Tahají lidi ven z posiloven. Mladí podnikatelé ukazují, že i v Ostravě lze žít americký sen

Jan Kokáš i Ondřej Koneš jsou porevoluční děti. Na rozdíl od typických mileniálů, o nichž především starší generace tvrdí, že jsou líní a sebestřední, jsou tito dva mladíci pracovití, odvážní a současně pokorní.

Místo toho, aby jako řada jejich vrstevníků šli na pár let sbírat zkušenosti do některé z korporací, vrhli se s veškerou svojí počáteční naivitou do světa byznysu. A podařilo se jim skloubit vlastní koníček s prací, která je dnes živí.

Od roku 2014 navrhují a staví workoutová hřiště. Z firmičky o dvou hlavách a dvou párech rukou se za čtyři roky její existence stala společnost s více než desetimilionovým obratem a třiceti zaměstnanci.

Na blogu jsem se dočetla, že se neradi díváte zpět, raději hledíte dopředu. Přesto ohlédněme se k vašim úplným začátkům. Jak vás vůbec napadlo vyrábět „venkovní posilovny“?

Ondřej Koneš (O. K.): Nápad na podnikání tak nějak vykrystalizoval z našich povah a zájmů. Oba jsme měli vždy kladný vztah ke sportu a posilování zároveň chtěli v životě něčeho dosáhnout, nejen chodit na 8 hodin denně do práce, která by nás nebavila. Neměli jsme sice žádné zkušenosti, ale hlavu plnou nápadů ano. Myšlenka stavět workoutová hřiště přišla někdy během roku 2012, kdy se trend posilování s vlastní vahou dostal i do Česka a začala se zde rodit workoutová komunita. Já byl zrovna v prvním ročníku na architektuře a viděl jsem, že pro ty nadšence do posilování neexistuje žádný městský mobiliář, že dospělí „nabušení týpci“ cvičí na dětských hřištích, což mi přišlo hrozně nedůstojné.

Jan Kokáš (28)

Jan je starší z mladého podnikatelského dua vystupujícího pod brandem WOclub. Narodil se v roce 1990 v Havířově. Ostravskou firmu, která navrhuje a staví veřejná workoutová hřiště,  založil společně s Ondřejem Konešem v roce 2014. Od té doby mají na kontě 150 realizací venkovních posiloven, vlastní e-shop a silnou komunitu sportovců a jejich fandů. Kokáš se stará o finance, provoz i nábor nových zaměstnanců. Inženýrský titul v oboru ekonomiky a podnikání získal na Slezské univerzitě v Opavě.  Baví ho posilovaní, bojové sporty a také horská cyklistika.

A tak jste začal hřiště pro dospělé sám navrhovat?

O. K.: Něco jsem si začal čmárat a modelovat. Šlo to ruku v ruce s tím, že Honza v té době pracoval v kovovýrobě, ve firmě, která spadala pod Třinecké železárny. V tom prostředí se pohyboval i jeho táta, na kterého jsme hodně sázeli, že nám v začátcích pomůže s kontakty a poradí.

Byl i on přesvědčený o byznysovém potenciálu vašeho nápadu?

O. K.: Právě, že naši blízcí byli nejprve velmi skeptičtí. Nevěřili, že by on nás hřiště někdo kupoval, což nás na začátku hrozně demotivovalo a myšlenku jsme uložili na víc jak rok k ledu.

Jan Kokáš (J. K.): Táta se nám snažil pomoci, ale přešlo to až do fáze, kdy ho náš projekt hodně zatěžoval a musel také dělat svoji práci. Řekl nám, že pokud to chceme dělat, tak ať na tom pracujeme, ale musíme jít svojí vlastní cestou. Což pro nás najednou byla obrovská blokáda. Spoléhali jsme na jeho zkušenosti a jeho „nedůvěra“ v projekt nás hodně znejistila. Nicméně stačil rok a půl, my trochu dozráli, získali zkušenosti, odvahu i sebejistotu. Začali jsme věřit, že to zvládneme i bez jeho pomoci.

Vše děláme s maximálním nasazením

Ondřej Koneš (26)

Ondřej stojí za návrhy a designem všech workoutových prvků, které WOclub vyrábí. Bakalářský titul v oboru architektury a stavitelství získal na ostravské VŠB-TUO. Vedle projektové činnosti se ve firmě věnuje i správě sociálních sítí. Baví ho design, umění a samozřejmě posilování a turistika.

Takže máte za sebou dvojí, respektive opakovaný start?

J. K.: Dalo by se to tak říct, ale v první fázi jsme se nedostali k žádnému prototypu. Bavili jsme se spíše v teoretické rovině, jak by to obchodně a výrobně mohlo fungovat. Při druhém pokusu už jsme si mnohem více věřili, že se nám to podaří dotáhnout. Vytvořili jsme vizuály, prezentace a šli do toho i přes nejistoty a skepsi blízkých. Dali jsme tomu veškerou svoji energii.

