Jako ničivá lavina aneb co bylo spouštěčem finanční krize v USA?

Za hlavní spouštěcí mechanismus finanční krize z roku 2008 lze označit růst úrokových sazeb. Potom, co FED udržoval úrokové sazby na dlouhodobě nízké úrovni, musel ke konci roku 2003 úrokové sazby zvýšit kvůli obavám z inflace.

Prudký růst úrokových sazeb ovšem vyvolal problémy na hypotečním trhu. Úrokové sazby vystoupaly z jednoho procenta v roce 2003 až na 5,25 procenta v září roku 2007. Tím, jak rostly úrokové sazby, rostly ovšem i splátky u ARM hypotečních úvěrů.

Měsíční splátky dosáhly u některých domácností až 75 procent příjmů a nebylo neobvyklé, že splátky převýšily i celkový příjem domácností.

Nesplácíš, exekuce na tebe

Velká část domácností se tudíž dostala do problémů se splácením svých finančních závazků. S tím jak rostlo procento domácností, které nedokázaly splácet své finanční závazky, rostlo i procento exekucí.

Během roku 2007 bylo v USA zahájeno 1,3 milionu exekučních řízení, což představovalo 79procentní nárůst oproti roku 2006. Do prosince roku 2009 narostl počet exekucí o 49 procent oproti roku 2007 (cca 2,8 milionu exekucí).

Rostoucí míra exekucí zvýšila počet prázdných domů určených k prodeji. Prodej nemovitostí klesl v roce 2007 o 27 procent oproti předcházejícímu roku. Skoro čtyři miliony domů bylo v roce 2008 určeno k prodeji, přičemž 2,9 milionu domů bylo prázdných.

Fatální zlevnění nemovitostí?

Na tento prudký propad v poptávce po nemovitostech zareagoval realitní trh poklesem v cenách nemovitostí. Od srpna roku 2007 do srpna roku 2008 klesla průměrná cena domů o 20 procent.

Tento nečekaný pokles v cenách nemovitostí znamenal pro mnohé dlužníky zápornou hodnotu majetku, tzn., že výnos realizovaný prodejem nemovitosti by nepokryl celkovou hodnotu hypotečního úvěru.

V květnu 2008 mělo zápornou hodnotu majetku 8,8 milionu dlužníků, což představovalo 10,8 procenta všech vlastníků domů. V listopadu 2008 mělo již zápornou hodnotu majetku 12 milionů dlužníků.

Mezi červnem 2007 a listopadem 2008 ztratily americké domácnosti vlivem poklesu cen nemovitostí téměř třetinu hodnoty jejich majetku.

Problém se od domácností přelil i na banky

Jelikož bylo k roku 2007 až 80 procent všech hypotečních úvěrů typu ARM, problémy brzy pocítily i banky.

Míra delikvence nesplácení subprime úvěrů se mezi lety 1998-2006 držela pod 10 procenty, od splasknutí hypoteční bubliny však míra delikvence vzrostla na téměř 25 procent.

V říjnu 2007 bylo skoro 16 procent subprime ARM úvěrů 90 dní po splatnosti. K srpnu 2008 bylo z celkového počtu všech hypotečních úvěrů 9,5 procenta delikventních nebo v exekučním řízení. V září 2009 to bylo již 14,4 procenta.

Důsledky? Pokles ratingů

Bankám tudíž rostl počet klasifikovaných úvěrů, což mělo dopad na jejich kapitálovou přiměřenost. Mezi zářím 2007 a květnem 2008 snížily ratingové agentury úvěrový rating u cenných papírů zajištěných hypotékami (MBS) v celkové hodnotě 1,9 bilionu dolarů.

Finanční instituce tak musely přecenit jejich MBS na nižší hodnoty, což vyvolalo potřebu doplnit kapitál, aby byla zachována pravidla kapitálové přiměřenosti bank. To snížilo hodnotu akcií jednotlivých bank.

Dopad se začal týkat celé ekonomiky

Klesající aktivita ve stavebnictví byla jedním z důvodů zpomalení americké ekonomiky. V roce 2007 poklesly výdaje ve stavebnictví o 19 procent, což způsobilo pokles HDP přibližně o 1 procento. Během finanční krize došlo ke ztrátě přibližně 6 milionů pracovních míst.

Již na přelomu května a června v roce 2006 došlo ke korekci na akciových trzích, když hlavní akciové indexy oslabily v reakci na rostoucí obavy z růstu úrokových sazeb v USA.

Akciové trhy se ovšem zotavily a již v červenci 2007 začaly zase růst. Některé akciové indexy v tomto období dokonce vystoupaly na svá historická maxima. V srpnu 2007 ovšem přišel zlom a indexy začaly rychle ztrácet na hodnotách.

Nejistota finančních trhů

Postupující nejistota ve vývoji burzovních indexů spolu s nejistotou ohledně výskytu toxických aktiv vedla nejprve ke zdražování mezibankovních úvěrů a nakonec způsobila úplné zamrznutí mezibankovního trhu.

Mezibankovní overnight sazby prudce stouply na nejvyšší úrovně v posledních šesti letech. Jednodenní LIBOR vystoupal až na 5,86 procenta.

První spekulace o existenci hypoteční krize odstartovalo v srpnu roku 2007 oznámení páté největší americké investiční banky Bear Stearns o problémech se svými zajištěnými fondy. Tyto fondy ovšem nebyly jediné, které byly nucené prodávat svá aktiva, akcie i komodity, aby získaly hotovost.

Široký výprodej aktiv mnoha bank i fondů vedl jen k poklesu v cenách aktiv, což přispělo k potížím dalších fondů a bank. Pro příklad investiční banka Morgan Stanley ohlásila čistou ztrátu za čtvrté čtvrtletí 2007 ve výši 3,6 miliardy dolarů, přičemž odpisy spojené s toxickými aktivy dosáhly objemu 9,4 miliardy dolarů.

Banka Bear Stearns vykázala za třetí čtvrtletí 2007 ztrátu téměř miliardy dolarů, za kterou stály odpisy spojené s rizikovými hypotékami ve výši 1,9 miliardy dolarů. Merill Lynch odepsala v roce 2007 celkem 7,9 miliardy dolarů a vykázala tak ztrátu 2,3 miliardy dolarů.

Vážné problémy zaznamenaly i obě GSE instituce – Fannie Mae a Freddie Mac, které ohlásily ke konci roku 2007 ztráty ve výši 2 miliard dolarů.

Reakce centrálních bank? Pumpování peněz

V reakci na kritickou situaci na finančních trzích začaly centrální banky téměř všech vyspělých zemí rychle snižovat úrokové sazby a pumpovat do finančního systému potřebnou likviditu.

Mezi zářím 2007 a prosincem 2008 došlo ke snížení základní úrokové sazby z 5,25 procenta na 0,25 procenta a diskontní sazby z původní hodnoty 5,75 procenta na 2,25 procenta.

Během prvních dvou týdnů srpna roku 2007 napumpovaly centrální banky v USA, Evropě a Japonsku do finančního systému více než 350 miliard dolarů. Dne 10. srpna 2007 FED
oznámil, že má k dispozici dostatečné rezervy, aby zabránil kolapsu a pomohl obnovit klid na finančních trzích.

V první fázi FED bankám poskytl celkem 64 miliard dolarů, které mohly čerpat prostřednictvím tzv. diskontního okénka. Evropské centrální banky poskytly svým podkapitalizovaným bankám celkem 130 miliard dolarů a ECB nabídla dalších 200 miliard dolarů.

Koordinovaná snaha světových centrálních bank dostat na trh potřebnou likviditu pokračovala, když 12. prosince 2007 ohlásil FED, ECB a britská, kanadská a švýcarská centrální banka vytvoření tzv. market of last resort, v rámci něhož ECB poskytla evropským bankám celkem 348 miliard dolarů za nižší sazbu, než byla na mezibankovním trhu (4,21 %).

