Roman Strejček (OSA): Nejsme žádní parazité ani drábové. Zastupujeme autory hudby a jejich díla

Roman Strejček v Ochranném svazu autorském (OSA), který loni oslavil 100leté výročí, působí již 15. rokem. Původně přišel na inzerát, ale postupně se přes vedoucího oddělení vysílání a on-line propracoval až na pozici předsedy představenstva.

„Dříve jsem měl na starosti uzavírání smluv s velkými vysílateli. V současnosti jsem odpovědný za finance, právní a zahraniční agendu a mám na starosti PR záležitosti. A samozřejmě s kolegy dojednávám největší obchody s televizními a rozhlasovými vysílateli,“ vysvětluje svoji pracovní náplň.

Organizace, která již funguje více než 100 let, se postupně adaptovala do nové digitální éry. „Služby jako Google, Spotify, Facebook nebo Netflix znamenají v posledních pěti letech obrovské množství dat, které musíme zpracovat a jejichž objem každoročně stoupá. Od původní úředničiny jsme se tak posunuli k datové analýze.“

Podle Romana Strejčka OSA poskytuje servis autorům, aby měli klid na práci. „Na základě smluvního vztahu s hudebními autory zastupujeme jejich díla, hlídáme jejich reprodukci na veřejnosti a vyplácíme jim tantiémy. Staráme se o mapování užití jejich děl nejen na českém trhu, ale i v zahraničí,“ dodává v rozhovoru pro Peak.cz.

OSA má více než stoletou historii. Jak se s ní vypořádáváte a jakým směrem ji rozvíjíte?

Roman Strejček

Od října 2007 je předsedou představenstva OSA, kam nastoupil v srpnu 2005 na pozici vedoucí oddělení vysílání a on-line médií. Předtím působil ve švédské společnosti Plus Licens, která pro střední a východní Evropu a Skandinávii zastupovala televizní a filmové produkty například od Warner Bros., Lucasfilm, Universal, nebo sportovní značky jako NHL, NBA či National Geographic. Ve svém volném čase rád hraje tenis a fotbal. Z nesportovních aktivit se věnuje grafice, kreslení a fotografování.

Organizace OSA si svoji pozici ve světě hledá od samého počátku, je to obchod s duševním vlastnictvím, tedy s něčím, co lidé neumí úplně uchopit, respektive tomu dát nějakou konkrétní hodnotu. Pro řadu profesí, které využívají výsledky tvorby uměleckých talentů, je to stále natolik neuchopitelné, že často dochází k rozporování. To se děje od první republiky přes komunistickou éru až do současnosti.

Ataky na nás například z řad restauračních zařízení, které jsou postaveny na argumentu dvojích plateb – koncesionářských poplatků a poplatků naší organizaci, slýcháme od nepaměti. Nicméně zatímco v období první republiky měl Ochranný svaz autorský silný statut, tak dnes je spíše „podkopáván“. Nevím, možná před 100 lety byli politici více uvědomělí a kladli vyšší důraz na ochranu duševního vlastnictví. V současnosti to vnímám tak, že jde z jejich strany o cílený útok na umělce, aby se zas tak svobodně neprojevovali. Vnímají nás jako „parazita“ na trhu.

Čím to, že se OSA vysloužila tuto negativní konotaci?

V historickém kontextu byly rozhodující dva momenty. Ten jeden byla 80. léta a doba normalizace, kde platilo napříč společností, že všichni si byli rovni, ale někdo si byl rovnější. Hodně se dbalo na politickou příslušnost. Ačkoli OSA inkasoval prostředky za užití děl autorů, tak nebylo až tak rozhodující, že se dílo zahrálo, ale o jeho tantiémách rozhodovala také politická příslušnost. Pak vyšel v roce 1987 článek „OSA nostra,“ který napsal Michal Horáček a ten popisoval, co se zde dělo.

V čele OSA se vyměnilo vedení a praktiky se změnily, což popisoval i onen článek, ale už se zaselo něco, co zanechalo pachuť i po revoluci. Michal Horáček má samozřejmě dneska již zcela jiný názor. Sám je letitým členem OSA a tudíž má možnost srovnání toho, jaký byl OSA tehdy a jaký je dnes.

