Začínali výrobou stojanů na kola. Dnes má strojírenský podnik stomilionový obrat a v čele ženu

Divoká devadesátá léta plná euforie ze znovu nabyté svobody zlákala k podnikání mnoho Čechů. Výjimkou nebyli ani Marta Raková a Jaroslav Polách, kteří s několika společníky zprivatizovali jeden z bývalých závodů textilního podniku Slezan, pro nějž sami pracovali.

Shodou okolností se spolumajiteli části bývalé textilky stali na apríla roku 1993. Následující start byznysu ale žádným aprílem nebyl.

Spolu s vysloužilým provozem a zchátralými budovami, které si žádaly nákladnou rekonstrukci, na ně a jejich souputníky přešla i odpovědnost za více než stovku zaměstnanců.

„Ekonomice podniku jsem tehdy vůbec nerozuměla, vystudovala jsem totiž obor netkaných textilií. Řídit společnost jsme se učili společně prakticky za běhu. Byl to obrovský risk. Neměli jsme tehdy přislíbenou jedinou zakázku a u banky jsme měli téměř dvacetimilionový úvěr s úrokem v desítkách procent. Netušili jsme, z čeho ho budeme splácet. Ale všichni jsme v té době v sobě měli obrovskou ctižádost a chuť něco dokázat,“ vzpomíná Raková, která nyní šéfuje firmě a zároveň řídí ekonomiku frýdecko-místeckého podniku.

Video: Ryze český strojírenský podnik D A S z Frýdku-Místku oslavil čtvrtstoletí na trhu. Nahlédněte i vy za brány jeho výroby. 

Zdroj: D A S a Vimeo.com

Trampoty Ferdy Mravence

Původní byznysplán, jak bychom dnes popsali záměr uvedený v privatizačním projektu, tehdy nezkušeným podnikatelům tak úplně nevyšel. Počítali s tím, že je z velké části uživí provádění servisu a údržby strojů a zařízení pro ostatní závody národního podniku Slezan. Těch byla po celém Česku více než desítka.

Jenže fabrika, která před revolucí zaměstnávala na pět tisíc lidí, začala jednotlivé divize zavírat a masivně propouštět.

„Od začátku jsme se chtěli věnovat i výrobě transportní a manipulační techniky, ale na zakázky ryze strojírenského charakteru jsme si museli poměrně dlouho počkat. V prvních letech jsme dělali hlavně drobné zámečnické práce. Byla to taková práce všeho druhu. Vyráběli jsme klidně stojany na kola, volební zástěny, zábradlí nebo zastávky hromadné dopravy,“ popisuje začátky Raková.

Firmě podle ní tehdy pomohlo, že měla poměrně početné a kvalitní elektrostředisko, což jí umožnilo podílet se i na stavebních zakázkách. „Zajišťovali jsme například elektroinstalaci v obchodních domech, vodárnách a v dalších objektech,“ dodává.

Jeden velký punk

Denní realitou ve firmě D A S v první polovině devadesátých let byly stohy ručně psaných papírů se záznamy rozpracované výroby, stavu zásob, hotových výrobků a všudypřítomná rýsovací prkna s výkresy. Žádné počítače ani softwary, jen o něco málo organizovanější chaos.

„První počítač jsme do firmy pořídili až někdy kolem roku 1995, abychom záhy zjistili, že k němu potřebujeme i program,“ směje se technický ředitel Karel Lisník. „V té době jsme si navíc tak nějak uvědomili, že nás ony ‚práce všeho druhu‘ dlouhodobě neuživí, a začali se více věnovat konstrukci a budování obchodního oddělení,“ doplňuje jej Raková.

Marta Raková, Jaroslav Polách (vlevo) a ředitel obchodu Pavel Procházka na archivní fotografii z roku 1995. Foto: archiv D A S

Rýsovací prkna tak vyměnili za počítače a ve firmě vytvořili do té doby neexistující obchodní oddělení. Ze začátku oslovovali s nabídkou dopravní techniky hlavně textilní firmy. Jejich dopravníky a manipulační technika tak našly uplatnění například v textilkách Perla, Juta i Veba.

První velkou zakázkou na dopravní systém byla manipulace ve firmě KORADO Česká Třebová.

Posléze se přidaly firmy z odvětví stavebnictví, hutnictví, slévárenství i z potravinářského průmyslu. V Mlékárně Kunín v Martinově například instalovali několik stovek metrů dlouhý dopravní koridor k přepravě hotových výrobků do skladu. Nyní zase pro firmu Lasselsberger budují 380 metrů dlouhý přepravník k transportu keramických dlaždic z výroby do skladových prostor.

Nejvíce zakázek má tato nyní už ryze strojírenská společnost ze sektoru autoprůmyslu. Navrhuje a instaluje dopravní systémy v provozech výrobců komponentů, kteří jsou přímými dodavateli největších evropských automobilek.

Když není kde brát

Zatímco boom tohoto sektoru jim přináší hodně objednávek, lidí je naopak málo. Výrobce v rozvoji brzdí, ostatně jako téměř každou firmu technického zaměření, nedostatek kvalifikovaných pracovníků.

„Spolupracujeme s učňovskými školami, žáci k nám chodí na praxi. Teď v září k nám nastoupili čtyři. Nicméně za pět let intenzivní spolupráce se školami nám do pracovního poměru přešli pouze dva absolventi – jeden obráběč a jeden zámečník,“ popisuje situaci na trhu práce Raková.

„Mladým lidem podle mě chybí pracovní vzory v rodině, u řemesla často nevydrží, mají špatné pracovní návyky, časté absence a obtěžuje je vstávat na směnu, která začíná v šest hodin ráno. A bude to jen horší,“ stěžuje si Raková a dodává, že na řemesla se dnes hlásí už jen velmi málo žáků.

