Jan Palaščák (Amper): Myslím, že náš svět zažívá energetickou krizi

Společnost Amper začátkem listopadu prošla změnou struktury a získala nové partnery (rozhovor vznikal začátkem října, pozn. red.). Mezi hlavní novinky patří rozdělení společnosti na tři samostatné divize, které povedou noví partneři. Jedno mají ale společné a to je šéf skupiny, její zakladatel a majoritní vlastník Jan Palaščák.

„Chci vytvořit tým manažerů, který se bude o divize starat. Sám se chci spíše věnovat think-tanku a vybudovat nejchytřejší firmu v Praze pro oblast ochrany klimatu. A rozhodně se budu věnovat dalšímu rozvoji CO2INu,“ říká v rozhovoru pro Peak.cz.

Známky růstu cen byly

Sám nedávno doplatil na pád dodavatele energií Bohemia Energy, pod jehož křídla prodal před lety svoji firmu Amper Market. Skupina neustála rychlý růst cen energií, neboť se nedostatečně zásobila. Podle Palaščáka ale současné zdražování nejen v energetice není problémem jen Česka. Známky růstu cen byly podle něj patrné už začátkem roku.

„Můj oblíbený autor Alessandro Vitelli na blogu Carbon Reporter už v dubnu psal o tom, že zdražuje plyn, což tlačí nahoru cenu uhlí, čímž dochází k tlaku na růst cen emisních povolenek a ty tlačí vzhůru ceny elektřiny. Je to taková spirála, která se ještě může šeredně roztočit,“ varuje Palaščák.

Podle jeho slov již můžeme mluvit i o energetické krizi. „Nemyslím si, že by nutně měla kolabovat fyzická infrastruktura, ale důsledky pro výrobní řetězce mohou být zásadní a nevratné,“ doplňuje.

Je současná situace, ceny energie šly výrazně nahoru zajímavá, náročná? Je to obchodní příležitost, zároveň challeng vyjít k zákazníkům. Nebo v souvislosti s covidem.

Rozhodně je to velká nepříjemnost pro všechny klienty či domácnosti. A je to závažné a složité i národohospodářsky. Pokud jde o náš byznys, je to i příležitost, věnujeme se v první řadě energetickým úsporám, což je o to aktuálnější i v souvislosti se situací kolem Bohemia Energy.

Jan Palaščák (38 let)

V roce 2011 založil společnost Amper Market, která obchodovala s elektřinou a plynem. Tu v roce 2018 prodal skupině Bohemia Energy. Postupně vybudoval celou skupinu Amper, která se zabývá energetickým managementem, poskytuje služby malovýrobcům elektřiny, staví energetické zdroje na klíč atd. Součástí je i meteorologický startup Meteo nebo digitální platforma CO2IN, která je navázaná na trh s emisními povolenkami. Palaščák vystudoval ekonomii, filozofii a politologii na Masarykově univerzitě v Brně.

Na druhém místě našim klientům zřizujeme výrobny elektřiny a investujeme samostatně do obnovitelných zdrojů energie (dále OZE, pozn. red.), kdy ty vyšší ceny elektřiny jsou definitivním potvrzením správné cesty. Zhruba před dvěma lety jsme si řekli, že budeme investovat do OZE bez jakýchkoli dotací, a nyní se to ukazuje jako správné rozhodnutí. Byznysově je pro nás ta situace zajímavá, ale jak už jsem řekl, pro klienty ani ekonomiku to nebude jednoduché. A to se úspěšně vyhýbám myšlenkám na politiku.

Připravit se dalo

Dal se cenový vývoj nějakým způsobem, ať už na úrovni ekonomiky, či spotřebitele, předvídat a připravit? Existovaly nějaké náznaky, co se děje na trhu?

Připravit se dalo. Na straně dodavatelů šlo minimálně postupně nakupovat rok dopředu, u větších subjektů i dva roky dopředu. Pokud někdo tvrdí, že nemohl nakoupit energie, tak nesplnil svoje povinnosti, které měl dělat dřív. Pokud něco přeprodáváte, musíte si zajistit, že to máte nakoupené. To platí všude, i u dodavatelů energií. Stejně jako když někdo ví dvacet let, že má nakupovat emisní povolenky, a neudělal to, tak zase nejednal tak, jak by měl…

Jak vnímáte současné dění na českém trhu s ohledem na cenový vývoj v posledních měsících?