Druhým momentem byla porevoluční dekáda. Řekl bych, že nové vedení, které do organizace přišlo s novým elánem, mělo dost starostí s tím, jak celý systém překopat. Došlo k podcenění komunikace s veřejností – ať už tou uživatelskou, tak i s autorskou obcí. A bohužel samotná autorská obec v 90. letech nepochopila roli OSA, brali ji jako pozůstatek komunismu, nikoli jako standardní způsob správy práv s historií sahající do první republiky. Svým životem začaly žít různé lži a polopravdy o OSA, jako jsou platby za besídky mateřských škol, za zpívání u táboráků či poplatky za kopírky a tiskárny.

Zastupujeme textaře a skladatele

Jak v tuto chvíli systém funguje?

Nejsme žádní parazité ani drábové. Na základě smluvního vztahu s hudebními autory zastupujeme jejich díla, hlídáme jejich reprodukci na veřejnosti a vyplácíme jim tantiémy. Autor přichází dobrovolně a uzavírá s námi smlouvu, v níž je specifikována jeho tvorba – skladby a texty, které zaregistruje, jsou pak zařazeny do databáze a my se staráme o mapování užití jeho děl nejen na českém trhu, ale i v zahraničí.

A je jedno, zda nějaká rozhlasová stanice nebo televize odvysílá jeho skladbu, ať už ve formě videoklipu, v reklamě, filmu nebo v seriálu či pořadu, či zazní hudba na koncertě nebo nějaký vydavatel vydá jeho přezpívanou skladbu na hudebním nosiči, nebo dojde k užití na internetu. Tato užití zmapujeme a autorovi za ně vyplácíme odměnu v podobě autorského honoráře. Vzhledem k tomu, že jde o celosvětovou síť, jsme schopni autorům tuto službu prostřednictvím partnerských organizací zabezpečit i v zahraničí a naopak. Autorské honoráře pravidelně vyplácíme do zhruba 90 zemí světa.

Jak konkrétně probíhá ono mapování? Nemyslím teď v případě rozhlasu či internetu, kde je jasná digitální stopa, ale jak se třeba ohlídají ony živé koncerty a vystoupení?

V tomto případě uzavíráme smlouvy s pořadateli hudebních akcí a ti jsou povinováni nám poslat playlist skladeb, které na akci zazněly. Na základě playlistu vyplatíme autorské odměny jednotlivým skladatelům a textařům. Zdůrazňuji, že my nezastupujeme zpěváky a kapely, ale pouze skladatele a textaře. Máme také síť terénních pracovníků, kteří na to dohlíží fyzicky.

Sazebník na všechno

Kolik pak činí poplatek pro autory skladeb?

Na všechno máme poměrně rozsáhlý sazebník. U pořadatelů akcí je například rozhodující, kolik přijde diváků a jaké zaplatí vstupné, od toho se pak odvíjí výše autorské odměny. Představte si takovou matici odstupňovanou podle počtu osob a vstupného. Je to přímá úměra k tržbám pořadatele.

Pokud jde o televize a rozhlasové stanice, tak tam je sazba odvislá od tržeb z reklamy. Systém je tak do jisté míry rovnostářský, není podstatné, zda se jedná o českého nebo zahraničního autora, nebo jestli jde o velmi úspěšnou skladbu. Všichni dostanou stejný honorář za stejné užití. Rozhodujícím kritériem pro výpočet honoráře autora je, kolikrát byla skladba zahrána a její stopáž. Takže pokud bych to měl shrnout, nezáleží na tom, zda jde o domácího nebo zahraničního umělce, rozhoduje na jakém rádiu skladba zazní. Například Evropa 2 má větší komerční potenciál i tržby z reklamy než regionální rádio. Záleží i na faktu, zda skladba trvá tři nebo dvanáct minut. Autor 12minutové skladby za její odvysílání obdrží čtyřnásobně vyšší honorář než autor té tříminutové.

