Ekonomické tygry z Asie vystřídají afričtí lvi

Ještě donedávna byla Afrika považována za zaostalý kontinent a pozornost investorů se upírala jinam, především k Asii. To se ale mění, africké země se pravidelně řadí mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa. K dalším světlým zítřkům černému kontinentu paradoxně mohou pomoci nedávné propady cen komodit, na nichž je přitom řada afrických zemí závislá.

Pro několik afrických zemí byl loňský a částečně i letošní rok z několika důvodů ekonomickým rokem hrůzy. Za prvé mnoho měn jako třeba nigerijská naira, jihoafrický rand, oslabily vůči americkému dolaru o několik desítek procent.

Propad cen téměř většiny hlavních komodit – železná ruda o 60 procent, ropa o více než polovinu, zemní plyn či uhlí o více než třetinu, měď o zhruba dvě pětiny a zlato o 34 procent – pak také „nepotěšil“ mnoho států, které jsou na příjmech z těžby závislé.

Tržby z komodit přitom tvoří více než 80 procent celkových devizových a státních příjmů v nemálo afrických zemích. A propad cen měl velmi negativní dopad právě na tyto ekonomiky.

Tržby z komodit přitom tvoří více než 80 procent celkových devizových a státních příjmů v nemálo afrických zemích.

Nigerie, Angola, Alžírsko a Rovníková Guinea – největší afričtí producenti ropy – jsou hlavními zeměmi, na které dolehl propad cen této komodity. Zambii a Demokratickou republiku Kongo zase negativně zasáhl propad cen mědi, zatímco Ghana, JAR, Mali a Burkina Faso „utrpěly“ propadem cen zlata.

Negativně se na černém kontinentu projevilo i zpomalení čínské ekonomiky, neboť Čína je největším obchodním partnerem (celkový objem obchodu v roce 2014 dosáhl hodnoty 220 miliard dolarů).

Číňané jsou také hlavním zdrojem financí pro africké investice a největším kupcem komodit z černého kontinentu.

Číňané jsou také hlavním zdrojem financí pro africké investice a největším kupcem komodit z černého kontinentu. Pokles ekonomiky Říše středu o několik procent se projevil i na klesajícím čínském apetitu po afrických komoditách.

Export není vše

Výše zmíněné „rány“ jsou jistou hrozbou pro africký ekonomický růst, což potvrzují i některé statistiky.

Podle Světové banky africký HDP loni vzrostl „jen“ o 3,75 procenta oproti průměrným 5 procentům v minulé dekádě. Pro letošek je pak prognóza optimističtější, když by HDP měl vzrůst o 4,25 procenta.

Je třeba podotknout, že výše vyjmenované ekonomické události se nepodepsaly na všech afrických zemích jen negativně, důsledky byly různé.

Výdaje afrických zemí na ropu představují zhruba třetinu celkových vládních výdajů místních ekonomik.

Je však logické, že producenti a exportéři komodit mezi „šampiony“ nepatří, snad jen s výjimkou Pobřeží slonoviny, které vyváží kávu a kakao (kde však ceny rostly).

Dobře na tom jsou také čistí importéři ropy, kteří naopak z poklesu cen ropy ze zhruba 110 dolarů v březnu 2014 na úroveň, která se ještě donedávna pohybovala kolem 40 dolarů, těžili.

Výdaje afrických zemí na ropu přitom představují zhruba třetinu celkových vládních výdajů místních ekonomik. Vzniklé „ropné úspory“ proto byly hnacím motorem pro rozvoj a investice do jiných odvětví – především do infrastruktury. A díky tomu tedy došlo k rychlejšímu růstu.

Poražení roku: vývozci ropy

Naopak hlavní vývozci ropy jako Nigérie a Angola museli použít při výpadku příjmů za černé zlato svoje finanční rezervy, aby dokázaly udržet ekonomiku v chodu. Hlavní exportéři komodit jako Jihoafrická republika, Botswana nebo Ghana byly také těžce zasaženi.

„Tyto země lze za rok 2015 nazvat jako ekonomicky poražené, přitom doposud se o nich dalo mluvit jako o ekonomicky protřelých matadorech,“ domnívá se John Mbu, analytik Africké banky pro rozvoj (ADB). A vyjmenovává několik příkladů zemí, které mají nedobré deficity veřejných financí.

„V Nigérii se fiskální deficit během jednoho roku téměř zdvojnásobil, ze dvou procent HDP v roce 2014 na 3,9 procenta HDP a v Ghaně se pohybuje na úrovni šesti procent HDP,“ říká Mbu, přičemž podle něj dalším společným jmenovatelem pro tyto i další země bylo oslabení kurzu jejich měn.

Poučení z chyb

Rozdílné výkony ekonomik vítězů a poražených minulého roku přinášejí pro Afriku velké lekce i návod pro příští roky.

Jak uvádí Mbu: „Tou hlavní lekcí je, že export komodit nemůže být jediným katalyzátorem ekonomického růstu Afriky. Jak ukazují šestiprocentní výkony Etiopie, Rwandy či Tanzanie (všechno „nevývozci“ komodit a především čistí dovozci ropy), ekonomickou prosperitu lze dosáhnout zdravou hospodářskou politikou, zčásti zaměřenou na investice do infrastruktury.“

Africké země proto stojí před výzvou posílit právě infrastrukturní investice prostřednictvím navýšení rozpočtů pro tuto oblast. Ačkoli úroveň zadlužení kvůli tomu v některých zemích stoupá, je stále ještě na udržitelné úrovni.

Změna struktury hospodaření nutná

Hlavní exportéři ropy a komodit musejí změnit strukturu své ekonomiky. A státy, které s tím již začaly, musejí tuto diverzifikaci ještě rozšířit.

Jen tak dokážou čelit vnějším šokům, jako byl drastický propad cen, což se stejně drasticky podepsalo na jejich státních příjmech. Příkladem jsou čtyři nejrozvinutější africké ekonomiky: Egypt, Maroko, JAR a Tunisko. Výroba a služby v těchto čtyřech zemích vytvářejí 83 procent jejich celkového HDP.

Hlavní exportéři ropy a komodit musejí změnit strukturu své ekonomiky.

Některé další méně rozvinuté země již touto cestou jdou – vytvářejí průmyslové parky. Příkladem mohou být etiopská zóna Bole Lamin, kterou tamní vláda slavnostně otevřela v roce 2013, nebo gabonský průmyslový park v Nkoku.

Ten otevřela gabonská vláda ve spolupráci se singapurským zemědělským obrem Olam International již v roce 2011. „Investice ve výši 200 milionů dolarů umožnila vytvořit největší oblast volného obchodu pro celou střední a západní Afriku,“ říká Gagan Gupta, ředitel pobočky Olamu v Gabonu.

Africké společenství

A analytik Mbu dodává, že kromě investic a snížení závislosti na exportu komodit bude důležitá také regionální integrace států. Jako příklad uvádí alianci EAC (East African Community), kterou tvoří Burundi, Keňa, Rwanda, Tanzanie a Uganda.

Několik infrastrukturních projektů v tomto regionu vedlo k vybudování železničního spojení, což znamenalo výrazný pokles transportních nákladů, stejně jako dojezdových časů.

Obzvláště pro vnitrokontinetální státy, jako jsou Burundi, Uganda, Etiopie, Jižní Súdán a Rwanda. Díky tomu nyní trvá cesta zboží z keňského přístavu Mombasa do Kampaly (Uganda) a Kigali (Rwanda) jen tři, resp. čtyři dny místo původních 18, resp. 20 dní.

Nezbytné investice

Kromě dopravy musí jít zejména o investice do elektráren a elektrických sítí, které jsou klíčové pro další ekonomický rozvoj.

Podle údajů za rok 2011 měla Afrika pouze sedm procent elektrické kapacity celých Spojených států.

Americký úřad pro energetiku (EIA) uvádí, že v této době produkční kapacita celé subsaharské Afriky činila 78 gigawattů. Nicméně z toho 44 gigawattů produkovala Jihoafrická republika. I kvůli tomuto nepoměru více než dvě třetiny obyvatel subsaharské Afriky ještě před pěti lety neměly přístup k elektrické energii ze sítě.

Dobrý demografický výhled

Výhodou pro další roky, a tedy i dobrý ekonomický výkon, je také předpokládaný demografický vývoj. Někteří odborníci na základě dat o africké populaci hovoří o tom, že „míříme do století Afriky“.

Většina zemí subsaharské části kontinentu je ve stadiu, kdy v nich roste počet lidí v produktivním věku. V tamní populaci tedy bude klesat podíl mladých a starých lidí.

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že takový vývoj bývá doprovázen rostoucími úsporami a příjmy a celkově vyšším ekonomickým růstem.

Pozitivní důsledky afrického vývoje tak dost možná brzy pocítí celý svět.