Ti, kteří měli přijít a nakoupit, nepřišli a nenakoupili, což samozřejmě prohlubuje cenovou spirálu. Kdyby aspoň základní potřeby všichni měli pokryté a teď dokupovali dodatečnou poptávku v důsledku rychlejšího hospodářského oživení, tak by k té situaci ani nikdy nemohlo dojít. Rozhodně se na tuto situaci dalo připravit.

Můj oblíbený autor Alessandro Vitelli na blogu Carbon Reporter už v dubnu psal o tom, že zdražuje plyn, což tlačí nahoru cenu uhlí, čímž dochází k tlaku na růst cen emisních povolenek a ty tlačí vzhůru ceny elektřiny. Je to taková spirála, která se ještě může šeredně roztočit. Mechanika růstu ceny plynu, uhlí, emisních povolenek a elektřiny se předvídat dala a my jsme s ní pracovali. Jen asi nikdo nečekal, že se to rozjede tolik.

Obnažená Evropa

Jak se díváte na dění na globální úrovni: Čína má problémy s výpadky v uhelných elektrárnách, Indie také. Ceny ropy stouply. Všechny vstupy de facto zdražují. Stojí svět na prahu energetické krize?

Myslím, že v nějaké energetické krizi už v tuto chvíli jsme. Tedy ne ve smyslu, že by nutně měla kolabovat fyzická infrastruktura, ale důsledky pro výrobní řetězce mohou být zásadní a nevratné. Jedna rána pro „just in time“ způsob výroby byl covid. A nyní globalizovaná výroba a obchod dostávají druhou ránu. Vyvolává to obrovský tlak na relokalizaci výroby, na skutečnou soběstačnost.

Podniky si samy vybudují výrobní zdroje, aby si byly schopné v nějaké míře energii vyrobit. A čeká to i domácnosti. Nesoběstačné firmy si případně budou nakupovat raději od dodavatelů, kteří jsou regionální. To je trend, který by se během covidu a té takzvané energetické krize mohl umocnit. Zároveň musím dodat, že tento trend podporuji. Znamená totiž nižší uhlíkovou stopu, více lokalizovanou a udržitelnou výrobu, což je jedna z ambicí, které podporujeme. Když se podíváme do zemí, na kterých jsme závislí – mám na mysli třeba Čínu nebo Rusko –, tak i ty k tomu takto přistupují. Myslím, že spíš Evropa je hodně obnažená a ve zbytku světa toto myšlení vždycky bylo.

Proč je Evropa obnažená? Dohání tento nedostatek prostřednictvím Green Dealu, nebo je to tím, že hlavní ekonomiky jako Německo, Francie, Itálie se dostaly do problémů, což se přeneslo na celoevropskou úroveň?

Je to důsledek takzvané deindustrializace, která proběhla v několika fázích. Počátky můžeme vidět už v osmdesátých letech, přičemž evropská klimatická politika posledních let tento trend umocnila. Tím, jak lidé nakupují víc a víc zboží, které dovážíme z druhého konce světa, ekologický standard klesá. Takže přemístěním průmyslu z Evropy do ostatních částí světa emise posledních třicet let nepochybně dramaticky stoupaly. Ukazuje se, že nárůst globálního množství emisí v atmosféře jsme nijak nezastavili. Přitom nemáme v Evropě průmysl, což může někde být problém z hlediska pracovních příležitostí. A během covidu se ukázalo, že nejsme schopni vyrobit v nějaké rozumné lhůtě ani třeba obyčejné kolo, což je tristní.

Nejenže si nejsme schopni nějaké věci vyrobit, ale můžeme mít problém si vyrobit i energii, abychom mohli vůbec sedět v kancelářích a doma u notebooku nebo u televizí. To je ta obnažená Evropa.

Postavené jádro musí běžet

Přispěla k této obnaženosti havárie jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku, kdy se Německo odklonilo od jádra?

Určitě, když se podíváte na časovou následnost, tak Gerhard Schröder (bývalý spolkový kancléř, pozn. red.) nastoupil do Gazpromu (respektive do jím vlastněného konsorcia Nord Stream, pozn. red.) v roce 2005. Už tehdy se de facto rozhodlo o tom, že Německo vsadí na plyn, že bude budovat plynovod Nord Stream. Více než patnáct let je německá strategie evidentní. Někde zhruba uprostřed této časové osy je havárie v japonské Fukušimě (v roce 2011, pozn. red.) a následný odklon Německa od jádra.

Nechci z toho vyvozovat přehnanou kauzalitu, ale Němci se nejdříve rozhodli pro plyn, až pak odstavili jádro. Uvidíme, jestli možná nová německá vláda nepřinese zvrat a prodloužení provozu jaderných německých elektráren, protože všichni už teď asi vidíme, že je potřebujeme. Nejen kvůli snižování emisí, ale kvůli energetické krizi.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Raději jádro než plyn „od Putina“. V Evropě sílí proatomové hlasy

V blahodárném stínu solárů. Nový trend agrovoltaiky se prosazuje nejen v Německu

Křetínského prozíravost s německou energetikou? Odklon od uhlí může EPH přinést desítky miliard ze státních kompenzací

Na druhou stranu budování nových jaderných zdrojů nese rizika, především jejich finanční návratnost, ne?

Je třeba rozlišovat dva diametrálně odlišné přeběhy. Provozovat již postavenou jadernou elektrárnu je z hlediska financí nejlepší možný zdroj elektřiny, který můžete mít. Proto je minimálně nešťastné, že se jádro v Německu odstavuje. Měli bychom udělat maximum pro prodloužení životnosti stávajících jaderných bloků co nejdéle – zejména v době, kdy jdou ceny elektřiny nahoru. Provozovat jádro, které již v Evropě je, je absolutní povinností kohokoli, kdo dbá o národní energetickou bezpečnost, a dvojnásob, pokud slibuje snižování emisí.

A co se týká nových jaderných zdrojů?

Investice do nových jaderných zdrojů je už složitější záležitost. Já věřím v další generace a nástup soukromých investorů. Myslím, že bez jádra to nedáme, jak říká třeba Bill Gates i další. Jádro potřebujeme. Nevím, zda to budou malé modulární reaktory či něco jiného. Ale určitě dává smysl, jestli máme dvacet miliard korun, tak není řešení udělat zákon (tzv. lex Dukovany, pozn. red.), který neprojde v Evropské komisi notifikací. Jádro to hrozně poškozuje i v očích veřejnosti, což je velká škoda. Těch dvacet miliard se vyhodí za nic, raději mají jít na výzkum a vývoj.

Ale i na evropské úrovni bylo jádro dočasně prezentované jako nečistý zdroj. Později EU slevila, ale tento zdroj není na stejné úrovni jako solární či větrné zdroje. Je to jen důsledek politiky?

Určitě ano. Pokud by čeští politici měli v rámci evropského předsednictví na něco apelovat v oblasti energetiky, tak by jádro určitě dávalo smysl jako priorita číslo jedna. Navíc probíhající energetická krize by mohla výrazně nahrát i tomu, že to bude mít úspěch. Železo je potřeba kout, dokud je žhavé.

Emisní povolenky musí platit všichni

Může i cenový růst energií být nějakým katalyzátorem inovačního rozvoje?

Určitě ano, myslím, že krize jednou opadne, ale měla by zůstat nějaká signifikantní funkční cena emisní povolenky, aby ceny energií nespadly úplně dolů. To je moje druhá teze pro klimatickou politiku v Evropě.

Pojďme zařídit a směřovat k tomu, aby všichni platili za uhlík stejně. Aby cena odpovídala opravdu negativním externalitám. Za emise by měli platit všichni, tím myslím i lokální topení domácností nebo bytových družstev ve městech. V tom mají pravdu provozovatelé tepláren, kteří si stěžují na to, že oni si musí povolenky kupovat, ale ti malí ne. A pak se i jádro dostane do kontaktu s trhem a bude možné ho zainvestovat na základě mechanismu nějaké slučitelné státní podpory z vybraných peněz za emisní povolenky.

Když říkáte, aby všichni platili za uhlí stejně, je tato koncepce na globální úrovni, aby dávala smysl, realizovatelná?

Není to tak naivní, jak to na první pohled vypadá. Naivní je předpokládat, že si zvolíme politiky, kteří to zařídí, případně někdo jiný. Ani nelze předpokládat, že pokud s tím neuděláme vůbec nic, tak to nějak dopadne. To je zvrácený typ naivního myšlení. Naopak je potřeba říct, že by všichni měli platit za uhlík, protože my všichni jsme ti znečišťovatelé. Nejen třeba ti „oškliví“ Číňani, od kterých si kupujeme zboží.

Pokud začneme u vlastní spotřeby a důsledně tuto koncepci uplatníme u malých zdrojů, kde také emise vznikají, mohla by to být cesta. Každý stát, každá korporace nebo individuální spotřebitel mají možnost naprosto důsledně s tím začít. A říct si, že opravdu zpoplatníme všechny emise, které způsobujeme, což v praxi může znamenat i uvalení poplatků ex-offo na úrovni státu. Anebo na základě spotřebitelských či dodavatelských vztahů budou zpoplatněny dovozy z Číny a dalších zemí, čímž budou tyto země přinuceny za uhlík platit. Jinak to zboží nebudeme brát a vyrobíme si ho tady. A to už mi tak naivní nepřipadá. Spíš docela pragmatické. Protože chráníme naše ekonomiky a vracíme průmysl do Evropy. Ale chce to politiky, kteří pracují pro Čechy a Evropany, ne pro Číňany.

Když se bavíme o systému emisních povolenek, které jsou instrumentem, přes který by to mohlo probíhat, tak jsou tím správným nástrojem?

Nic jiného nemáme. Tohle je jediná věc, kde se neshoduji s mým oblíbeným Peterem Helmem. Já bych vsadil na emisní povolenky a on na uhlíkovou daň. Jenže uhlíková daň se stanovuje úředně a je to dost složité. S povolenkami se sice dá spekulovat, ale stále je to tržní nástroj. Navíc už se používá, firmy a spotřebitelé tak nemusí čekat a mohou začít hned.

Digitální CO2IN

Právě povolenky jsou základem vaší digitální měny CO2IN.

CO2IN je technologická platforma, při jejímž pořízení mají lidé krytí nějakou hodnotou. Navíc jde o environmentální službu usilující o snížení uhlíkové stopy a zároveň je CO2IN i platidlem. Nikdo nemusí čekat na Evropskou komisi, už nyní je CO2IN veřejně dostupný v App Store a Google Pay. Každý může svého dodavatele zpoplatnit za jeho externalitu CO₂. Protože to jsou naše emise, nás spotřebitelů. A opakuji, my všichni jsme ti znečišťovatelé.

Jaké jsou reakce na CO2IN od koncových uživatelů, případně v rámci partnerství firem. Vnímají CO2IN jako nástroj pro masy?

Projekt se hodně složitě vysvětluje a komunikuje. S aplikací jsme na veřejnosti jen pár týdnů, ale funguje to. Projekt je na jednu stranu příliš komplexní a velký, máme na stole celou škálu strategií, že je těžké si vybrat, kudy se vydat. Na druhou stranu před spuštěním aplikace jsme byli spíše pasivní, ale teď už začínáme navazovat aktivní komunikaci s partnery v zahraničí. Je to projekt se světovým potenciálem.

Spustili jsme ho u nás, teď jdeme vstříc zahraničí, v dalším kole nás čeká možná veřejný úpis akcií, ale rozhodně si to nechceme sušit pro sebe, chceme to pustit mezi lidi. V půlce světa máme zapnutou ostrou verzi aplikace a funguje to.

Samozřejmě se vedle toho snažíme budovat komunitu, kde lze CO2INem platit, což je v Praze nyní asi 15 obchodníků. Ale je náročné celou koncepci vysvětlovat, že si každý z nás vlastně může mazat uhlíkovou stopu. A ještě to má nějakou přidanou hodnotu, lze s CO2INem platit, takže v reálu o peníze nepřijdete. Jakmile se však kdekoliv bavíme s někým, kdo má aspoň dílčí zkušenost s uhlíkovými kredity nebo digitálními měnami, tak to pochopení je rychlé a přímočaré a ten člověk reaguje s nadšením. Čím dál je to od Česka, tím větší nadšení. Jen v Evropě jsou desítky milionů těch, kteří chtějí s klimatickou změnou něco dělat. Právě to je naše cílová skupina.