A jak to je a bude s poplatky za mobily? V podstatě je to taky nosič…

S nadsázkou říkám, že dnešní chytrý telefon kromě všeho jiného umí i telefonovat. Ale je to taky nosič kopií pro osobní potřebu. Dovozci hradí jednorázově 1,50 Kč za gigabajt paměti a maximálně 90 korun podle kapacity přístroje. Když si tedy vezmete některý z modelů, který má např. 128 GB paměti telefonů, tak za takový mobil zaplatíte 90 korun navíc. U telefonů, které stojí víc než 20 tisíc korun, jde opravdu o zanedbatelnou částku. Jsem si vědom, že téma náhradních odměn je celospolečensky velmi komplikované a citlivé. Tyto odměny se hradí prakticky v celé Evropě a jsou důležitým zdrojem podpory nové tvorby.

Roční odměna pro 200 tisíc autorů

Kolik peněz ročně organizací tímto způsobem „proteče“?

V loňském roce podle zatím neauditovaných výsledků to bylo 1,4 miliardy korun. Z toho kolem 270 milionů jsou odměny pro INTEGRAM a DILIA. Zbývající část jde skladatelům a textařům. O rok dříve jsme byli obratově někde na 1,2 miliardách korun.

Můžete prozradit jméno nejúspěšnějšího českého textaře či skladatele, kterému vyplácíte na odměnách nejvíce?

Konkrétní být nemohu, ale dlouhodobě vítězi cen populárních skladeb roku bývají Richard Krajčo a Krulich se Špalkem z kapely Kabát, kteří jsou nejhranější. Jejich skladby jsou nejhranější v rozhlase, ale rozhodně to automaticky neznamená, že jsou současně nejvíce vydělávající autoři. Pokud půjdeme po číslech, zastupujeme české i zahraniční skladatele a textaře, celkem jich jsou více než tři miliony.

Za rok 2019 od nás obdrželo autorskou odměnu přes 200 tisíc autorů. Když vezmeme, že jen necelých 10 tisíc z nich byli domácí autoři, tak vidíte rozvrstvení domácí vs. zahraniční autoři. V roce 2009 byl celkový počet autorů někde na 80 tisících, za 10 let narostl počet autorů, kteří od nás obdrželi honorář, o 150 procent.

A co říká tato statistika o skladbách? Nepřibývají jen umělci, ale i jejich registrovaný počet skladeb?

Počet autorů a děl ale moc nekoresponduje s inkasem peněz. Když se podíváme do roku 2004, tak u nás vysílaly čtyři celoplošné televizní stanice, ale loni už jsme zpracovali data o užité hudbě od 42 stanic. Dnes televizní stanice spouští nové kanály ne proto, aby generovaly vyšší a vyšší příjmy, ale aby si udržely ty stávající. To znamená, že když máme postavený obchodní model jako podílovou odměnu na hospodářském úspěchu vysílatele, tak on konzumuje sice víc a víc hudebního obsahu, ale generuje pořád stejnou výši peněz, takže naše inkaso zůstává také stejné. Prakticky dochází k devalvaci honoráře autora. Autor dnes obdrží výrazně nižší honorář za odvysílání stejné skladby, než jaký obdržel před 10 lety.

Datová analytika pro výběr peněz

Takže za nárůst může internet?

Velmi významně. Google, Spotify, Facebook, Netflix a další služby znamenají posledních 5 let další obrovské množství dat, které musíme zpracovat a které každoročně stoupá. Jen pro pobavení vám řeknu počet řádků, které jsou k nám do systémů nahrávány. V roce 2004 to bylo něco kolem půl miliardy a v roce 2018 už to bylo něco přes 56 miliard. Je to obrovské penzum dat, která musí naše systémy „přechroupat.“ Systém s internetovými poskytovateli služeb funguje tak, že Google nám poskytne data z celého světa a my mu v nich musíme označit, co je naše. Takže jsme se přesunuli z „úředničiny“ k datové analýze.

Můžete vaše příjmy rozdělit podle segmentů, odkud nejčastěji příjmy autorům plynou?

