Macronovo makro – aneb proč se Francouzi bouří?

Ve Francii se předvánoční týdny nesly v duchu protestů. Nepokoje původně iniciované navrhovaným zvýšením spotřební daně na pohonné hmoty postupem času přerostly v revoltu.

V revoltu proti současné vládě a prezidentovi Macronovi, který jako by dělal více pro blaho bohatých a zapomínal na Francouze s podprůměrnými příjmy. Ty v posledních letech podle jejich slov trápí pokles životní úrovně, vysoká nezaměstnanost či rostoucí daně.

Lze však těmito argumenty obhájit hořící barikády okolo Vítězného oblouku nebo Francouzi pouze dostávají své pověsti národa, který k bouřlivým demonstracím sahá při sebemenší příležitosti?

Argument rozevřených nůžek neobstojí

Protestující v ulicích vehementně upozorňovali na to, že se neustále rozevírají nůžky mezi příjmy a životní úrovní chudých a bohatých. Pro nízkopříjmové vrstvy je podle demonstrantů složité hradit i základní výdaje na bydlení, potraviny a dopravu.

Zejména po dluhové krizi eurozóny z roku 2012 mzdová dynamika ve Francii skutečně nebyla nijak vysoká. V posledních letech  průměrná reálná hodinová mzda rostla přibližně 1% tempem. To je však pro rozvinuté země typické a v kontrastu zemí OECD to byla dokonce nadprůměrná hodnota.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Přišel, viděl, zvítězil. Teď čekají Macrona nevděčné a nepopulární reformy

Nelze tedy rozhodně říci, že by pracující Francouzi měli pocítit zhoršení životní úrovně. To potvrzují i statistiky vývoje kupní síly tamních obyvatel od krize, kdy s výjimkou let 2012 a 2013 si může každoročně průměrný Francouz dovolit spotřebovat více než dříve.

Rovnostářská Francie

Zároveň z objektivního hlediska nelze hovořit o tom, že by Francie výrazně trpěla příjmovou nerovností. Naopak země podle statistik Eurostatu patří do třetiny těch nejvíce rovnostářských evropských ekonomik.

Ukazatel příjmové nerovnosti (vypočítaný jako disponibilní příjem pětiny nejbohatších vydělený disponibilním příjmem pětiny nejchudších) dosahuje pro Francii hodnoty přibližně 4. Jinými slovy, pětina nejbohatších Francouzů má přibližně 4násobně vyšší příjmy než pětina těch nejchudších. Nelze tedy hovořit o nijak dramatické nespravedlnosti. Pro EU je třeba typická hodnota 5. V rámci tohoto ukazatele vyniká Česká republika, která je s hodnotou 3,5 nejvíce rovnostářskou evropskou zemí.

Navíc co se úrovně čistých příjmů Francouzů týče, ty dosahují 140 % průměru EU. To sice není tolik, kolik si jsou schopni vydělat obyvatelé Německa či Švýcarska, avšak rozhodně více důvodů k nespokojenosti mají kupříkladu Poláci či Maďaři, jejichž disponibilní příjmy jsou zhruba třetinové. I po očištění o poměrně výrazné rozdíly v cenových hladinách si tak Francouzi rozhodně stěžovat nemohou.

Problémem je nezaměstnanost

Daleko větším problémem než příjmová nerovnost je pro Francii počet lidí bez práce. Aktuálně dosahuje míra nezaměstnanosti okolo 9 %, což je například bezmála trojnásobná úroveň oproti situaci v Německu nebo Česku. Průměrná hodnota míry nezaměstnanosti v rámci zemí OECD je zároveň o více než třetinu nižší. Relativně vysoká nezaměstnanost však trápí Francii dlouhodobě.

Nicméně současné vládě se daří počet lidí bez práce snižovat. Od nastoupení Macrona do úřadu klesla nezaměstnanost o jeden procentní bod. A prezident dál slibuje, že míru nezaměstnanosti stlačí do příštích voleb v roce 2022 k hladině 7 %. To je poměrně ambiciózní cíl vyžadující solidní reálný růst ekonomické aktivity, nicméně pohled na současný vývoj svědčí o tom, že nezaměstnanost je na klesající trajektorii.

Graf: Míra nezaměstnanosti ve Franci za posledních 22 let (v %)

Zdroj: tradingeconomics.com, INSEE 

Macron v letošním roce prosadil novou legislativu, která umožňuje zaměstnavatelům větší flexibilitu v najímání a propouštění zaměstnanců. Firmy se totiž dříve mohly zdráhat přijímat nové pracovníky z důvodu, že jejich případné propouštění bude velmi obtížné.

