Stav veřejných rozpočtů se znovu zhoršuje a výhled na další roky je obdobně tristní

Na začátku letošního roku se znovu stává předním tématem problematika veřejných rozpočtů. Máme totiž finální čísla za rok 2025, kdy tzv. „volební rok“ bohužel pozitivně nepřekvapil.

Státní rozpočet skončil se schodkem 290,7 miliardy korun, což je nejen nad původním plánem, ale hlavně je to na poměry českých veřejných financí pořád velmi vysoké číslo. Po očištění o příjmy a výdaje z EU vychází deficit zhruba na 250 miliard korun. Tedy „jádrově“ je obrázek o něco méně dramatický, ale rozhodně ne dobrý.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:

Hádky kolem výše rozpočtového schodku? Věřím jenom statistice, kterou si sám zfalšuji

A výhled na rok 2026 zatím příliš optimismu nepřidává. Podle slov staronové ministryně financí Aleny Schillerové bude udržet deficit pod 300 miliard korun velmi obtížné.

Mandatorní Otesánek

Kde vidím největší rizika současného rozpočtu a na co se musíme připravit v delším horizontu?

Největší „tvrdé jádro“ českého státního rozpočtu dlouhodobě tvoří výdaje, o nichž vláda fakticky nerozhoduje. Každoročně znovu – plynou ze zákonů, valorizačních mechanismů, mzdových tabulek a mezinárodních závazků.

Už při schvalování rozpočtu na rok 2025 ministerstvo financí (MF) uvádělo, že z celkových výdajů 2 327,1 miliardy korun připadne na mandatorní a kvazimandatorní výdaje 1 796,9 miliard. (z toho čistě mandatorní 1 369,1 mld. Kč) Tedy že „povinné“ položky zaberou drtivou většinu prostoru a politika se ve skutečnosti vede jen o zbytku.

To je přesně ten typ výdajů, který se v čase „sám“ zvyšuje (demografie, valorizace, nároky ze zákona). Rozpočet pak i v relativně klidných letech nese vysokou setrvačnost.

Výsledek je jednoduchý: čím větší podíl rozpočtu je předem rozdaný povinnými výdaji, tím menší manévrovací prostor má jakákoli vláda prosazovat své programové priority (investice, školství, obrana, daňové změny) bez toho, aby buď zvyšovala daně, nebo šla do konfliktu s parametry těchto „automatických“ výdajů.

Dluhové náklady

Druhým strukturálním tlakem, který se teď rychleji zakusuje do rozpočtu, jsou náklady na dluh. A ty mají navíc nepříjemnou vlastnost, že jsou prakticky nevyhnutelné a mají přednostní charakter. Úroky se platit musí, bez ohledu na to, jaké priority chce vláda financovat.

V roce 2025 dosáhly výdaje na obsluhu státního dluhu podle MF 98,1 miliardy korun (meziročně +9,7 mld. Kč).  Pokud se na to podíváme realisticky a shlédneme hlavní rozpočtové priority nové vlády, je evidentní, že schodky rozpočtu budou po další čtyři roky kolem 250-300 miliard.

A to stále počítáme velmi výhodný ekonomický růst. Za situace zhoršení ekonomiky se můžeme také propadnout do tzv. „covidových seker“ a dostaneme se do úplně jiných cifer.

Růst zadlužení pomalu a jistě do roku 2030 zamíří někam k 47 procentům v poměru k HDP. To bude nový nelichotivý rekord zadlužení domácí ekonomiky.  Pokud by se v příštích čtyřech letech skutečně nahromadil nový dluh ve výši zhruba 1 200 miliard korun, pak už při dnešních výnosech desetiletých českých vládních dluhopisů kolem 4,32 procenta znamená tento objem zadlužení dodatečný úrokový účet zhruba 52 miliard korun ročně.

V kombinaci s už existujícím dluhem by se tak celkové výdaje na obsluhu státního dluhu mohly kolem roku 2030 snadno dostat nad hranici 150 miliard korun ročně.

Konec starých dobrých časů

Z výše uvedeného plyne, že časy rozumného rozpočtování s přijatelnými schodky 50–100 miliard korun dávno skončily. Dodržet Maastrichtská kritéria schodku pod 3 procenta HDP bude stále těžší a těžší. A bez širšího zásahu na výdajové či příjmové straně rozpočtu musí být jasné, že možnost reagovat na ekonomické cykly ještě menší.

Když přijde další silný poptávko či nabídkový šok do ekonomiky, deficity budou rázem sahat k 5-6 procentům HDP. České veřejné rozpočty tak dál vyhlížejí odvážné politické reformátory.

Možná bychom také potřebovali „svého“ Javiera Mileiho (současný argentinský prezident, který kandidoval a zvítězil ve volbách na podzim 2023 s velmi agresivním plánem: Škrtat. Škrtat! ŠKRTAT!, pozn. red.), aby u nás konečně někdo udělal tolik potřebný rozpočtový pořádek…