Hrozbou pro ekonomiky při příštích pandemiích není samotný virus, ale lidská reakce na něj

V průběhu tří desítek let od konce studené války a zejména po přelomovém přijetí Číny do WTO v roce 2001 se svět díky technologiím a globalizaci úzce propojil a integroval.

Od Trumpova nástupu na americký prezidentský stolec se ale zdá, že se toto celistvé uskupení kvůli sobeckým zájmům, vzájemné nedůvěře a hledání vnějšího nepřítele znovu rozpadá. A díky pandemii Covid-19 se tento proces během několika málo měsíců neuvěřitelně zrychlil.

Modus operandi je v současné době „Náš národ na prvním místě“ – nejen v politice, ale i při plánování dodavatelských řetězců soukromých firem, které si během krize prošly zatěžkávací zkouškou.

Soběstačnost je to, oč tu běží

Tento všeobecný odklon od dodavatelských řetězců obepínajících celý svět, spolu se snahou docílit větší ekonomické soběstačnosti, přinese rozsáhlý reshoring. Tedy návrat podniků do země původu, a programy pobídek pro domácí výrobu.

Zpočátku půjde hlavně o zdravotnický materiál. To bude přirozená reakce na přímo katastrofální nepřipravenost téměř všech zemí na evidentně nevyhnutelnou pandemii.

Ale nová potřeba měřit politickou odpovědnost prostřednictvím národní soběstačnosti v klíčových odvětvích s sebou přinese označení energií i potravin. A v neposlední řadě i technologií za kritické zdroje.

Náklady letí vzhůru

Potenciálně vyšší marginální náklady lokální produkce pak nebudou tak důležité jako politický imperativ vykázat rozsáhlou soběstačnost. Takže skoro všechny ceny vystřelí nahoru. A to reálně, nejen kvůli cenové inflaci.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Lidé versus opice: co vypovídají vykořisťovaní makakové v Thajsku o povaze ekonomických šoků?

Na důchodových účtech už je půl bilionu korun, na reformu penzí však Česko stále čeká

Jsme příliš závislí na Asii? Evropa bláhově sní o stěhování výroby zpět

To bude extrémně nákladné: nejen pro spotřebitele a vlády (kvůli nutnosti zvýšit fiskální výdaje). Ale i z hlediska pracovních míst (mezní náklady budou vyšší než mezní produktivita).

Přinese podpora ekonomiky ovoce?

Mnohem horší než samotná deglobalizace však může být nepříjemný fakt, že Covid-19 urychlil smrt volného trhu coby hybatele ekonomiky.

Snaha zachránit úplně všechno je pochopitelná, ale prohlubuje riziko pokračování sestupného trendu reálného růstu HDP. A také zombifikace ekonomiky, tedy její proměny v živou mrtvolu.

Dokonce i země pověstné svou asketičností, jako Německo, přešly v zoufalé snaze vykompenzovat propad poptávky a nízkou produktivitu do plně keynesiánského režimu.

Žádný členský stát EU dnes nemá tak vysoké státní výdaje jako Německo. Po započtení nových výdajů, úvěrových garancí, daňových úlev výrobcům a podobně tam činí 38 procent HDP. Když už i Němci začnou nezřízeně rozhazovat, je jasné, že je volný trh odepsaný.

Pokud státy utrácejí peníze, vypadá to jako podpora ekonomiky a způsobí to její dočasné oživení. Riskují ale, že za to zaplatí nízkou produktivitou, zombifikací a vytlačením soukromého kapitálu – což nakonec povede ke snížení reálného budoucího HDP.

Cestou je samoobnovení trhů

Trhy se musejí o nápravu postarat samy, aby zamezily neproduktivnímu chování a zbavily se nefunkčních ekonomických aktérů. Proto stojí za to zopakovat si neustále omílanou, zároveň však velmi výstižnou metaforu, která vidí ekonomiku a finanční trhy jako les.

Drobné lesní požáry přispívají k ozdravení ekosystému jako celku. Zároveň zabraňují akumulaci suchého dřeva, která připravuje ideální podmínky pro ohnivé peklo stravující vše v dosahu.

Krize kolem Covid-19 byla tak zničující právě proto, že jsou naše zadlužené ekonomiky tak citlivé a křehké. Jak říkal moravský rodák Josef Schumpeter, kritickou funkcí trhů (a růstu) je koncept „kreativní destrukce“, což je „mechanismus nepřetržité inovace produktů a procesů, jehož prostřednictvím nové produkční jednotky nahrazují ty zastaralé“.

Ale politika nulových úroků (ZIRP), záporných úroků (NIRP) a finanční pomoci vždy a všem tyto principy navždy rozmetá.

Už žádné „lesní požáry“, které by za sebou nechaly úrodnou půdu pro nové aktéry, kteří by znovu nastartovali ekonomiku. V budoucnosti nás čeká postupný pokles produktivity i růstu reálného HDP a zároveň obrovské zadlužení.

Až dojdou stimuly…

Až dojdou stimuly, bude to mít extrémně negativní dopady na trhy i na zaměstnanost. Prostřednictvím přímých i nepřímých půjček, finanční výpomoci a dotací přesáhnou vládní výdaje v mnoha zemích 50 procent HDP.

Na schůzích představenstev soukromých firem budou vehementně prosazovány vládní zájmy. A již se chystají nová vládní usnesení, která budou zachraňovat ekonomiku
a pracovní místa z peněz daňových poplatníků.

Skutečnou ironií je, že i když mohou mít Covid-19 a bůhvíjaké další viry, které nás napadnou v budoucnosti, obrovské dopady na ekonomiku i lidské životy, ještě větším rizikem je naše reakce na podobné krize.

V lepším případě uložíme tržní ekonomiku na čas k ledu, přinejhorším ji rovnou nahradíme státním kapitalismem. Tento model však nemůže nikdy vyhrát, protože nezbytnou podmínkou skutečně efektivního určování cen, alokace zboží, inovací i samotné demokracie jsou otevřené trhy.

Kombinace stěhování výroby domů, upřednostňování vlastního národa a státního kapitalismu s sebou nese značné problémy. Jak pro růst a zaměstnanost, tak pro trhy a strukturu společnosti.

Takový přístup k řešení pandemické krize představuje jednosměrnou cestu k omezenému, provinčnímu a nostalgickému narativu, že jednotlivé státy zvládnou všechno samy. Ale v boji s pandemií a podobnými riziky pomůže v budoucnosti spíše globálnější přístup, než ten lokální.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr