Bronislav Špičák (SVS): Zpohodlněli jsme a bereme vodu jako samozřejmost

Voda se vrátila do rukou měst a obcí. Tímto sloganem lze shrnout loňské dění v českém vodárenství. Vracíme se tak do doby před privatizací v devadesátých letech minulého století, kdy došlo k oddělení provozní a vlastnické části vodohospodářské infrastruktury.

S trochou nadsázky lze říci, že tahounem v tomto procesu byla společnost Severočeská vodárenská (SVS). Ta se dlouhodobě snažila o sloučení obou částí vodárenství.

„Města a obce od ledna 2019 opět získaly plnou kontrolu nad veškerými finančními toky,“ říká k tomu generální ředitel SVS Bronislav Špičák. Zároveň dodává, že běžný člověk změnu nepozná, neboť využívané služby jsou stejné.

SVS v rámci transformačních změn v Ústeckém a Libereckém kraji, kde působí, odkoupila podíl od Veolie v provozní společnosti Severočeské vodovody a kanalizace (SčVK) a stala se tak jejím stoprocentním vlastníkem.

SVS loni v září avizovala, že podepsala zbývající smlouvy nutné k dokončení procesu transformace vodárenství na severu Čech. Od 1. ledna 2019 tedy vodárenství funguje v novém modelu. Opravdu se jedná o revoluční změny?

Má to dva úhly pohledu. Pokud změny budete brát z pohledu běžného občana – spotřebitele, pro toho se vůbec nic nemění. Veškerých služeb SčVK bude užívat ve stejném režimu, jak byl doposud zvyklý.

Z pohledu měst a obcí se ale o malou revoluci jedná – po více než 25 letech se u nás voda vrací do českých rukou a města a obce ji budou mít pod plnou kontrolou. Projekt transformace vodárenství v severních Čechách s velkým zájmem sledují i další města a obce po celé republice. Můžeme být vzorem i pro další regiony.

Bronislav Špičák (40)

Vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze, obor pozemní stavby a architektura. Od roku 2003 do roku 2010 pracoval v několika stavebních společnostech jako stavbyvedoucí, hlavní stavbyvedoucí, výrobní ředitel, výkonný ředitel společnosti nebo předseda představenstva. V roce 2010 nastoupil do funkce ředitele investičního odboru Severočeské vodárenské společnosti (SVS), generálním ředitelem SVS je od ledna 2012.

Co si vlastně máme pod „plnou kontrolou měst a obcí“ představit?

Města a obce jsou akcionáři SVS, která vlastní a spravuje vodohospodářský majetek v hodnotě cca 109 miliard korun. Tímto majetkem myslím například devět tisíc kilometrů vodovodního a čtyři tisíce kilometrů kanalizačního potrubí, 200 čistíren, 60 úpraven vody nebo tisíc vodojemů.

Provoz tohoto majetku a všeho, co je spojené s dodávkami vody, zajišťuje provozní společnost SčVK. V té měla až do konce roku 2018 majoritní podíl a hlavní rozhodovací slovo francouzská společnost Veolia. Celou SčVK (100 procent, pozn. red.) od 1. ledna 2019 nově vlastní SVS.

Města a obce tak získají naším prostřednictvím kontrolu nad veškerými toky peněz. Samy budou rozhodovat o tom, kolik peněz dají do obnovy vodárenské infrastruktury, kolik na servisní služby spojené s provozováním. Pod kontrolou budou mít i zákaznická centra, takže do budoucna se nabízí i další služby občanům.

Čtyřicetiletý deficit

Zmiňujete obnovu infrastruktury. V jakém stavu je dnes potrubí a kanalizace na severu Čech?

SVS zdědila po roce 1989 značnou část infrastruktury v zanedbaném stavu. V době socialismu se v rámci různých akcí Z živelně budovaly azbestocementové roury a nekvalitní litinová potrubí. Z hlediska kvality to bylo špatné řešení. Trubky se dnes trhají a jsou paradoxně v daleko horším stavu než třeba úseky potrubí z roku 1905, které na území Ústeckého i Libereckého kraje také najdeme. Za minulého režimu se budovalo, ale investice do obnovy byly na nule. Takže se stále potýkáme se čtyřicetiletým deficitem na infrastruktuře.

Za jak dlouho se podaří tento deficit dohnat?

Životnost vodárenského majetku je v průměru padesát let. To znamená, že kdyby nyní byla celá infrastruktura nová, za padesát let se musí celá za zmíněných 109 miliard postavit znova. Jednoduchou matematikou zjistíte, že do její obnovy tedy potřebujeme investovat ročně přes dvě miliardy korun. Dnes investujeme kolem 1,6 miliardy, opotřebení majetku je však v takovém stavu, že na celkovou obnovu při zachování současného tempa bychom potřebovali až 133 let.

Je obnova infrastruktury důvodem, proč je vodné na severu Čech dražší než jinde v republice?

Peníze na obnovu majetku můžeme brát pouze z ceny vody. Takže máte pravdu, že důraz na investice je důvodem, proč voda na severu patří k dražším, ale ne nejdražším. Cena odráží reálné náklady, které jsou spojené s její výrobou, dopravou, odkanalizováním a vyčištěním. Zní to trošku jako klišé, ale definuje to prostě míru komplexnosti. Peníze z ceny vody jdou pouze na to, aby zásobování vodou nebylo ohroženo a fungovalo. Každopádně cenu vodného mohly města a obce (jakožto akcionáři SVS) ovlivňovat i doposud.

Úpravna vody Holedeč. Foto: archiv SVS

V reálu jsme zlevnili

Jak se tedy vlastnické změny promítnou do ceny vody?

Přestože investice do obnovy a oprav stále rostou, SVS se snaží vývoj ceny vody stabilizovat a daří se jí to – meziroční změny v ceně vodného a stočného jsou minimální. Pro tento rok jsme stanovili cenu vodného a stočného ve výši 86,57 Kč za metr krychlový vody bez 15% DPH. Občané tedy zaplatí za kubík vody o pouhých 88 haléřů více než loni, což je nárůst jen o 0,9 %, a to se míra inflace dlouhodobě pohybuje kolem 2,3 procenta. V reálných cenách tedy voda zlevnila. Veškeré změny proběhly, aniž bylo nutné cenu vody zvyšovat. Navíc pokud stát sníží u vody DPH, jak avizoval, SVS toto snížení do ceny vody plně promítne.

V tuto chvíli však avizované snížení DPH není vůbec jisté, protože poslanci zatím neschválili daňový balíček. Znamená to, že po schválení vodu obratem zlevníte?

Přesně tak. Obyvatelé severních Čech by v tom případě za kubík platili o 4,32 Kč méně.

Kolik si z poplatků za vodu vlastně stát nechává?

Poplatky odváděné státu představují více než čtvrtinu ceny vody. Pokud tedy za kubík vody platíte 99 korun, stát si z toho nechá 25 korun v podobě DPH a poplatků například za surovou vodu. Při celkové roční spotřebě 50 milionů kubíků vody to dělá 1,25 miliardy korun, DPH z toho tvoří 650 milionů. Stát tedy z vody inkasuje téměř stejný objem peněz, které my ročně investujeme do obnovy.

A kde skončí zbytek těch peněz?

SVS jako vlastníkovi infrastruktury z ceny vody zůstává pouhých 35 procent a všechny tyto prostředky využívá na reinvestice do obnovy majetku. Z 99 korun za vodu jde tedy do obnovy asi 43 korun, 36 korun z toho dává SVS a 7 korun v podobě oprav SčVK. Cca 31 korun spolkne provoz, z toho 13 korun mzdy zaměstnanců.

Dividendy pro Veolii budou nižší

Když se bavíme o transformaci severočeského vodárenství, ve vašem případě jste převzali aktiva SčVK od Veolie. Někdo si myslel, že se tím definitivně od francouzské firmy odstřihnete, ale spolupráce pokračuje…

Celý proces transformace byl náročný a nesmírně komplikovaný, začal už v roce 2013 a koncem loňského roku doběhl do finále. Musela se realizovat celá řada postupných kroků. Podrobně se tomuto tématu věnujeme na našem webu www.svs.cz v sekci pro veřejnost, kde je ke zhlédnutí i video s touto tematikou.

Spolupráce s Veolií bude nyní probíhat na úplně jiné úrovni. Veolia doposud díky majoritnímu podílu ovládala provozní společnost SčVK. Ta ale nyní přešla pod plnou kontrolu SVS, která je od ledna jejím stoprocentním vlastníkem. Veolia na základě smlouvy využila nabídky a odkoupila čtvrtinový podíl v nově vzniklé servisní společnosti (SčS), která bude zajišťovat vybrané služby pro SčVK, například opravy havárií v terénu.
Veolia ponese plnou odpovědnost za fungování a výsledky servisní společnosti, SVS ale bude mít ve společnosti majoritu (75 procent), bude ovládat dozorčí radu a zároveň obsadí pozici ředitele pro rozvoj a kontrolu. SVS bude mít tedy nad společností plnou kontrolu, i nad tím, co a za kolik bude dělat. Smlouva s Veolií je uzavřena navíc jen do roku 2030.

Vodní nádrž Fláje. Foto: archiv SVS

Jak probíhala jednání s Francouzi?

Model této nové spolupráce je výsledkem složitých vyjednávání, který byl akceptovatelný pro obě strany. Veolia byla ochotná o prodeji podílu jednat pouze za podmínky, že jí bude ze strany SVS nabídnuta akceptovatelná forma spolupráce i v dalším období.

Nakolik se nový model promítne do zisku pro Veolii? Budou dividendy stále odcházet do Francie?

Veolia v novém modelu už nebude spravovat finanční toky z vodného a stočného, ani nebude provozovat žádnou infrastrukturu. Bude spolupracovat s SVS na poskytování podpůrných servisních služeb. A odměna za poskytování servisních služeb se bude odvíjet od efektivity, jaké SčS pod řízením Veolie dosáhne, a to při garantovaném výnosu pro SVS.

To znamená, že pokud výkon SčS pod vedením Veolie nebude nic moc, dividendy pro Veolii budou minimální nebo žádné. SVS ale přitom bude mít dividendu ze zisku v garantované výši. Pokud SčS poběží bez problémů na plný výkon, pak i Veolia dosáhne plné dividendy. Pokud jsme se dosud u Veolie bavili o dividendách v řádu spodních stovek milionů korun, nyní bude její maximální dividenda o řád či dva nižší.

VÍCE K TÉMATU:

Další Babišův „předvolební“ dárek? Cena vody by mohla mít nižší DPH

Podzimní volby na řadě míst ovlivní i podobu českého vodárenství

Vodárenství již regulováno je

Jak vidíte další budoucnost českého vodárenství?

Obecně lze říci, že české vodárenství je na vysoké úrovni. Využíváme nejmodernější technologie, kvalita vyrobené pitné vody patří mezi světovou špičku, udělali jsme velký skok v oblasti čištění odpadních vod a troufám si říci, že jsme i přeskočili některé západní státy.

Jedním z problémů v budoucnu bude fyzický stav stávající infrastruktury, která stárne a kterou je potřeba obnovovat ještě rychleji, než se nám nyní daří.

Bude záležet i na tom, jak budeme umět využívat nové technologie a jak se bude vyvíjet legislativa. V obou případech je potřeba používat zdravý rozum namísto bezhlavého prosazování technologií či zákonů, které ve svém důsledku uškodí jak vodohospodářům, tak i spotřebitelům.

Jaký je váš názor na vznik nějaké nezávislé regulační instituce, po níž volají politici?