ČESKO MÁ OPAČNÝ PROBLÉM: Lepší už to nebude. Míra nezaměstnanosti dosáhla dna

Snížení ochrany pracovních míst však na druhou stranu vadí některým zaměstnancům, kteří si stěžují na pokles svých práv na úkor velkých korporací. Dlouhodobě by však nová legislativa měla přinést ovoce v podobě vyšší zaměstnanosti a flexibility pracovního trhu.

Ani pohled na vývoj nezaměstnanosti tak nenasvědčuje tomu, že by Francouzi měli důvody vyjadřovat zásadní nespokojenost. Situace na trhu práce se zlepšuje a nezaměstnanost je prakticky nejnižší od krizového roku 2008.

Stagnující ekonomický růst

Pravdou je, že francouzská ekonomika v poslední dekádě prakticky stagnuje a od krize zaznamenává zpravidla velmi mírný meziroční růst oscilující okolo hladiny 1-2 % ročně. Poslední období bylo však pro zemi nadprůměrně dobré. Rok 2017 přinesl meziroční růst HDP o 1,8 % a letošek se sice nese v postupném zpomalování růstu, to však postihlo i většinu ostatních západoevropských zemí.

Graf: Meziroční růst HDP ve Francii za posledních 22 let (v %)

Zdroj: tradingeconomics.com, INSEE

Oproti minulým poměrně chudým letům jsou na růstové trajektorii i maloobchodní tržby a investice. Tudíž zásadní negativní zprávy, které by měly vyústit v hořící automobily v centru Paříže, nepřichází ani z makroekonomického pohledu. O poznání horším vývojem si prošla v poslední dekádě Itálie, nemluvě o extrémním dluhem zatíženém Řecku.

Macron jako prezident bohatých?

Řadové Francouze si současný prezident proti sobě postavil díky provedeným daňovým úlevám pro ty nejbohatší, které zbavil řady majetkových daní, čímž chtěl podpořit ekonomický růst.

Efekt tohoto kroku je obtížně měřitelný, zato zcela jasně lze vyčíslit roční ztrátu příjmů státní poklady, které se v důsledku snížení daňového zatížení propadly o více než 3 miliardy eur.

Naopak nižší a střední třídu mělo negativně zasáhnout zvýšení daní na pohonné hmoty, které mělo platit od začátku roku 2019. Kromě zvýšení příjmů státního rozpočtu si od toho politici slibovali pokles vypouštěných emisí a vyšší motivaci k využívání ekologičtějších způsobů dopravy. To však pro řadu zejména venkovských obyvatel, pro které je vlastní automobil nutností, byla poslední kapka.

Ústupky povedou k růstu zadlužení

Po týdnech nepokojů prezident Macron v zájmu uklidnění situace nejenže zrušil plánované zvýšení spotřební daně na pohonné hmoty, ale zároveň zvýšil nynější minimální mzdu o 100 eur na bezmála 1600 eur a oznámil daňové úlevy pro důchodce. Francouzům se tak podařilo „vydupat si“ prosazení některých požadavků. Státní kasu to však bude stát podle odhadů 10 až 15 miliard eur.

Což povede k tomu, že země bude v roce 2019 hospodařit s výrazně schodkovým rozpočtem. Hovoří se o deficitu 3,2 % HDP, což je zejména v kontrastu zpomalujícího se ekonomického růstu skutečně hodně.  Zadlužení Francie dosahuje vysokých, avšak nikoliv kritických (jako je tomu v případě problematické Itálie) 97 % HDP. Ovšem při současném růstu úrokových sazeb by v budoucnu už mohlo financování rostoucího dluhu znamenat hluboký zásah do francouzské státní kasy.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Obavy z nového ohniska finanční krize sílí. Kráčí Itálie ve stopách Řecka?

Zbytečně tvrdý úder

Z objektivních důvodů tedy lze říci, že k tak divokým protestům nemají řadoví Francouzi pádné důvody. Kdyby se k problémům stavěly podobně i ostatní národy, celá východní Evropa by se musela poslední desítky let zmítat v nepokojích v důsledku nízké životní úrovně. Opět se tak projevila francouzská vznětlivá povaha, která nemá ke stávkám a demonstracím daleko.

Protesty jsou těžko pochopitelné i proto, že Francie má jeden z nejbohatších sociálních systémů na světě, kdy více než třetina ekonomického výstupu je utracena na výdaje typu sociálních dávek a zdravotnictví, což je nejvyšší podíl těchto nákladů vůči HDP ze všech států Evropy. Tyto výdaje však pochopitelně musí být financovány vysokými daněmi, které opět patří k těm relativně nejvyšším.

Řadoví Francouzi by si tudíž měli uvědomit, že žádný oběd není zadarmo a růst spotřeby na dluh za absence zvyšování produktivity je cestou do pekel. Jenže vysvětlujte to stotisícovému rozbouřenému davu.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr