Elektronická revoluce na dálnicích: po 25 letech skončily papírové dálniční známky

Dálniční kupony se na čelních sklech automobilů objevují už pětadvacet let – právě tak dlouho platí u nás zákon, který zpoplatnil jízdu po dálnicích a dalších důležitých komunikacích.

S přelomem roku éra papírových kuponů končí. Dálniční známky postupují do nové fáze s praktičtější, elektronickou podobou. Řidičům tak mimo jiné odpadne starost s obtížným seškrabováním propadlých známek či jejich sháněním po pumpách a poštách anebo se schraňováním potvrzení o jejich koupi.

Osmdesát pět let dálnic

S rozmachem automobilové dopravy, který nastal po skončení první světové války, vyvstala také potřeba nového typu komunikací, které by motoristům usnadnily cestování na velké vzdálenosti. Jednou z prvních zemí, které zahájily přípravy na výstavbu autostrády – jak se tehdy dálnicím říkalo –, bylo také prvorepublikové Československo.

První plány na dálnice se v tehdejším Československu objevily už v roce 1935, přičemž naše země patřila k prvním zemím, které je začaly plánovat. (Mimochodem, ve stejném roce otevřel první dálnici v Německu Adolf Hitler, když tak byla označena spojnice Frankfurtu nad Mohanem a Darmstadtu.)

Z dnešního pohledu je jen sotva pochopitelné, že žádná z chystaných tras neprotínala Prahu či Brno. Na jejich realizaci ale nakonec nedošlo: přípravy přerušila okupace.

Z autostrád dálnice

K první realizaci u nás došlo až o několik let později, stejně jako k samotnému pojmenování, jemuž předcházel termín autostráda. Slovo dálnice se začalo používat až v roce 1938. S nástupem nacismu došlo k obrovské expanzi evropské dálniční sítě, která se dotkla i Němci okupovaného Československa.

Snahu usnadnit dopravu občanům okupované země za tím ale samozřejmě nehledejme. Veškerý rozvoj byl podřízený potřebám válečné mašinerie. Hitler totiž kromě podrobení si Evropy chtěl propojit Vídeň s polskou Vratislaví. Nicméně z tehdejších rozestavěných úseků zůstala jen torza, dnes se z tzv. Hitlerovy dálnice využívá jen pár kilometrů.

Nutno podotknout, že plány na páteřní síť rychlostních komunikací existovaly dávno před Hitlerem. Po obnovení Československé republiky se na našem území nacházely tři nedokončené dálnice v úhrnné délce 188 kilometrů.

Další fáze širší výstavby pak přišla v šedesátých letech minulého století, za což mohla narůstající intenzita silničního provozu.

Porevoluční zpoplatnění

Zatímco v socialistickém Československu byly dálnice zdarma, přechod na tržní
ekonomiku v devadesátých letech minulého století přinesl její dopad i na zpoplatnění dálnic.

A tak šedesát let po prvním pomyšlení na dálnice u nás začaly být tyto komunikace zpoplatněny. Od ledna 1995 začal platit nový silniční zákon, jehož součástí bylo i znění: „dálnice a silnice dálničního typu označené příslušnou dopravní značkou lze užít motorovým vozidlem po zaplacení poplatku za užívání dálnic a silnic dálničního typu“.

Smyslem a účelem poplatku měla být finanční participace uživatelů zpoplatněných úseků na výstavbě těchto pozemních komunikací, které mu na rozdíl od ostatních pozemních komunikací poskytují větší komfort, ale zejména větší bezpečnost jízdy, rychlost a plynulost dopravy.

Poplatek, který byl před 25 lety zaveden, se týkal 569,9 kilometru z tehdejší celkové sítě dálnic a silnic dálničního typu, která měřila 651,2 kilometru.

Tehdejší premiér Václav Klaus k tomu v Poslanecké sněmovně prohlásil: „Směřujeme k tomu, aby se na financování dopravních cest podílel nejen každý daňový poplatník, ale zvýšenou měrou zejména ten, kdo dopravních cest intenzivněji využívá. Po zavedení silniční daně, směřující k tomuto cíli, je od roku 1995 zaváděn i poplatek za užívání dálnic a silnic dálničního typu.“

Dálniční nálepky

Poplatek se platil prostřednictvím dálničních nálepek, přičemž zpočátku byly k mání jen kupony s platností na dobu jednoho roku.

Zajímavostí je, že pro první rok používání se dálniční nálepky tiskly ve Švýcarsku. Další tři roky se tiskly v Hradištku, což byla provozovna spadající pod společnost Obchodní tiskárny Kolín. Teprve od roku 1999 převzala jejich výrobu až do letošního posledního roku Státní tiskárna cenin Praha.

