Ekonomická mizérie Venezuely. Socialisté se blíží na pokraj bankrotu

Ekonomická situace Venezuely byla velmi špatná už před několika lety. To bylo ještě před propadem cen komodit, který tragédii této ekonomiky prohloubil. Tehdy ale nebyla až tak tragická jako dnes.

Socialismus 21. století, vycházející z bolívarovských tradic, zavedl ve Venezuele bývalý autokratický prezident Hugo Chávez a zřejmě nefunguje tak, jak by si jeho podporovatelé přáli.

Lidé jsou bez peněz, které beztak nemají žádnou převelkou hodnotu, a tak je obchodníci už ani nepřepočítávají, ale váží je. Jako třeba majitelka obchodu s potravinami v Caracasu. Jak uvedl list Financial Times, štosy bankovek od zákazníka rovnou pokládá na váhu. „Kdybych to nedělala, peníze bych počítala celý den,“ citoval ji britský list.

Režim Chávezova nástupce prezidenta Nicoláse Madura se potýká s hyperinflací. Podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) by inflace ve Venezuele měla letos dosáhnout 1 660 procent, příští rok dokonce 2 880 procent.

Kávový index míry inflace

Vzhledem k absenci oficiálních dat se před pár týdny agentura Bloomberg rozhodla, že bude měřit vlastí míru inflace podle ceny šálku kávy a svoji statistiku pojmenovala The Bloomberg Cafe Con Leche Index.

Když v srpnu s indexem přišla, vycházel šálek kávy na 450 bolívarů. Nyní je cena již několik týdnů na úrovni 1 100 bolívarů. Podle tohoto indexu vychází roční míra inflace na  849 procent (vývoj indexu můžete sledovat ZDE).

Jak už název napovídá, na rozdíl od normální míry inflace, jež vzniká na základě cen spotřebního koše, jehož položky mají různé váhy, odpovídá tento „kávový index“ ceně pouze jediného druhu zboží – šálku kávy, kterou podávají v jedné kavárně v Caracasu.

„I když tato míra není natolik sofistikovaná jako klasický index spotřebitelských cen, má rovněž určitý přínos: má hmatatelný základ, lze ji pravidelně sledovat, a navíc je odrazem normální každodenní spotřeby Venezuelanů,“ vysvětluje agentura Bloomberg.

Ropný hřebíček do rakve

Ekonomickou mizérii v zemi ještě prohloubily klesající ceny komodit – především loňský a předloňský propad cen ropy. Příjmy z exportu tvořilo z více než 90 procent právě „černé zlato“ a výrobky z něj.

Venezuela má sice největší prokazatelné zásoby ropy na světě (přes 300 miliard barelů) a odhaduje se, že ve skutečnosti by jich mohlo být ještě mnohem víc. Její těžba by však byla za stávajících cen ekonomicky nedosažitelná.

O venezuelskou ropu navíc není příliš velký zájem, a musela se tedy prodávat pod tržní cenou. Tamní těžaři totiž nyní těží převážně hustou ropu. Z USA a Afriky proto dovážejí řidší ropu, kterou používají k naředění té své, aby výsledný produkt mohli lépe udat na mezinárodních trzích.

Jak za války o nezávislost

Zlepšení situace nenahrává ani politický vývoj v zemi. Zesnulého a oblíbeného Huga Cháveze v prezidentském úřadu před třemi lety nahradil tehdejší viceprezident Nicolás Maduro podporovaný armádou. V momentě, kdy nastoupil do funkce, vyhasly naděje v lepší budoucnost.

V zemi je velmi silná recese (oficiální statistiky přestala vydávat, dle MMF by pokles HDP za rok 2016 měl dosáhnout deseti procent) a obří inflace znehodnocuje peníze raketovou rychlostí.

GRAF: Vývoj venezuelského HDP
Za posledních pět let, v procentech

¨
Zdroj: Tradingeconomics.com

Podle některých ekonomů je situace v zemi nejhorší od války za nezávislost na počátku 19. století.

Hodnota importu podle hrubých odhadů poklesla meziročně o polovinu na 17,8 miliardy dolarů. Na konci roku byla Venezuela vyloučena pro neplnění podmínek z obchodního sdružení Mercosur, což přispěje k ještě větší izolaci země.

Země, kde chybí snad vše

V případě nedostupnosti dat o růstu HDP se používají alternativní metody hodnocení růstu ekonomiky. Jedná se o výše zmíněný Coffee Index a existují i další, například prodej automobilů.