Nejvýznamnějším segmentem je rozhodně televizní vysílaní a poté segment restaurací a barů. Pokud by politici zasáhli do segmentu reprodukované hudby v restauracích a provozoven obchodů – pominu-li fakt, že by to bylo porušení mezinárodních smluv a úmluv, kterými je Česká republika vázána – tak by to pro autory mělo fatální dopad na jejich příjmy.

Pak jsou to příjmy z rozhlasového vysílání a významnou položkou jsou také živé produkce, tedy koncerty, u nichž zaznamenáváme meziročně značný nárůst. Příjmy ze zahraničí jsou také zásadní, pohybují se kolem 70-80 milionů korun. Příjmy z prodeje nosičů jsou díky masivnímu pirátství a nástupu streamingových služeb hodně žalostné. V loňském roce autorům vydělaly kolem 22 milionů korun. Příjmy z on-line služeb v loňském roce překročily prodeje z nosičů více jak dvojnásobně.

Roste i průměrný výdělek autorů?

Nikoli. Hudební díla se konzumují v mnohem větší míře než v minulosti. Honoráře vyplácíme stále většímu počtu autorů, který roste rychleji než inkasované autorské odměny. Očekávání jsou sice velká, ale reálný výnos dlouhodobě klesá. Pokud budu konkrétní, tak třeba v roce 2004 byla průměrná minuta v televizním vysílání honorována 140 korunami, v roce 2018 už to bylo pouze 30 korun. Pokud se podívám na rozhlasové vysílání, tak v roce 2004 byla minuta honorována třemi korunami a v roce 2018 už pouze dvěma.

Je tento trend celosvětový?

Ano, ale v zahraničí má třeba větší penetraci internet, zatímco u televize i rozhlasu je to stejné. U zahraničních společností také tvoří významnější položku příjmy z restaurací a barů.

Voličský potenciál podnikatelů

Zmiňoval jste politické tlaky na omezení organizace OSA. V čem konkrétně? Co konkrétně je cílem?

Je to populistický krok za osvobození živnostníků od plateb. A proč? Protože podnikatelé představují větší volební potenciál, ale zapomíná se na umělce. Autoři, výkonní umělci, producenti jsou přeci také podnikatelé a živnostníci. Takže jde o to „vyosit“ rovnováhu, kdy se politická platforma snaží preferovat jednu skupinu podnikatelů na úkor druhé, což je špatně. Je třeba najít zdravý průnik a myslím si, že Česko má obrovský dluh vůči kultuře, a to zejména té živé, do níž jde podstatně méně peněz v porovnání se západními zeměmi.

Pod koho OSA spadá? Pod ministerstvo kultury?

Z hlediska dohledu a oprávnění ke kolektivní správě ano. Ale jinak je to spolek, organizace, kterou si založili sami autoři a taky ji spravují. Nejvyšším orgánem je valné shromáždění členů, které si volí své zástupce do dozorčí rady. Ta má 13 členů, mezi nimiž jsou skladatelé, textaři a nakladatelé.

Podléháte nějaké finanční regulaci?

Pokud se budeme bavit z hlediska přiměřenosti sazeb, tak tam nás posuzuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Vykazujeme v mezinárodním srovnání jedny z nejnižších sazeb. Rádi bychom měli vyšší sazby, ale legislativa nám to navíc neumožňuje. Právní rámec je od novelizace zákona v roce 2017 velice svázán. Sazby schvaluje ministerstvo kultury. Kolektivní správce může zvýšit sazby pouze o inflaci předešlého roku a pokud chce více, musí zažádat ministerstvo. K tomu se ale může i vyjádřit uživatelská veřejnost a pak se vše řeší formou správního řízení. Systém úpravy sazeb na úroveň okolních zemí je v Česku prakticky nemožný.

Nicméně nyní máte spor s ÚOHS kvůli hotelům. Máte víc takových sporů? A jsou už po novelizaci zákona jasně vymezena práva?

