Marie Benešová za všechno nemůže. Co jsou největší problémy české justice?

Už několikrát se sešli na náměstích v Česku lidé, aby demonstrovali za nezávislost justice.

Nejvyšší státní zástupce minulý týden v rozhovoru pro deník Právo říká, že nezávislost žalobců bude hájit do roztrhání těla. Z dění posledních týdnů by se mohlo zdát, že kauza Čapí hnízdo zastínila všechny neřešené problémy, které česká justice má. Skutečnost je ale jiná.

Všichni o problémech ví, ale

Pro českou justici a její problémy je příznačné právě to, že jsou dlouhodobě známé, ale k jejich řešení chybí vůle, peníze nebo čas.

Politická reprezentace měří svůj čas v krátkodobých, většinou čtyřletých cyklech, s opakujícím se podobným scénářem: sliby, vládní prohlášení, zahájení legislativních prací a postupný útlum. To se týká věcí, kde politici jsou ochotni přáním justice naslouchat – třeba u nových procesních předpisů.

Pak jsou věci, kde neochota převažuje, kde se politici bojí dát justici více nezávislosti, ačkoli to garantuje Ústava. Například fakt, že třetí pilíř moci ve státě dosud nemá, a nejspíš jen tak nebude mít vlastní reprezentaci – Nejvyšší radu soudnictví.

Pojďme se podívat na stručný popis desítky dlouhodobých problémů české justice. (Server Hlídacípes.org se této tématice podrobně věnuje ve své sekci Mapa justice.)

TOP 10 problémů české justice

1. Útoky na právní vědomí

Premiér Andrej Babiš říká, že je v Česku možné objednat trestní stíhání – a podporuje ho v tom nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová.

Prezident vyhrožuje soudci za vynesení nepopulárního rozsudku kárným řízením. Na svobodu se dostává usvědčený a na doživotí odsouzený dvojnásobný vrah, jehož případ přezkoumaly všechny myslitelné opravné instance.

Jen několik ukázek útoků, které podrývají důvěru v justici v očích veřejnosti.

2. Falešná nezávislost

Nezávislost soudní moci je garantována Ústavou, vrcholná reprezentace jí ale chybí. Ukazuje se to vždy, když je v zájmu justice jednat s politiky: s mocí výkonnou nebo legislativní.

Existují náhradní řešení – tzv. Justiční trojka, kolegium předsedů krajských soudů, vždy jde ale o neformální uskupení. Naposledy zastavil snahy o vytvoření justiční samosprávy ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Od té doby je myšlenka Nejvyšší rady soudnictví opět u ledu.

3. Nízké platy

Úroveň odborného personálu je vysoká, počet asistentů soudců roste. Jejich odměňování je ale tristní. Což se týká vedle asistentských pozic především administrativního personálu, na kterém stojí samotný chod justice.

Platy se sice postupně zvyšují, stále se ale pohybují jen na úrovni 90 procent průměrné mzdy. To je zoufale málo.

4. Zastaralé vybavení

Modernizace justice obecně postupuje pomalu. Velkých moderních areálů je jen pár a výstavba nových vázne.

Důsledky jsou známé: soudí se ve starých budovách, kterých má jeden soud často pro různé agendy několik. V soudních síních je v létě vedro, v zimě zima.

Justice vůbec není připravena na speciální kauzy, například ty, kde celé řízení probíhá v utajeném režimu.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Snadno nabyl, snadno pozbyl. Premiér Babiš dal další vyhazov z vlády

Robotů-vynálezců přibývá. Co si ale s nimi počne patentový systém?

5. Výběr soudců

Justici dělají lidé. Až donedávna nebyla stanovena prakticky žádná pravidla pro výběr nových soudců, není jasný kariérní řád, výběr soudních funkcionářů vzbuzoval pochybnosti.

Po letech se situace trochu pohnula, ale pouze na úrovni ministerské vyhlášky, což je nedostatečné. Není jasné, co přinese otevření zákona o soudech a soudcích.

6. Procesní předpisy

Po revizi předpisů, zejména trestního řádu a občanského soudního řádu, soudci volají léta. „Ze soudního řízení se stává technický sled úkonů, u něhož se často zaměňuje prostředek s účelem,“ říká prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová.

Přípravu nových kodexů má v programovém prohlášení pravidelně každá vláda, naplnění slibu je ale v nedohlednu.

7. Legislativní optimismus

Tam, kde základní moderní předpisy chybějí, máme naopak zákonů víc, než by bylo třeba. Platných právních norem je v tuto chvíli v Česku kolem dvou milionů.

Právní řád zapleveluje přesvědčení zákonodárce, že každý dílčí problém může vyřešit změna zákona, nebo dokonce zákon nový. Normy nevstupují do praxe výkladem, ale novelizací.

8. Pomalé soudy

Rychlost řízení se pomalu zlepšuje, přesto si v některých agendách lidé na rozsudky počkají i roky. Nejhorší je dlouhodobě situace v civilních sporech, průměrná doba řízení na některých menších soudech roste až ke dvěma letům, celorepublikový průměr se pak pohybuje pod jedním rokem.

U trestních věcí se rozpětí u jednotlivých okresních soudů pohybuje od zhruba dvou měsíců až do jednoho roku.

9. Státní zastupitelství

Neurotický prvek na okraji justice a moci výkonné. Tak dlouho volalo po změně zákona o státním zastupitelství, až jeho přípravu vzdalo, když nebyl sepsán přesně podle přání jeho špiček.

Podobné je to s tzv. protikorupčním speciálem: Měl přinést nástroj na boj se závažnou hospodářskou kriminalitou a uspokojit ambice některých státních zástupců, ale hádky kolem jeho přípravy trvaly tak dlouho, až propásl svou dobu.

10. Málo alternativních trestů

Trvá neochota soudců ukládat alternativní tresty. Nejvyšší soud proto zahájil sérii seminářů, které mají toto myšlení změnit, začal u peněžitých trestů.

Přesto je Česko dlouhodobě ve srovnání se západní Evropou zemí s vysokým koeficientem naplněnosti věznic. Vede to k paradoxním důsledkům, kdy například kritizovaná amnestie Václava Klause pomohla „upustit páru“ přeplněným věznicím s nedůstojnými podmínkami.

Článek, jehož autorem je Robert Malecký, původně vyšel na serveru Hlídací pes.org.