Podzimní volby na řadě míst ovlivní i podobu českého vodárenství

České vodárenství zažívá turbulentní rok. Chystá se totiž snížení DPH z 15 na 10 procent a také se mění vlastnické vztahy.

Na konci dubna valná hromada akcionářů společnosti Severočeská vodárenská (SVS) udělala jeden z prvních kroků směrem k nové budoucnosti českého vodárenství. Akcionáři totiž schválili transformaci, která převedla provoz vodárenství na severu Čech plně pod kontrolu měst a obcí.

„Po dlouhých 25 letech vracíme vodu do rukou měst a obcí. V podstatě napravujeme chyby státu, které udělal při privatizaci v devadesátých letech, kdy od sebe oddělil provozní a vlastnické části vodohospodářské infrastruktury. Města a obce získají od ledna 2019 prostřednictvím SVS plnou kontrolu nad veškerými finančními toky. Důležité je, že se veškeré změny odehrají bez nutnosti zvyšovat cenu vodného a stočného a že zůstanou zachována všechna pracovní místa,“ uvedl k transformaci předseda představenstva SVS Tomáš Indra.

K podobnému kroku spějí i další obce. Koncem května společnost Vodárny Kladno – Mělník (VKM) odkoupila od společnosti Veolia třetinový podíl ve firmě Středočeské vodárny. Zároveň dochází ke zkrácení provozovatelské smlouvy o deset let. Stejně jako u SVS, i zde to má VKM přinést větší dopad na údržbu infrastruktury a cenotvorbu.

„Okamžitý přínos je jasný – více pravomocí, tedy vlivu na cenovou politiku vody, více peněz ze zisku, a tím i více peněz na údržbu infrastruktury,“ uvedl k tomu šéf představenstva VKM a primátor Kladna Milan Volf.

Obdobnou transformaci již mají za sebou i v Hradci Králové a první kroky už udělala i Praha.

Vládní plány

S tím, aby se vodárenství vrátilo do rukou obcí, vyjádřil souhlas i premiér Andrej Babiš. Ten při návštěvě Kraje Vysočina koncem května prohlásil, že privatizace vodárenství byla chyba.

Další vládní změnou, zatím jen uvažovanou, by pak měl být vznik nezávislé instituce, která by měla regulovat cenu vody. „Musíme se znovu vrátit k regulaci a celkově k prodejním cenám,“ prohlásil Babiš při vládním výjezdu.

Podle šéfa SVS Bronislava Špičáka by se diskuse nad změnou regulace vodárenského oboru neměla zjednodušovat jen na regulaci ceny vody, která již je regulována, a to Ministerstvem financí.

„Regulátor by neměl být pouze hlídač ceny, ale měl by být i odbornou autoritou například v oblasti technických standardů, benchmarkingu, strategií proti suchu, vodárenské politiky státu a podobně. Toto zatím v návrzích na nezávislého regulátora chybí. Ale hlavně chybí otevřená diskuse o tomto tématu mezi zákonodárci a odborníky napříč oborem,“ reagoval Špičák na Babišova slova pro Peak.cz.

Roztříštěnost systému

Vodárenství v zemi doplácí na svoji roztříštěnost. To potvrzuje i Ministerstvo zemědělství, do jehož gesce voda spadá.

„Za největší problém je třeba považovat atomizaci oboru, tedy existenci velkého množství subjektů vlastníků a provozovatelů VaK. S daným problémem rovněž souvisí velký počet vlastníků – menších obcí, kde existuje výrazně horší ekonomika a je zde riziko ohrožení udržitelnosti této infrastruktury, a tím riziko spojené se zhoršováním kvality a dostupnosti služby jako takové,“ uvedlo ministerstvo v odpovědi na dotaz Peak.cz.

Právě sever Čech je do jisté míry ukázkou možného řešení nepřehlednosti českého vodárenského systému. Na jedné straně je 458 měst a obcí, které propojuje přes 9 000 kilometrů vodovodního potrubí a dalších 4 000 kilometrů kanalizace. Nemluvě o dalších součástech systému, jako jsou čistírny a úpravny vody či vodojemy.