Zaprvé je potřeba uvést, že vodárenství už regulováno je, možná dokonce až „přeregulováno“. Na druhé straně je fakt, že je tato regulace rozdělena mezi několik státních institucí. Je ale otázkou, zda by sloučení pod jednu střechu přineslo kýžený efekt. Nejdůležitější je, aby stát měl kvalitní, stabilní a dlouhodobou vodohospodářskou regulační politiku založenou na zdravém rozumu a vzešlou z širokého konsenzu. Pak je jedno, zda tuto politiku uplatňuje jedna, či více institucí.

Jak by měl podle vás stát postupovat vůči roztříštěnosti celého systému, v němž vystupuje přes 6,5 tisíce vlastníků a skoro tři tisíce provozovatelů?

To je jeden z hlavních problémů českého vodárenství. V tomto roztříštěném prostředí se těžko aplikuje jednotná vodohospodářská politika, protože se nedá srovnávat nesrovnatelné. Co je nejlepší, se dá těžko říci, protože to výrazně ovlivňují nejen místní podmínky, ale i historické či ekonomické souvislosti v daném regionu. Nám v severních Čechách se osvědčilo mít vodárenství zajištěno silnou a stabilní společností zasahující svým vlivem téměř dva kraje.

Voda byla vždy vzácná

Poslední roky jsou a i ty další pravděpodobně budou nad poměry suché. Jakým způsobem můžete reagovat na klesající zásoby vody ve zdrojích a jak sucho ovlivňuje vaše investice?

Právě toto je jedna z výhod velké a stabilní vodárenské společnosti. V případě potřeby jsme schopni alokovat a zaměřit nemalé investice do oblasti, kterou je potřeba aktuálně řešit. Sucho posledních let na území naší působnosti prozatím nepředstavovalo žádný velký problém, byli jsme schopni zásobit odběratele kvalitní pitnou vodou bez velkých problémů.

Naší výhodou je unikátní propojenost vodovodních přivaděčů a hlavních řadů, a tím také nahraditelnost vodních zdrojů v celém systému. Podotýkám prozatím, neboť si uvědomujeme, že je potřeba investovat nejen do udržení, ale i do přiměřeného rozvoje tohoto systému. Dále je potřeba se zaměřit na zadržování vody v krajině a na správné hospodaření s ní.

Kvůli klimatickým změnám se voda stává vzácným statkem. Navíc populace se rozrůstá, lidí neustále přibývá. Jak vidíte budoucnost vody z tohoto pohledu?

Voda vždy byla vzácný statek, uvědomovali si to lidé už před tisíci lety. Problém naší doby je spíše v tom, že jsme zpohodlněli a bereme vodu jako samozřejmost, protože otočíme kohoutkem a ona teče. Pokud bychom si museli vzít vědro a jít kilometry ke studni pro vodu, asi bychom si jí vážili více.

Na druhou stranu si dovolím tvrdit, že naši občané nepotřebují radit, jak hospodařit s vodou, neboť v tom jsou již nyní „odborníky“. Trend poklesu spotřeby vody je dlouhodobý, ať je to zaváděním různých forem recyklace v domácnostech, či používáním úspornějších spotřebičů, a tak oproti spotřebě vody v devadesátých letech, která představovala 159 litrů na osobu a den, se aktuálně v našem regionu pohybujeme na 89 litrech. Ve srovnání se světem jsme my Češi dobrými hospodáři s vodou, pro srovnání spotřeby – například v USA je to 300 litrů na osobu a den, průměr EU je 150 litrů.

Co se týká nárůstu počtu obyvatel, v našem území působnosti nárůst příliš nepozorujeme. Trend je spíše ten, že se stávající odběratelé stěhují z městské husté zástavby do rozptýlenější příměstské či venkovské. Což vede k tomu, že rostou kilometry potrubí, ale počet zásobených obyvatel v celém našem regionu stagnuje. Tím se zvyšuje náklad na provoz v délce potrubí, ale odbyt objemu vody zůstává stejný. Čímž se samozřejmě vytváří tlak na jednotkovou cenu vody.