FED poskytl americkým bankám dalších 40 miliard dolarů a jako zástavu akceptoval dokonce i strukturované produkty typu CDO. V listopadu 2008 FED otevřel 600 miliardový program na výkup MBS produktů ve snaze snížit hypoteční sazby.

Dne 13. února 2008 podepsal prezident G. Bush ekonomický stimulační balíček v celkové hodnotě 169 miliard dolarů. O rok později podepsal prezident Barack Obama stimulační balíček American Recovery and Reinvestment Act 2009 v hodnotě 787 miliard dolarů.

Nepřiměřenost finančních pák

Před vypuknutím finanční krize byla finanční páka u největších investičních bank 25:1. To znamená, že na nákup aktiva v hodnotě 100 dolarů bylo použito 96 dolarů z úvěru a jen 4 dolary z vlastního kapitálu.

Tato nepřiměřeně velká finanční páka byla základem pro budoucí nestabilitu finančních institucí, jelikož poklesu cen aktiv o pouhá 4 procenta by způsobil naprosté odčerpání základního kapitálu těchto institucí.

Mimoto se finanční instituce staly závislými na financování prostřednictvím krátkodobých úvěrů. Během úvěrového boomu pro finanční instituce nebyl problém obstarat si na mezibankovním trhu dostatek likvidity v rámci krátkodobých úvěrů.

Když ovšem v důsledku finanční krize zamrzl mezibankovní trh, finanční instituce nejen, že neměly dostatek likvidních prostředků na splacení svých 18 finančních závazků vůči svým klientům, ale neměly ani dostatek finančních prostředků na splacení krátkodobých úvěrů vůči svým věřitelům.

Co se špatnými aktivy?

Právě likvidace špatných investic, které vznikly v důsledku nadměrné úvěrové expanze, jsou příčinou recese z toho důvodu, že tyto špatné investice byly financovány úvěrem. Tím, že dojde k odpisu těchto investic, dojte též k masovému nesplácení úvěrů, což zhoršuje finanční situaci bankovního sektoru a vede ke vzniku tzv. dluhového problému.

Omezení úvěrové aktivity bank zvyšuje v ekonomice recesní tlaky a zamrznutí mezibankovního trhu ohrožuje likviditu jednotlivých finančních institucí. Takováto situace zhoršuje kredibilitu finančního sektoru dané země, což vede k odlivu kapitálu a ke kurzovým tlakům.

Základní příčinou vzniku dluhového problému je tzv. nezdravé zadlužení, což je situace, kdy jsou vypůjčené peněžní prostředky investovány do projektů, které nevytvářejí patřičný výnos potřebný ke splácení úvěru (např.: užití finančních prostředků na financování spotřeby, spekulace nebo splácení předešlých dluhů).

Pokud v ekonomice množství nezdravých úvěrů převáží, může být v dlouhém období ohrožena stabilita celého bankovního sektoru, a to za předpokladu, že dojde k systémové
události, která zabrání většímu množství dlužníků splácet své úvěry.

Riziko systematické finanční krize

Systematická finanční krize má ve většině případů vážné důsledky jak pro ekonomiku, tak pro finanční systém dané země. Mezi nejzávažnější následky lze počítat fiskální náklady vyvolané finanční krizí, celkové škody způsobené bankovnímu sektoru a existencí velkého objemu nesplacených úvěrů.

Právě nárůst nesplácených úvěrů se v bankách projevuje zvýšením klasifikovaných úvěrů, což ve výsledku oslabuje celý bankovní sektor. Pokud problémy s nesplácením úvěrů postihnou více bank najednou, roste tlak ze strany postižených bank na centrální banku, aby situaci pomohla řešit.

Tato situace je ve většině případů vyřešena tzv. fiskalizací nákladů, neboli převedením soukromých dluhů do dluhu veřejného. Doprovodným jevem finanční krize tak bývá nárůst veřejného zadlužení dané země.

Systematická finanční krize se tak stává jednou z nejvážnějších příčin dlouhodobé fiskální nerovnováhy.