VÍCE K TÉMATU:

Další Babišův „předvolební“ dárek? Cena vody by mohla mít nižší DPH

A právě tyto obce se před 25 lety dohodly, že svůj vodohospodářský majetek svěří do rukou SVS, která pro ně bude zajišťovat provoz. Díky tomu se o něj tato společnost stará a zajišťuje dodávky vody.

MAPA: Oblast působnosti SVS

Zdroj: SVS

„Vložení vodohospodářského majetku do jedné společnosti, která se o něj bude starat, byl ze strany měst a obcí určitě správný a prozřetelný krok. Města a obce mají díky tomu k dispozici moderní infrastrukturu, kterou SVS neustále obnovuje a také financuje. Pokud by tomu tak nebylo, musely by obce všechny opravy, rekonstrukce či nové výstavby hradit ze svých rozpočtů nebo s pomocí dotací, což by je kromě ekonomické stránky značně zatížilo i byrokraticky,“ popisuje výhody Špičák.

Nicméně z pohledu celé republiky jde o poněkud ojedinělý systém. Jinak je české vodárenství roztříštěné a existuje v něm několik různých systémů provozu. Ani samo Ministerstvo zemědělství ale nemá jasno, jak situaci řešit.

„Je třeba si uvědomit, že právo vlastnictví je jedním ze základních práv společnosti. Zvažují se pozitivní přístupy, jak například pomoci menším obcím, kde prokazatelně neexistuje možnost zajistit obnovu majetku vodovodů a kanalizací. Cestou by mohlo být dotační politikou dostat majetek do dobré kondice a za podmínky této podpory ho začlenit do ekonomicky funkčního celku,“ sdělilo ministerstvo Peak.cz.

Příliš mnoho „zajíců“

Nejprve se ale podívejme na pár čísel, jež ukazují, že už samotné vlastnictví vodárenské infrastruktury je u nás silně roztříštěné. Jen vlastníků vodárenské infrastruktury je přes šest tisíc. Subjektů, které pak zajišťují provoz, je více než dva tisíce.

GRAF: Vývoj počtu vlastníků a provozovatelů vodárenské infrastruktury
Od roku 2011 do roku 2016

Zdroj: MZe, VÚME, VÚPE

Například Velká Británie má takových subjektů pouze 18, Slovensko pak 90, tedy výrazně méně než u nás. Podle kritiků se Česko v tomto směru nemůže srovnávat s žádnou členskou zemí EU a je to podle nich důsledek příliš volného nastavení zákona o vodovodech a kanalizacích.

Z historického pohledu tento problém vznikl v devadesátých letech, kdy došlo k převodu ze státu na obce. Do té doby vodárenství spravovalo devět státních podniků a dva pražské.

Po převodu na obce a města se následně volilo ze čtyř základních modelů správy a provozu vodovodní a kanalizační infrastruktury.

1. Oddílný model provozování
Jde o nejčastější provozní model u nás, který pokrývá zhruba dvě třetiny trhu. V principu jde o to, že vlastníkem infrastruktury jsou města či obce, popřípadě spolek měst a obcí. Tu pak dlouhodobě pronajímá provozní společnosti, nicméně investice do ní si zajišťuje sám vlastník.
Firma zajišťující provoz může být buď ryze soukromá, nebo v ní mohou mít obce a města podíl. Ty se starají o zákazníky, zajišťují běžnou údržbu a také inkasují platby za vodné a stočné. Výši ale určuje vlastník dle zákonného výměru.
Vlastníci (tedy obce a města) za to firmě platí nájemné, nicméně v případě vlastnictví podílu v dané společnosti mají také podíl na zisku (např. v Hradci Králové více než 33 procent či v případě Severočeské vodárenské společnosti je to do konce roku 2018 téměř 50 procent realizovaného zisku, který se vlastníkovi vrací nad rámec nájmu).
Zákon nařizuje, že smlouvy mezi vlastníkem a provozovatelem musí být vysoutěženy (výjimkou jsou vztahy, které uzavírají města a obce s plně ovládanými provozními společnostmi).

2. Smíšený model provozování
Jde o druhý nejrozšířenější model, který pokrývá kolem 18 procent trhu. V tomto případě infrastrukturu vlastní i využívá jeden subjekt, jenž je zpravidla spoluvlastněn veřejným, případně i soukromým sektorem. Tento subjekt sám zodpovídá za investice do rozvoje a obnovy infrastruktury, běžnou údržbu i veškeré zákaznické služby. Cena vodného a stočného se opět určuje na základě cenového výměru.

