Pět let od skandálu LuxLeaks. Lucembursko je stále vyhledávaným sídlem bohatých

„Je to jako v divadle. Korporace se chovají tak, že jejich lucemburské pobočky fungují jako pravá sídla firmy, lucemburské daňové úřady předstírají, že tomu věří. A zbytek EU dělá, že to není problém.“

Těmito slovy popsal v listopadu 2014 německý deník Süddeutsche Zeitung daňový systém malého Lucemburska, jež velkým firmám umožňovalo, aby jejich efektivní zdanění bylo i méně než jedno procento.

Pro skandál se vžil termín Luxembourg Leaks nebo jen LuxLeaks.

Do tohoto mechanismu byly zapojeny více než tři stovky velkých mezinárodních firem, například Apple, Amazon, PepsiCo, IKEA, FedEx nebo Deutsche Bank.

Daně blížící se nule

Novináři z Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ) analyzovali 28 tisíc stran uniklých dokumentů. Z nich vyplynulo, že stovky firem měly s lucemburskou vládou dohodu o tom, že budou platit doslova směšné daně blížící se nule.

Za architekta celého systému je považován v současnosti končící předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který byl v Lucembursku přes dvě dekády ministrem financí (od roku 1989) a premiérem (1995 až 2013).

Němečtí novináři společně s francouzským deníkem Le Monde a belgickými deníky Le Soir a De Tijd zjistili, že velkovévodství v srdci EU je i po pěti letech přitažlivé pro německé firmy a občany. Ze stovky nejbohatších Němců tu má nebo nedávno měla svoji firmu stále pětina.

Agresivní daňový ráj

Daňoví experti mají jasno. Lucembursko je stále nutné považovat za daňový ráj. Organizace Tax Justice Network řadí zemi, kde žije necelých 600 tisíc obyvatel, mezi deset „nejlepších“ států, které umožňují firmám vyhýbat se placení daní.

„Lucembursko patří k nejagresivnějším daňovým rájům na světě,“ nebere si servítky Markus Meinzer z londýnské neziskové organizace, která monitoruje daňové ráje a daňovou transparentnost.

„Dodnes si zachovává svá daňová rozhodnutí, jež byla Evropskou komisí označena jako částečně nezákonná,“ dodal pro list Süddeutsche Zeitung.

Ještě než se stal Juncker šéfem komise, byl u přijímání kontroverzních daňových úlev pro mnoho firem a také u toho, aby tato praxe i přes kritiku pokračovala. Sám po vypuknutí aféry tvrdil, že osobně nebyl autorem těchto opatření, uznal ale svou politickou odpovědnost.

Hříšníci Amazon a Engie

Většina z firem namočených do skandálu nebyla potrestána, protože neporušila žádný zákon.

V roce 2017 nicméně rozhodla Evropská komise, že americká firma Amazon musí Lucembursku doplatit daně ve výši 250 milionů eur (6,5 miliardy korun). O rok později stejné rozhodnutí potkalo i francouzskou energetickou firmu Engie. Ta má vrátit 120 milionů eur (3,1 miliardy korun) na daních.

Velkovévodství se proti tomuto verdiktu odvolalo k Soudnímu dvoru EU, jenž má sídlo přímo v Lucemburku.

Podle EK byla porušena evropská soutěž firem. Engie platila podle dosluhující eurokomisařky pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerové po řadu let daně jen ve výši 0,3 procenta ze zisku.

Komise zkoumala i případ firmy McDonald’s, podle Bruselu ale neporušila zákon, i když morálně by měla platit vyšší daně, varovala Vestagerová.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Co stojí za exodem českých firem z daňových rájů?

Státy se přou, jak nově a lépe přerozdělit daně koncernů ve světě

Nová rétorika, změny nikde

I když od roku 2013 v Lucembursku Junckerova křesťanská demokracie už nevládne, nová vláda složená z koalice sociálních demokratů, liberálů a zelených se snaží alespoň navenek zbavit nálepky daňové oázy.

„Podvody se musí zastavit,“ řekl například ministr zahraničí Jean Asselborn. Liberální ministr financí Pierre Gramegna vzkázal, že Lucembursko je v čele globálního hnutí za větší transparentnost v daňových záležitostech.

I když zemi chválí i OECD v podpoře globální daňové spravedlnosti, Evropský parlament je k malé zemi, kde je nejvyšší HDP na hlavu na světě, kritický.

Europarlament zařadil v rezoluci z března 2019 Lucembursko společně s Kyprem, Maltou, Nizozemskem a Irskem k zemím, kde je možné provádět daňové úniky. Tyto země vybírají (nízké) daně na úkor ostatních členů EU.

Lucemburské úřady nicméně s vyšetřovacím výborem v rámci EP dostatečně nespolupracovaly a odmítly poskytnout potřebné dokumenty. Zelený europoslanec Sven Giegold tvrdí, že prohlášení Lucemburska o daňové transparentnosti nejsou příliš důvěryhodná.

Země často daňovou reformu v rámci EU brzdí. Například na letošní návrh dosluhujícího eurokomisaře pro měnové záležitosti a daně Pierra Moscoviciho, že by se měla zrušit v rámci unie zásada jednomyslnosti v daňových otázkách, jež dělá reformu fakticky nemožnou, lucemburský ministr Gramegna tento požadavek odmítl.

Podle Gramegna by se tímto opatřením zejména menší státy „zahnaly do kouta“ a posílil by se v jejich zemích odpor proti Bruselu. Což je sice pravda, zároveň by ale také Lucembursko přišlo o výsadu státu, kde se platí nízké daně.

Z toho profituje lucemburský finanční sektor, jenž je v zemi mezi Francií, Belgií a Německem klíčovým odvětvím. Na HDP se podílí 28 procenty, pro srovnání – v Německu to je 3,8 procenta. Sídlí tu řada fondů i dalších finančních institucí a v posledních letech posiluje kvůli obavám z brexitu.