Ekonomická ředitelka firmy však neztrácí energii, ctižádost a touhu byznys posouvat dál ani po 25 letech fungování D A S. Firmu společně s kolegy dovedla z ročního obratu počítaného v jednotkách milionů k loňským 138 milionům korun tržeb. Zhruba třetinu obratu pak činí export.

Firma vyváží napřímo do zemí Evropské unie, zejména pak do Německa a Rakouska, ale také třeba do Norska nebo Švýcarska. Prostřednictvím rakouského partnera dopravníky z Frýdku-Místku jezdí až v Indii, Jižní Americe nebo na Filipínách.

Podobnou expanzi na principu partnerství by Raková uvítala i směrem na východ Evropy, příležitosti by viděla v Rusku, Bělorusku nebo třeba na Ukrajině.

Záchranný kruh: úspory zaměstnanců

„Kontakty se vždycky hodí, i když se nám zrovna daří a nemáme volnou kapacitu. Krize byly a budou, o tom jsme se několikrát za těch 25 let přesvědčili. V roce 1996 nám nevyšlo pár zakázek, nezvládli jsme si ten rok na sebe ani vydělat,“ vzpomíná na nelehké časy v začátcích firmy.

Zaměstnanci D A S v čele se svojí šéfkou Martou Rakovou. Foto: archiv D A S

Firemní cash flow tehdy zachraňovaly soukromé úspory zaměstnanců, což společnosti pomohlo přežít.

„Založili jsme pro tento účel vnitropodnikovou banku, což tehdejší zákony umožňovaly, a některým zaměstnancům dokonce spravovali jejich celoživotní úspory. Tak moc nám naši lidé věřili. Na účtu jsme od nich měli celkem asi dva miliony korun, které jsme jim sice úročili až deseti procenty, ale prostředky na běžný provoz firmy to přineslo. Vydrželo nám to tak asi čtyři roky,“ vzpomíná Raková.

Jednota spolumajitelů

Nepříliš rádi vzpomínají také na druhou polovinu roku 2003. „Tehdy jsem udělala snad nejhorší rozhodnutí v mém manažerském životě,“ říká Raková. Po určitých neshodách s ostatními společníky hlasovala pro sesazení jednoho ze zakládajících spolumajitelů z funkce výkonného ředitele. Na jeho pozici poté nastoupil externí manažer.

„Očekávali jsme, že tato změna nastartuje růst firmy, ale stal se pravý opak. Jsme relativně malá firma o sedmdesáti zaměstnancích a měli jsme jasný cíl a představu. Záhy jsme zjistili, že tato volba nebyla správná, a tak jsme se po jedenácti měsících vrátili k řízení firmy majiteli,“ popisuje spolumajitelka.

Z krize se ctí a růstem

Rok 2008, kdy se ve světě rozbíhala globální ekonomická krize, D A S paradoxně poprvé překonal stomilionovou hranici obratu. O rok později ale přišly dozvuky krize na „spřízněné obory“ a tržby se propadly na polovinu.

„Ze 112 milionů korun v roce 2008 jsme se dostali na 58 milionů v roce 2009. Nicméně jsme se pouze vrátili na hodnoty, na kterých jsme byli léta předtím, takže z ekonomického hlediska jsem rok 2009 vyhodnotila poměrně dobře. A hlavně jsme se nedostali do situace, kdy bychom nemohli dostát svým závazkům,“ hodnotí Raková.

Ostatně dobrou finanční kondici společnosti potvrzuje i získaný certifikát finanční stability nebo účast v soutěži Firma roku. Loni společnost utržila 138 milionů korun a letos počítá s obdobným výsledkem.

Ekonomická ředitelka ale ví, že je třeba hledět dopředu, a tak se pomalu zase připravuje na možný propad.

„Ekonomika se přehřívá, trh práce je vyčerpaný, mzdy rostou, investice i spotřeba kulminují a myslím, že nás za chvíli čeká ta horší část hospodářského cyklu,“ obává se Raková.

Významné jednorázové zakázky, jako je například dodávka dopravníků do běloruské lakovny za celkem 42 milionů korun, postupně dobíhají a množí se spíše objednávky menšího rozsahu.

Inovace až na prvním místě

K dobrým finančním výsledkům vede podle technického ředitele Lisníka cesta skrze inovace. „Zejména z nadnárodních společností cítíme čím dál větší tlak na bezpečnost zařízení. Technika je složitější a odborná síla slabší. Firmy se proto snaží aplikovat blbuvzdorná řešení, u nichž nemůže dojít ani ke skřípnutí prstu operátora výroby,“ rozvádí Lisník.

Zároveň se podle něj firmy snaží na co nejmenší plochu dostat co nejvíce činností, protože prostor je jednoduše drahý. Vymýšlí se chytrá a efektivní řešení a automatické linky se předělávají a přeorganizovávají klidně dvakrát do roka, jen aby firmy docílily maximálního využití prostoru.

Obchodní ředitel Libor Buček pak dodává, že už i u transportní a manipulační techniky rozhoduje design zařízení. „Vzhled prodává i v našem oboru. Když vezmeme dopravníky z druhé poloviny devadesátých let a ty současné, je to jako jezdit v trabantu a přesednout do nové octavie.“

Rodinné stříbro, respektive ocel

Firma D A S je takovým pánským klubem, který řídí žena. Oporu má i ve svém manželovi, který ve firmě zastává pozici výrobního ředitele.

Zaměstnanci v  D A S tvoří jeden tým a navenek působí jako rodinná firma, která letos oslavila už 25. výročí společného soužití.