Ještě desetiletí zpět se v zemi vyrábělo na 12 tisíc aut měsíčně. Nyní se během listopadu v celé zemi prodalo pouze 236 automobilů.

Ani v případě spotřeby elektrické energie se nelze dobrat výsledků. Energetická infrastruktura trpí pravidelnými výpadky. Navíc tam, kde je elektřina zavedená, je prakticky volně k dispozici.

Venezuela trpí zoufalým nedostatkem léků a jídla. Potraviny na příděl téměř nejsou k sehnání. Pokud se někdo rozhodne pojistit si výhodnou pozici v řadě před obchodem  příchodem před otevírací dobou, riskuje tím zatčení a obvinění z protispolečenských aktivit.

Byznys pro armádu

S tím souvisí také nárůst činnosti pašeráků (odhadem polovina obyvatel nakupuje na černém trhu; pokud se občan při namátkové kontrole neprokáže účtenkou z obchodu, je okamžitě zatčen) a celkově kriminality včetně ozbrojených loupeží a vražd.

Výnosný byznys na černém trhu probíhá pod rukama armády, jež má na starosti dovoz a distribuci potravin. „Správu zásob potravin nyní řídí armáda, ale zodpovědnost, která jí z toho plyne, není zadarmo – tamní příslušníci si vezmou svůj podíl,“ prohlásil nedávno venezuelský generál ve výslužbě Cliver Alcala.

Řada potravin se navíc musí dovážet, což provází vysoká míra korupce. Aby mohl některý obchodník vůbec svoje zboží vyložit, musí odvést armádě „desátek“.

Jak je tedy možné, že obchodníci i přes velké úplatky dokážou stále vydělávat? Mechanismus je jednoduchý. Venezuela kupuje zboží za ceny, které jsou vyšší než běžné tržní ceny. Například kontrakt na nákup kukuřice za cenu 52 milionů dolarů byl přeceněn o 20 milionů dolarů (asi 517 milionů korun). Tím pádem obchodníkovi zůstává jeho marže a svůj díl dostanou i úředníci či armádní činitelé.

Obdobné je to i ve směnárnách. Zatímco oficiální kurz 10 bolívarů za dolar je jen pro vyvolené, na černém trhu je to více než stokrát méně, jak podotýká Bloomberg . A podle některých zpráv musí lidé za dolar platit i 3 000 bolívarů.

Nulová moc opozice

Opozice má sice od minulého roku parlamentní většinu, ale moc parlamentu je velmi omezená a mnoho zákonů označí nejvyšší soud, jenž spolupracuje s prezidentem, jako neústavní.

Přestože opozice, která viní vládu z tragické socialistické hospodářské politiky, se snaží o zorganizování referenda o odvolání prezidenta Madura, nemá šanci.

Řada organizací na začátku roku 2016 předpovídala, že Maduro v čele státu rozhodně nevydrží do konce roku. Opak je však pravdou, svého postu se drží za každou cenu a nevypadá to, že by se ho dobrovolně vzdal. Prezidentova popularita však slábne a většina obyvatel si přeje jeho sesazení.

Maduro dělá jen kosmetické reformy

Prezident se však drží velmi známé PR strategie: „Já za nic nemůžu, to všechno oni.“ Jakmile se na povrch vynoří jakýkoliv další problém, neváhá a okamžitě jej na někoho svede. Ať se jedná o „fašistickou pravici“, nebo dokonce o Američany, kteří obracejí prostý lid proti svému státu. Jeho snahy o jakékoliv změny jsou spíše kosmetické úpravy bez jakékoliv přidané hodnoty.

Mezi některá rozhodnutí z poslední doby patří například několikáté zvýšení minimální mzdy, zavedení nucených prací na polích nebo trestání továren, které kvůli nedostatku surovin nevyrábějí.

Zároveň ale Maduro v pondělí 9. ledna v prvním letošním veřejném vystoupení přiznal, že rok 2016 byl ten nejdelší a nejtěžší.

Svou lehce otřesitelnou pozici si zřejmě uvědomuje a kvůli strachu z demonstrací a opozice postupně podléhá tlaku. Jako příklad může posloužit propuštění politických vězňů na přelomu října a listopadu.

Různé pokusy o jeho sesazení formou referenda nevyšly. Hlas nespokojenosti obyvatel je však čím dál hlasitější, jejich životní úroveň stále klesá a opozice sílí. Je to už jen otázka času, kdy se konečně podaří současného prezidenta sesadit.