Víra v zelenou energetiku a jádro s meziplynem aneb čím budeme topit a svítit?

V době, kdy čeští koledníci běhali po vsi s pomlázkou, udělali v Německu další velký krok v proměně své energetiky. Právě během Velikonoc náš západní soused a významný partner v energetice odstavil hned 15 uhelných elektráren o celkovém výkonu přesahujícím tři gigawatty. Ty kvůli energetické krizi spojené s válkou Ruska proti Ukrajině přesluhovaly.

Německo chce provoz uhelných elektráren postupně ukončit do roku 2030. Zatím tam přitom pálení uhlí zůstává druhým nejdůležitějším zdrojem elektrické energie.

Pohled do Německa je užitečný i pro Česko. Dráty na ose Slovensko – Česká republika – Německo jsou pro energetiku regionu klíčové. A jejich význam poroste s tím, jak se z čistého vývozce pravděpodobně staneme čistým dovozcem.

I na to upozorňuje nová Státní energetická koncepce – klíčový dokument, který vykresluje budoucnost tuzemské energetiky. Tedy toho, čím tu budeme svítit, čím topit, i toho, jak konkurenceschopná bude celá česká ekonomika.

Čekání na koncepci

Poslední vizi energetické budoucnosti vykreslila vláda v roce 2015. Tato Státní energetická koncepce (dále jen SEK) je stále platná, i když ji realita již dávno předběhla. Koncepce se sice měla aktualizovat nejméně každých pět let, ale „nějak se to zaseklo“.

Nová SEK vznikla se zpožděním až letos, nyní ji čeká připomínkové řízení a očekává se, že vláda se jí bude zabývat během června.

„Pro trh ukazuje jasnou vizi státu v oblasti energetiky a výhled jednotlivých opatření a schémat podpor, čímž vytváří podmínky pro investice do těchto zdrojů. Pro aktéry na energetickém trhu tedy jde o zásadní dokument, protože přináší transparentnost do investičního prostředí a pomáhá jim v rozhodování, do jakých zdrojů investovat,“ definuje SEK sama sebe.

Z čeho poteče elektřina?

Základem proměny české energetiky má být ve zkratce řečeno: výrazný rozvoj výroby z obnovitelných zdrojů energie, přechodný mírný růst využívání plynu, postupný útlum výroby z uhlí a stabilní role jádra jak při výrobě elektřiny, tak při výrobě tepla.

SEK pracuje se třemi časovými horizonty: krátkodobým do roku 2030, střednědobým do roku 2040 a dlouhodobým do roku 2050. Vyjádřeno čísly to vypadá takto:

TABULKA: Koridory pro hrubou výrobu elektřiny
(v poměru k její celkové roční výrobě)

Zdroj: návrh Státní energetické koncepce 2024

• Koncepce tedy předpokládá snižování využívání uhlí, zejména pro výrobu elektřiny a tepla. Po roce 2033 se má spotřeba uhlí omezit pouze na neenergetické využití v průmyslu.
• Plánuje se výrazné zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů, která by měla dosáhnout 36 až 44 procent primární spotřeby energie do roku 2050.
• Strategie zahrnuje rozvoj jaderné energetiky, včetně nahrazení stávajících jaderných bloků, s cílem zvýšit její podíl z aktuálních cca 18 procent na primární spotřebě na 32 až 42 procent do roku 2050.
• V krátkodobém až střednědobém horizontu se očekává zvýšení spotřeby zemního plynu, který poslouží jako tranzitní palivo, zejména ve výrobě elektřiny a tepla.
• V dlouhodobém horizontu se plánuje postupná náhrada zemního plynu nízkouhlíkovými a obnovitelnými plyny, především biometanem a vodíkem.
• Koncepce počítá také se zvyšováním energetické efektivity a větší elektrifikací spotřeby energie napříč sektory hospodářství.

Jasná vize vs. realita

„Určené milníky v procentních podílech výroby elektřiny nejsou finální, mohou se v čase měnit,“ podotýká ale René Neděla, vrchní ředitel sekce energetiky a jaderných zdrojů ministerstva průmyslu.

Vize SEK 2024 zní však jasně: „Hlavním posláním je za standardních podmínek zajistit spolehlivou a k životnímu prostředí šetrnou dodávku energie pro potřeby obyvatelstva a ekonomiky ČR za konkurenceschopné a sociálně přijatelné ceny. A současně také zabezpečit nepřerušené dodávky energie v krizových situacích v rozsahu nezbytném pro fungování nejdůležitějších složek státu a přežití obyvatel.“

Jaká ale bude realita? Upřímná odpověď zní, že nevíme. Promlouvá do toho čas, cena, technologický vývoj i geopolitická situace.