Jaké budou směry, kterými chcete jít, aby se projekt rozvíjel investorsky? Evropa a Amerika? Z hlediska legislativy je Amerika asi jednodušší, ne?

CO2IN je česká společnost, řídí se českým a evropským právem a ve všem jsme transparentní. Za ničím se neschováváme, v tom budeme pokračovat. V Evropě je to dobře nastartované a tento systém je potřeba exportovat. Intenzivnější zájem cítíme v Británii a Americe.

Od začátku máme vizi, že chceme do systému přidávat další, už funkční systémy emisních povolenek. Dnes existují čtyři: evropský, britský a dva další v Americe. My je můžeme v CO2INu velice rychle propojit, což může být cesta dalšího rozvoje. Teď bude záležet na tom, kteří partneři do toho vstoupí, ale nemusí jít jen o Evropu.

V jakém horizontu by se mohl CO2IN rozšířit do světa?

V tuto chvíli otvíráme dveře. Byli jsme pasivní, nikoho jsme dosud moc nekontaktovali. Skládali jsme tým, ale evidoval jsem po zveřejnění koncepce a vize zájem, ať už z IT oblasti, z energetického sektoru, nebo z financí. Stále se spoustou věcí trochu improvizujeme, ale základní strategie se měnit nemusí. V průběhu jednoho roku chci mít za sebou první kolo investorské a během dvou až tří let druhé kolo, kdy jako akcionář bych měl mít marginální podíl.

O projektu mluvíte jako o startupu. Je nějaký cíl, co vidíte v rámci vyjednávání, kolik je potřeba vybrat financí, aby se CO2IN mohl šířit do světa?

My jsme pokryli první kolo z našich zdrojů. V tuto chvíli jsou v CO2INu alokovány asi dva miliony eur mojí ekvity. Teď by mělo nastat to, co u startupů nazýváme druhé kolo, a to by mělo odpovídat investici o řád výše.

Pryč s bariérami

Když se vrátím k výši ceny elektřiny a energetických zdrojů. Existuje v tuto chvíli na evropské úrovni snaha o nějakou regulaci? Zmiňoval jste, že regulace je škůdce trhu. Je i brzdou inovačních procesů v rámci energetiky?

Jednoduchá pravidla rozhodně znamenají lepší výsledky. Můj ideál je, aby řešení klimatické krize fungovalo jen platbou za uhlík. Z tohoto pohledu by třeba Němci měli využít své pozice v EU. Odstranit administrativní bariéry k tomu, aby například jejich patnáct let budované dílo Nord Stream 2 mohlo fungovat. Aby plyn proudil do Evropy a aby tady energetická krize zas skončila. A bavme se i o tom, které další bariéry odstranit. Aby mohli fungovat distributoři, obchod s komoditami, aby byl jasný rámec na investice do zdrojů.

Já bych spíše odstraňoval bariéry, než vytvářel další regulaci. Cesta je jasná, dejte prostě povolení Gazpromu, aby se plyn prodával, a nehrajte si na to, že po patnácti letech to nějak zastavíte. Nevytvářet kolem toho kouřovou mlhu.

Bude politika vždy provázaná s energetikou?

Můj sen je, abychom všichni byli na politicích méně závislí. Aby lidi byli schopni svým spotřebitelským chováním věci ovlivňovat, apoliticky. To je i vize CO2INu. A abychom byli více lokálně soběstační. Potom budeme i méně závislí na politicích a nebude tak docházet k situacím, kdy stojí elektřina přes 200 eur za MWh. To je jenom důsledek naší závislosti v energetice na politice.

Jaká je tedy podle vás optimální cena za MWh?

To je nepochybně taková cena, která se odvodí od ceny za uhlík, kdy se bez jakýchkoli subvencí vyplácí investice do jádra i do obnovitelných zdrojů včetně akumulace výroby z OZE. A investice proudí ze soukromých zdrojů, ne od vlád.