Řekl bych, že novela stanovila jasná pravidla, jakým způsobem se mohou měnit sazby. OSA byl ÚOHS podroben důkladnému přezkumu sazeb v restauracích, obchodech, kadeřnictvích, v hotelech a na kulturních akcích s reprodukovanou hudbou. Museli jsme zdokumentovat sazby pro jednotlivé segmenty. Antimonopolní úřad všechny sazby schválil a konstatoval, že sazby OSA jsou jedny z nejnižších mezi deseti referenčními zeměmi – například Maďarskem, Polskem, Slovenskem, Rakouskem nebo Německem. U zmiňovaného sporu s hotely jde o specifický případ, který se váže k roku 2008 až 2014.

V čem konkrétně je specifický?

,Je nutné udělat malé historické okénko. Do roku 2008 byli hoteliéři vyjmuti z povinnosti platit autorské odměny za produkci v hotelových pokojích, a to na základě změny zákona z roku 2005. My jsme upozorňovali, že je to v rozporu s mezinárodním a komunitárním právem. Ukázalo se, že jsme měli pravdu, Soudní dvůr EU také řekl, že hotelový pokoj nelze považovat za privátní místo, protože se v něm mění klientela a provozovatel hotelu je tak povinen platit autorské odměny za přístroje umístěné na hotelových pokojích.

Zákonodárci museli tuto povinnost v roce 2008 do zákona vrátit, ale s nestandardním dovětkem o zastropování sazeb. Tento strop stanovili na 50 procent koncesionářského poplatku. Tuto zákonnou úpravu jsme přese všechno respektovali. Hoteliérům se to stále nelíbilo a v roce 2014 si do zákona prosadili, že kolektivní správci jsou povinni zohledňovat i obsazenost hotelových pokojů.

Po uzákonění této povinnosti jsme začali zohledňovat i obsazenost, byť Česká republika v tomto ohledu patří v Evropě k anomálii. Antimonopolní úřad nyní šetří to, proč jsme nezohledňovali obsazenost  do roku 2014, byť taková zákonná úprava nebyla. Věříme, že si náš postup v letech 2008 až 2014 obhájíme.

Odvádí OSA část peněz také přímo na kulturu?

Ano, nejsme jen výběrčí organizací, ale máme i fondy na podporu nové hudební tvorby. OSA byl od první republiky postaven na vzájemné solidaritě autorů a pomáhá těm, kteří se dostanou do finanční tísně. Část prostředků je tedy alokována do Kulturního a sociálního a vzdělávacího fondu. Z něj se financují jednak situace, kdy se autor dostane do tíživé nouze, nebo finančně podporujeme novou hudební tvorbu, vzdělávací hudební workshopy pro autory a charitativní projekty. Financujeme z něj například mezinárodní hudební kemp „Songwriting Camp“, který vede Jan Vávra. Mimochodem na kempu vznikla skladba Alberta Černého z Lake Malawi, která se dostala do finále Eurovize.

Kolik má dnes OSA zaměstnanců?

V OSA dnes pracuje 154 zaměstnanců. Ještě v roce 2007 měl kolem 220 zaměstnanců. Jako čerstvě jmenovaný předseda představenstva jsem musel učinit řadu nepopulárních opatření. Provedli jsme reorganizaci, která vedla k razantnímu zeštíhlení firmy. Díky podpoře ze strany dozorčí rady jsme vynaložili velké investice do IT, čímž jsme řadu procesů zautomatizovali a výrazně jsme zrychlili výplaty honorářů. V rychlosti výplaty honorářů patříme ke špičce na světě a od příštího roku plánujeme výplatu na měsíční bázi.

Každý autor má elektronický účet, v podstatě obdoba internetového bankovnictví. Má tak podrobný a detailní výpis veškerého užití jeho děl, kdy a kde se díla hrála, kolik mu vydělala a kolik si OSA strhl na režii a za komplexní obchodně právní a ekonomický servis. Naše nové inovativní nápady, jak vylepšovat služby pro autory, se staly vzorem a inspirací pro řadu postkomunistických zemí, jak pracovat s kolektivní správou duševního vlastnictví.