Od počátku zavedení platily poplatek automobily do hmotnosti 3,5 tuny, které roční používání stálo 400 korun, stejnou částku tehdy museli v prvních dvou letech platit také majitelé motocyklů. Pro srovnání, průměrná měsíční mzda v roce 1995 dosahovala 8 804 korun, přičemž bochník chleba tehdy stál přibližně deset korun a lahvové pivo okolo 7 Kč.

U nákladních automobilů o hmotnosti 3,5 až 12 tun pak byla na počátku cena za roční používání dálnic stanovena na 1 000 korun. Vozy nad tuto hmotnostní hranici platily 2 000 korun. (Mimochodem, pokuta za jízdu na dálnici bez nálepky byla tehdy stanovena v rozmezí od 500 do 1 000 korun).

Cena však postupně narůstala až na současných 1 500 korun, což je částka, již platí motoristé od roku 2012. Mezitím ale došlo k dalším změnám, například od roku 1997 musí mít kupon výlučně motorová vozidla s nejméně čtyřmi koly. Od roku 2000 k jednoroční variantě přibyly také měsíční a desetidenní známky. Ty měsíční stojí v současné době 440 korun, desetidenní pak 310 korun.

GRAF: Vývoj cen ročních dálničních kuponů
Od roku 1995 po současnost, v korunách

Zdroj dat: wikipedia.org

Dálniční známky byly dočasně povinné také pro nákladní vozy a kamiony, tedy vozy s hmotností nad 3,5 tuny a 12 tun. V roce 2007 byla nicméně pro kamionovou dopravu zavedena platba mýtného, které se navíc týká také některých silnic I. třídy. V roce 2020 se elektronické mýtné vybíralo celkem na 2 409 kilometrů silnic a dálnic.

Že se lidé dálnicím nevyhýbají, potvrzuje i vybraná částka za dálniční známky, která za loňský rok dosáhla 5,35 miliardy korun. Pro srovnání, na mýtném pak stát vybral více než dvojnásobek, a to 10,9 miliardy korun.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jak se v Česku uzavírají smlouvy o mýtu? Díky právním fíglům a hlavně rychle

Před volbami chtějí stavět všichni. Jak jsou na tom české silnice očima ekonoma?

Zpoplatněných dálnic přibývá

Stejně jako se zvýšila cena, tak se rozrůstala délka dálniční sítě, respektive rozsah zpoplatněných komunikací pro řidiče vozů do 3,5 tuny. Například v roce 1998 mohli řidiči s platnou  nálepkou jezdit po 683,4 kilometru komunikací, v roce 2002 to již bylo 712,4 kilometru.

V současnosti, kdy dálniční známky, respektive kupony (tento název se používá od roku 2001) končí, je zpoplatněno necelých tisíc kilometrů dálnic a rychlostních silnic. Příští rok, kdy již budou platit elektronické dálniční známky, se síť rozroste o letos dostavěné úseky dálnic D6 a D48, celkově by tak mělo být zpoplatněno 1 024 kilometrů dálnic, jak vyplývá z návrhu vyhlášky Ministerstva dopravy.

Okamžitý nákup

Nový formát s sebou přináší také nové možnosti. Zásadně se mění způsob, jak je možné elektronickou dálniční známku pořídit. Řidiči si ji budou moci koupit kdykoliv a odkudkoliv online přes e-shop, který poběží na webu edalnice.cz a bude dostupný jak z počítače, tak z chytrého mobilního telefonu.

K dispozici bude také síť obchodních míst. Elektronickou známku bude prodávat na vybraných pobočkách Česká pošta a také síť čerpacích stanic EuroOil. V prodeji bude i v samoobslužných kioscích umístěných nejčastěji u hraničních přejezdů nebo na počátku dálnice.

Jednou z výhod elektronických dálničních známek bude jejich klouzavá platnost, nově i u roční varianty. Řidiči si budou moci zvolit, od kterého dne začne známka platit, a od tohoto data ji využívat právě rok, respektive třicet nebo deset dní. Všechny tři druhy známek také bude možné koupit v předstihu až tří měsíců.

Elektronické dálniční známky se budou opět nabízet ve třech variantách (roční, třicetidenní a desetidenní) a jejich ceny zůstanou pro rok 2021 neměnné. Roční tak vyjde na 1 500 korun, třicetidení na 440 korun a desetidenní na 310 korun.

Článek, který byl redakčně upraven a rozšířen, původně vyšel na serveru edalnice.cz.