamená, že jsou v provozu okolo 4 tisíce hodin ročně, tedy méně než dříve.

Mnohé z těchto bloků slouží spíše jako záložní zdroje pro pokrytí špiček v poptávce nebo pro kompenzaci kolísání výkonu obnovitelných zdrojů. Zatímco uhlí zůstává klíčové pro energetickou bezpečnost, jeho využití se posouvá od základního zdroje výroby elektřiny k flexibilní záloze, což ukazuje na snahu Číny udržet stabilitu sítě při stále větším podílu nestálých OZE.

Ty totiž narážejí na limit přenosových kapacit. Podle serveru Oenergetice se část výroby solárních a větrných elektráren už musí omezovat – tzv. curtailment dosahuje u některých projektů až nižší desítky procent.

To pro investory znamená riziko: samostatný růst kapacit nestačí, pokud síť a flexibilita nejsou dostatečně rozvinuté. Čína proto masivně investuje do HVDC vedení (vysoké napětí stejnosměrného proudu pro menší ztráty) a modernizace řízení sítí. Je potřeba efektivně propojit výrobu v odlehlých částech Číny se spotřebou velkých měst a průmyslových oblastí.

Změny v čínské ekonomice

Emise v těžkém průmyslu (ocel, cement) už nerostou tolik jako dříve; některá odvětví dokonce emise mírně snižují kvůli slabšímu stavebnictví. Cementářský průmysl například snížil produkci oproti roku 2021 o 25 procent. Jiné části ekonomiky naopak přidávají.

Výsledek je jednoznačný: Čína stabilizuje emise bez toho, aby jí klesal průmyslový výkon. Pokles emisí v dopravě je dán elektrifikací – spotřeba ropy v dopravě spadla o 4 procenta, ovšem rostoucí využití ropy v průmyslu ji celkově zvýšilo o 2 procenta.

Za posledních 20 let rostla konečná spotřeba energie v globálním měřítku jen o 1,8 procent ročně, zatímco světové HDP rostlo 3,4 procenta. Ekonomický růst už tedy není pevně spojený s růstem spotřeby energie – a v Číně to platí historicky poprvé právě teď. Důvodem je především elektrifikace a vyšší účinnost technologií.

Fosilní systémy mají obrovské ztráty mezi primární (těženou) a konečnou energií, zatímco elektrické technologie jsou výrazně efektivnější. Proto se světová ekonomika může rozvíjet, i když spotřeba konečné energie roste jen minimálně.

Letos Čína poprvé přijala absolutní cíle na snížení emisí v rámci svého národního systému emisního obchodování. Nejde už jen o relativní „emise na jednotku HDP“, ale o reálné snižování celkových emisí. Tento krok podle mě signalizuje, že Peking věří ve vlastní energetickou strategii: růst OZE, elektrifikace a systémové investice ho dostaly do pozice, kdy může svůj závazek naplnit. To je typická pragmatická cesta – slibují to, co je reálně dosažitelné a zároveň výhodné.

Význam pro Evropu a Česko

Z čínského příkladu vyplývají dvě důležité lekce. Za prvé, udržitelná energetika nemusí nutně znamenat slabší průmysl – lze dekarbonizovat, aniž by se ekonomika zhroutila. Za druhé, samotné obnovitelné zdroje nestačí: potřebujeme robustní přenosovou síť, úložiště a flexibilní spotřebitele (např. v budovách).

Evropa dnes stojí před stejnou výzvou – rostoucí množství OZE začíná tlačit na stabilitu soustavy. Větší zapojení flexibilních technologií v budovách (tepelná čerpadla, chytré řízení, baterie), jejich vyšší efektivita díky zateplení a současně posílení přenosových/distribučních soustav jsou přesně kroky, které pomohou zopakovat to, co vidíme v čínských číslech. Je třeba říct naplno: současný nápor nových zdrojů ukazuje, že naše síť to v současné podobě dlouhodobě neudrží.

Článek, jehož autorem je Ondřej Šumavský, expert Svazu moderní energetiky, původně vyšel na serveru Obnovitelně.cz.