Měnové války naruby: Čím tři roky totálně proměnily monetární politiky některých zemí?

Z restriktivních rozhodnutí centrálních bank posledních dnů bylo zcela jistě nejvíce překvapivé to švýcarské. Připomeňme, že švýcarská centrální banka (SNB) zcela nečekaně zvýšila úrokové sazby o 50 bazických bodů. Navíc v podstatě přislíbila další růst sazeb.

A také varovala, že pokud frank nebude dostatečně silný, tak jej případně podpoří výprodejem vlastních devizových rezerv. Palebná síla SNB je opravdu obrovská – disponuje téměř jedním biliónem eur devizových rezerv.

Pomyšlení na to, že by SNB tuto sumu začala ve velkém rozprodávat pak musí děsit ECB. Nejenže by to dále znehodnocovalo euro, ale navíc by se na trh začaly dostávat vládní dluhopisy z hlavních zemí eurozóny, přičemž jejich ceny by se „nekontrolovaně“ tlačily dolů a výnosy reverzně nahoru.

Aktuální příběh SNB nám velmi dobře dokumentuje, jak strašně se změnil svět z pohledu tvůrců měnových politik za poslední tři roky.

…zase ta inflace

Pár let před COVIDem bylo v módě mít slabý kurz vlastní měny. Centrální banky se navíc nestyděly zapojit – ať již přímo (skrze intervence) či nepřímo (skrze nákupy dluhopisů do bilance) do tzv. měnových válek. V rámci těchto válek fakticky devalvovaly vlastní měnu.

Dnes je tomu přesně naopak a drtivá většina zemí si přeje silný kurz měny, aby ji alespoň částečně ochránily před další akcelerací inflace.

Ve světě centrální bank nicméně existují dvě výjimky, které stále žijí ve starém „devalvačním módu.“

První – Bank of Japan (BoJ) – ve starém režimu žije zatím dobrovolně a údajně i ráda. Jasnou obětí politiky BoJ cílení japonské výnosové křivky (na 10 letech v blízkosti) nuly) je pak japonský yen, který marně hledá dno.

Druhou nedobrovolnou výjimkou je pak ECB.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Noví centrální bankéři v ČNB: balanc s holubičí příchutí

Za inflaci mohou „autisté“ Návody, které píší centrálním bankéřům, jsou odtržené od politické a sociální reality

Digitální měny centrálních bank: cesta k monetárnímu feudalismu?

ECB s italskou koulí u nohy

ECB by sice s ohledem na velmi vysokou inflaci ráda svoji politiku utáhla a nechala euro posílit. Jenže první takový pokus trh potrestal výprodejem italského vládního dluhopisu.

Proto ECB musela přispěchat s ujištěním, že italské kreditní marže nenechá roztáhnout. To však praxi znamená, že ECB bude muset do své bilance kupovat více a více italských dluhopisů, což (pokud tuto politiku nebude nějak jinak sterilizovat) může znamenat další uvolnění měnových podmínek a fakticky i tlak na oslabení eura.

Těžko říct, jak z této situace může ECB vybruslit a pokusit se zapojit do “měnových válek naruby”. Jedno je však jisté – silnější euro by se společné měnové unii tentokrát opravdu hodilo…