Kolik bude stát nové jádro?

Hlavní okolnosti, za nichž by se měly stavět čtyři nové jaderné bloky, jsou zatím neznámé, stejně jako cena.

Nejisté je i to, zda jsou vůbec čtyři velké bloky, které nyní poptává vláda, potřeba, když se pozornost upíná k takzvaným SMR – malým a středním modulárním jaderným reaktorům, od nichž si firmy i vlády slibují rychlejší výstavbu, nižší cenu i menší nároky na prostor.

Významnou proměnnou v českém prostředí jsou i problémy v povolovacích řízeních, dlouho trvající čas výstavby – což se týká plynových elektráren i obnovitelných zdrojů.

Pokud jde o cenu celé idey takového energetického transferu, není rozhodně malá. Jen do roku 2030 ji ministerstvo průmyslu odhaduje na 3,5 bilionu korun. Jistou útěchou může být, že v dotačních programech EU je k dispozici zhruba 1,2 bilionu korun.

Bez dovozu to nepůjde

Prakticky jisté je, že se Česko přinejmenším dočasně neobejde bez dovozu elektřiny ze zahraničí. Kardinální otázka zní, odkud to bude? Odhaduje se totiž, že jedinou přebytkovou energetikou v regionu bude výhledově jen ta slovenská a poptávka bude značná.

Na veřejné debatě k SEK (pořádané právní kanceláří Kinstellar) připustil vrchní ředitel sekce energetiky a jaderných zdrojů ministerstva průmyslu René Neděla, že se „z exportního hráče staneme hráčem importním“.

„Čím rychlejší bude odklon od uhlí, tím dříve budeme v roli importujícího státu, protože i na stavbu poměrně rychlých plynových zdrojů je doba tří až pěti let pořád málo času,“ řekl Neděla s tím, že jsme vyváželi až dvacet terawatthodin (TWh). Tudíž „po stejných drátech tedy logicky můžeme takový objem i dovézt“. Zatím se prý ale počítá s dovozy v průměru kolem deseti TWh.

Limity dovozní závislosti

Lenka Kovačovská – expertka na energetiku a někdejší náměstkyně ministra průmyslu, která stála u vzniku předchozí (nyní ještě stále platné) energetické koncepce – upozorňuje, že nynější návrh SEK neřeší nejhorší možné scénáře, jež by mohly nastat na trhu s ropou a zemním plynem a neřeší ani otázku solidarity v rámci EU.

„Je zásadní si určit limity dovozní závislosti. Je třeba také chápat, že za energii, respektive za její bezpečné dodávky, si budeme muset připlatit. Pokud chceme tento prvek bezpečnosti, musíme jej, tedy tu vyšší cenu, zaplatit ze státních peněz. Jinak to bude na úkor naší konkurenceschopnosti,“ řekla Kovačovská.

S tím souhlasí i Richard Vidlička z Českého svazu zaměstnavatelů v energetice. „V energetice nepanuje v EU jednotné prostředí: jsou různé notifikace, výjimky, závazná nařízení, cíle, specifická je Iberská cesta. Velké firmy budou mít dilema, kam se svou výrobou jít, byť třeba stále v rámci EU. Naši členové to řeší, protože výdaje na energie tvoří významnou část nákladů. Cesta sice už nevede zpět, ale nemůžeme si vypustit najednou všechny rybníky,“ říká.

Energetická bezpečnost

Podle Kovačovské nám priority v energetice ukázalo dění posledních pěti let: „Když je nám dobře, je prioritou dekarbonizace. Když je ale zle, viz covid nebo energetická krize, ukazuje se, že energetika není komodita jako každá jiná. Vidíme deglobalizaci, ostražitost vůči Číně, konkurenci USA,“ upozorňuje.

Politici si podle ní navíc uvědomují, že otázky energetické bezpečnosti je mohou stát jejich funkci, a snaží se to zohlednit. „Z toho plyne mnohem větší role vlád a státních peněz v energetice. Však se podívejme na to, jak vypadalo české plynárenství před pěti lety a jak vypadá teď,“ řekla s odkazem na velké státní nákupy poslední doby: nákup plynových zásobníků i přepravce plynu Net4Gas.

Podoba nové Státní energetické koncepce se ještě bude měnit, v připomínkovém řízení se očekávají stovky námitek, připomínek a návrhů. Finální koncepci by pak měla v červnu projednat vláda.

Článek, jehož autorem je Robert Břešťan, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.