Věčná otázka českého zdravotnictví: privatizovat, nebo ne?

Privatizace českého zdravotnictví – toto téma se jednou za čas objeví v českých médiích, zpravidla před volbami. Ať už politici vyzývají, aby k privatizaci došlo, nebo naopak volají po nutné obraně před ní.

A objevilo se i tentokrát, byť souvislosti, kdy se o privatizaci mluví, jsou trochu jiné.

Na jedné straně jsou zde pochyby o snaze ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka, který chce prosadit ještě před podzimními volbami zákon o univerzitních nemocnicích, jenž by deseti fakultním nemocnicím dal novou právní formu.

Odpůrci tohoto zákona se obávají, že právě on způsobí velký přesun nemocnic do rukou soukromníků. Například ekonom Miroslav Vrána v MF DNES poukázal na to, že stát by se tímto zákonem dobrovolně zbavil vlivu na své hlavní nemocnice. „Je to další pokus, jak vymanit z vlivu státu nemocnice v hodnotě 50 až 80 miliard,“ říká.

Jedním z hráčů, kteří by mohli hrát roli kupce, by mohla být třeba investiční skupina Penta, jež v posledních letech vidí zdravotnictví jako velkou investiční příležitost. Nedávno například koupila 90 procent ve skupině Nemos. Ta provozuje tři nemocnice – v Sokolově, Sušici a Ostrově, kterou i vlastní. Zároveň Nemos má i ambulance na Karlovarsku a polikliniku v Karlových Varech.

Jak jsou na tom tedy české nemocnice a české zdravotnictví?

Fakta nelžou

Uveďme několik základních dat. Roční výdaje Ministerstva zdravotnictví se pohybují kolem zhruba 260 miliard korun.

Výdaje na zdravotnictví z veřejných zdrojů, přepočtené na obyvatele v paritě kupní síly, má Česko podle OECD mezi zeměmi střední a východní Evropy nejvyšší, zhruba na stejné úrovni jako Španělsko, přibližně na 60procentním průměru evropských zemí OECD a s výrazným odstupem za zeměmi západní Evropy.

Řečí čísel, veřejné výdaje na zdravotnictví vztažené k HDP v loňském roce dosahovaly u ČR 6,4 procenta, což je jen těsně pod průměrem OECD (6,8 procenta).

Porovnáme-li celkové výdaje na zdravotnictví, tedy jak veřejné, tak soukromé (ať už na obyvatele, nebo na HDP), v mezinárodním srovnání si o něco pohoršíme. Česko má totiž jeden z nejmenších podílů soukromých výdajů na zdravotnictví – 15 procent (zbytek jsou výdaje veřejné), což je společně s Německem a Norskem nejmenší hodnota mezi všemi evropskými zeměmi OECD.

Pro srovnání – na Slovensku tvoří soukromé výdaje 19 procent z celkových, v Rakousku 24 procent, v Maďarsku 33 procent.

I proto (společně s relativně menším objemem veřejných výdajů jako takových proti většině zemí Západu) je podíl zdravotnických výdajů na celkových veřejných rozpočtech u nás jeden z největších.

Neudržitelné zdravotnictví?

Velmi často se v souvislosti s nemocnicemi mluví o tom, že stávající systém zřizovatele a provozovatele (tedy Ministerstvo zdravotnictví a systém pojištění zdravotními pojišťovnami) funguje nedostatečně a nemocnice jsou předlužené a ztrátové.

Současný ministr financí Andrej Babiš prohlásil, že zdravotnictví v současné podobě je neudržitelné, a pokud nedojde k zásadnímu převratu, čeká ho cesta do nezvladatelných dluhů.

Jak je ale patrné z tabulky, největší české nemocnice mají velmi dobrou úroveň vlastního kapitálu a vykazují tak nízkou zadluženost. Navíc ani jedna z nich nevykázala během let 2014 a 2015 ztrátu (výsledky a rok 2016 ještě nejsou zveřejněny).

TABULKA: Největší nemocnice v Česku
Nemocnice v tabulce jsou srovnané podle výnosů za rok 2014 – jediný kompletně zveřejněný ukazatel, peněžní údaje, je v tisících korun.

Zdroj: ÚZIS ČR

Existují také názory, že současný způsob fungování českého zdravotnictví vede k rozevírání nůžek mezi kvalitou zdravotních služeb pro bohaté vrstvy a pro zbytek populace. Chudší lidé mají podle kritiků horší přístup k soukromé zdravotní péči.

Sociální Británie…

Tento problém však není způsoben špatně nastaveným zdravotnictvím. Bohatší lidé budou mít vždy přístup ke zboží a službám nedosažitelným pro sociálně slabší obyvatelstvo.

Rozdíly lze dobře ukázat na některých vybraných zemích. Systém ve Velké Británii, tzv. Národní zdravotní služba (National Health Service), poskytuje každému Britovi nehledě na jeho finanční situaci stejný přístup ke všem důležitým zdravotním službám.

Odpovědnost za organizaci a financování má stát a převážná část finančních zdrojů plyne z daní (cca 80 procent). Dále zde fungují příspěvky zaměstnanců, zaměstnavatelů a OSVČ na národní zdravotní pojištění (cca 13 procent) a poplatky za léky a jiné zdroje (cca sedm procent). Zhruba deset procent obyvatel má soukromé zdravotní pojištění.

Takovýto model má výhody ve všeobecné dostupnosti zdravotních služeb, jejich dostatečné nabídce a nízkých nákladech. Na druhou stranu se objevují problémy v podobě dlouhé čekací doby nebo otázka financování v době hospodářské recese. Tehdy klesají příjmy státního aparátu, což se přenáší do nedostatku prostředků na investice či omezení svobodné volby pacienta ve výběru lékaře a zdravotnického zařízení.

…ryze tržní USA

Jiný model mají v USA, kde je zdravotnictví mnohem blíže čistému tržnímu modelu. Hlavním zdrojem financování je komerční zdravotní pojištění a přímé platby občanů.

Samozřejmě ne každý si může dovolit platit za zdravotní služby či mít zdravotní pojištění, a tak vláda USA zajišťuje přístup všem občanům k alespoň minimální zdravotní péči – program Medicare (péče o občany nad 65 let) a Medicaid (péče pro chudé).

Oba programy jsou financovány z federálních rozpočtů a lze je navzájem kombinovat, takže o staré chudé Američany je relativně dobře postaráno. Výhody tohoto modelu jsou vysoká úroveň zdravotnického výzkumu a lékařů a kvalita péče. S tím jsou spojeny vysoké příjmy lékařů, kteří tak jsou velmi dobře motivováni.

I tento model má však své stinné stránky. Celé zdravotnictví má sice vysokou úroveň, je ale také velmi nákladné a pro sociálně slabší obyvatele příliš drahé. Mnozí občané jsou nepojištění, protože si zkrátka nemohou pojištění dovolit, případně jej platit nechtějí. Ti, co pojištění jsou, bývají navíc velmi často podpojištěni.

Bývalý prezident Barack Obama se tuto situaci snažil vyřešit zavedením systému povinného veřejného pojištění, který získal přízvisko Obamacare. Tato značně rozsáhlá reforma přinesla řadu výhod, práv a ochrany při vyjednávání občanů s pojišťovacími společnostmi.

Nový prezident USA Donald Trump však slíbil tuto reformu odstranit a přijít s vlastní, jejíž podoba zatím není úplně zřejmá. Nicméně právě s Obamovou reformou narazil, když se mu minulý týden nepodařilo ve Sněmovně reprezentantů její zrušení prohlasovat.

Nic není zadarmo

Jak je patrné z Británie či USA, každý systém má své výhody a nevýhody. Zdravotnictví fungující více na tržním principu je většinou efektivnější a kvalitnější, ale také nákladnější. Nic tedy není zadarmo.

Problémy českého zdravotnictví jsou především v nedostatku zdravotnického personálu všeho druhu a v různé výši úhrad zdravotních pojišťoven v zařízeních poskytujících stejný typ služeb.

Druhý problém souvisí s úhradovou vyhláškou, což je právní předpis stanovící vždy pro následující rok pravidla, podle kterých se rozdělí mezi poskytovatele péče povinně vybrané peníze z daní a zdravotního pojištění. Vydává ji Ministerstvo zdravotnictví a nikdo z vedení nemocnic a zdravotnických zařízení vlastně neví, jaká bude a kolik peněz za výkony dostanou v nadcházejících letech.

Výši a způsob úhrad se tedy zatím vždy dozvěděli až ke konci roku (v prosinci) a pouze na následující kalendářní rok. To ale značně znemožňuje příslib zvyšování mezd zdravotnického personálu, který kvůli této nejistotě často hledá práci v zahraničí. A tak se vytváří problém číslo jedna – nedostatek pracovníků.

Švédský privatizační vzor

Pokud by došlo k privatizaci českých nemocnic, mohli bychom si vzít za vzor například Švédsko. Tamní největší nemocnice ve Stockholmu, St. Göran, se privatizovala v roce 1999 a již o dva roky později fungovala o deset až 15 procent efektivněji než nejefektivnější nemocnice ve veřejném vlastnictví.

Deregulace a privatizace ve švédském zdravotnictví navíc umožnily snížit náklady, což následně vytvořilo prostor pro růst mezd zdravotnického personálu a motivaci k lepší práci a vyšší kvalitě.

Český odpor

Privatizace v Česku je v rukou politiků a ti se k ní stavějí spíše odmítavě. Naposledy bylo toto téma diskutováno před loňskými krajskými volbami a lze čekat, že se objeví i v těch letošních parlamentních.

Nicméně v souvislosti s tématem privatizace nemocnic panoval při krajských volbách všeobecně odmítavý postoj. Proti se vyslovilo hned 186 kandidujících subjektů a pro byla z parlamentních stran jen ODS v Moravskoslezském kraji.

Privatizace nemocnic je navíc tak citlivé téma, že většina stran se jí raději vyhýbá. V nejbližších letech tedy nemůžeme očekávat v tomto směru nějaké velké změny.