3. Vlastnický model provozování
Tento model se využívá ve zhruba dvou procentech českého vodárenství. Jak infrastrukturu, tak i provozní společnosti vlastní města a obce (popř. jejich spolek). Cena vodného a stočného je jako vždy nastavena na základě cenového výměru.
Nevýhodou tohoto modelu je (zejména v případě jednotlivých obcí) vysoká fragmentovanost, nedostatečná vybavenost lidskými zdroji, která s sebou nese nutnost externího nákupu poradenství a dalších služeb.

4. Model samostatného provozování
Tento nejméně využívaný model pokrývá pouze jedno procento trhu. Jedná se o situaci, kdy obce a města provozují vodohospodářskou infrastrukturu samostatně na základě rozhodnutí krajského úřadu.

Asi ve čtyřech procentech případů se využívají kombinované varianty uvedených modelů.

Systém VaK zastarává

Použití zmíněných modelů se především projevuje v investicích do infrastruktury. Právě kvůli velké roztříštěnosti celého systému došlo podle odborníků v řadě regionů k zastarání celého systému.

„Je potřeba si uvědomit, že provozování vodohospodářské infrastruktury je především spojeno s plněním řady zákonných povinností a přijetím značné míry odpovědnosti a podnikatelského rizika, které vyplývají z nepřetržitého zajištění služeb souvisejících s dodávkou pitné vody či odváděním a čištěním odpadních vod,“ upozorňuje odborník na vodárenství Filip Wanner ze sdružení SOVAK.

Na druhou stranu právě investice se projevují na výši cen vodného a stočného, které se v jednotlivých regionech různí.

Jak uvedlo Ministerstvo zemědělství ve své studii Vodovody a kanalizace České republiky 2015, společnosti se soukromou účastí vynakládají největší prostředky na údržbu a rozvoj vodárenské i kanalizační infrastruktury. Naopak malé, často obecní vodárny vynakládají na obnovu infrastruktury nejméně prostředků a cenu vodného a stočného drží pod celorepublikovým průměrem.

Na severu Čech je cena vody oproti celorepublikovému průměru sice vyšší, města a obce severočeského regionu za to ale mohou využívat jednu z nejlépe udržovaných sítí v zemi. Dle benchmarkingu Ministerstva zemědělství 2017 se SVS jako jedna z mála vodárenských společností chová zodpovědně a příkladně se o infrastrukturu stará.

„Pro SVS je obnova majetku hlavní prioritou, nyní investujeme každý rok do obnovy přes 1,3 miliardy korun. Většinu prostředků, které SVS za vodné a stočné získá, investuje opět do obnovy majetku. Je to jednoduchá matematika – SVS spravuje vodohospodářský majetek v celkové výši přes 109 miliard korun, čímž kromě tisíců kilometrů vodovodů a kanalizačního potrubí myslíme například 200 čistíren, 60 úpraven vody a tisíc vodojemů. Životnost těchto zařízení je průměrně 50 let. Kdyby byla nyní celá infrastruktura nová, za 50 let se musí celá za zmíněných 109 miliard postavit znova,“ vysvětluje Bronislav Špičák.

Sázka na budoucnost

Podobně jako na severu Čech bude muset otázku budoucnosti vodárenství řešit řada obcí. Dobíhají jim totiž smlouvy o provozu infrastruktury uzavřené dříve. Budou se tedy muset znovu rozhodovat, kter model do budoucna zvolit.

A lze i čekat, že do podoby bude promlouvat politika, neboť na podzim budou probíhat volby do obecních zastupitelstev. Nemluvě o tom, že s končícími evropskými dotacemi bude nová regionální politická garnitura mít jednu z posledních šancí, jak na ně případně dosáhnout.

„Případné rozhodnutí o změně modelu provozování musí být podloženo výhradně odborným podkladem, zda bude obec sama schopna zajistit stejnou míru efektivity provozování při udržení kvality poskytovaných služeb, generování prostředků určených na opravu a obnovu vodohospodářské infrastruktury a zda je ochotna na sebe vzít všechny zákonné povinnosti a provozní rizika,“ uzavírá Filip Wanner.