O. K.: V té době, kdy jsme od nápadu upustili a nerealizovali ho, začala po republice vznikat první workoutová hřiště. Konkurence se příležitosti chopila a předběhla nás, což nás jen utvrdilo, že naše úvaha byla správná a poptávka veřejného sektoru po tomto druhu městského mobiliáře skutečně existuje. Dohodli jsme se, že se nenecháme ovlivnit okolím, protože bychom se jinak nehnuli z místa. I trh stihnul za tu chvíli dospět. Hřiště vznikala a byla vůle je stavět. Sice jsme mohli být první, kdo něco takového nabízí, když to ale nevyšlo, naskočili jsme alespoň do už rozjetého byznysu.

Jak složité bylo přesvědčit první starosty, že mají sáhnout do obecní kasičky a nechat v obci postavit hřiště pro dospělé?

O. K.: Spoustě starostů se myšlenka veřejných posiloven líbila, ale nedokázali si pořádně představit, jak by to mělo fungovat. Důležitou roli pak sehrává takzvaný „efekt souseda“, kdy člověk po určité věci netouží, dokud si ji nepořídí soused. Takže nejtěžší bylo získat první reference, pak už se obce začaly samy zajímat o to, co děláme.

Která obec byla natolik odvážná, že dala zelenou mladým klukům bez zkušeností?

O. K.: Vůbec první realizaci máme v Ostravě Radvanicích z roku 2014, kde shodou okolností dnes také sídlíme. Méně i více vzdáleným obcím z regionu jsme tehdy rozeslali vizualizace a prezentaci toho, co bychom jim mohli nabídnout. Poté jsme jednotlivé zastupitele obvolávali, jestli je návrh zaujal.
Starostce Radvanic jsme se trefili do rány, protože v tom čase za ní přišli místní kluci, že by si něco takového rádi postavili. V té chvíli jsme kromě pěkných vizuálů neměli vůbec nic, žádný prototyp, jen představu jak a kde bychom prvky mohli vyrobit. Starostka se nám ale rozhodla věřit a my se chytili příležitosti. Vše, a to včetně certifikace, jsme řešili za pochodu. Hřiště jsme postavili vlastníma rukama za pomoci našich kamarádů.
Do konce roku jsme pak stihli ještě jednu realizaci v Ostravě ve Staré Bělé, a tak se nám do sezóny roku 2015 vstupovalo mnohem snáz. Už jsme se prezentovali hotovými projekty.

J. K.: Byli jsme až úsměvně naivní. Hned první reakce na námi rozesílaný e-mail byla: „Beru!“. Napsal to starosta z nedaleké Bystřice. Sešli jsem se s ním, měli pocit, že nám hrozně fandí, ale chtěl vidět reference. Na druhou schůzku jsme mu dovezli ukázat hotovou objímku, na jejímž vývoji jsme pracovali dva roky. Je to zásadní prvek naší výroby, který spojuje jednotlivé části dohromady. Byli jsme hodně iniciativní a nadšení, nicméně ve finále v Bystřici hřiště od nás nestojí. Starosta nám totiž ani nedal vědět, že na jeho stavbu vypisuje veřejnou soutěž, do které bychom se mohli přihlásit. Tak jsme poznali, jak tvrdý je byznys, že ústní dohody a podání ruky jednoduše nestačí.

Ukázka realizace většího hřiště od WOclub. Tohle stojí v Pelhřimově. Foto: WOclub

Rekreačních workouterů přibývá

Nemají starostové obavu, že workout je jen další trend, který osloví jen úzkou skupinu sportovních nadšenců? Jinými slovy, že hřiště nebudou veřejností dostatečně využívána?

J. K.: Tak to rozhodně není. Přibývá lidí, kteří workout mají jako doplněk k nějakému dalšímu sportu. Nejsou to jen workouteři, kteří na hřišti tráví hodiny, ale právě ti rekreační návštěvníci, kterých neustále přibývá. Jsou to běžci, kteří si po výkonu udělají na hrazdě pár přítahů, cyklisté, kteří se zastaví na lavičce provést pár sklapovaček.
Lidé začali vnímat, že je lepší posilovat s vlastní vahou venku na vzduchu a zadarmo, než na strojích se zátěží v upocené posilovně, za kterou musí navíc platit. Celá řada našich realizací proto vznikla z aktivity spoluobčanů, kteří po svých zastupitelích venkovní posilovny požadovali.

Fitness centra se podle vás dnes vylidňují?

J. K.: Fitka vždy budou mít svoji klientelu. Před pár lety vznikala snad úplně všude, teď se ale část klientů právě přesouvá na ta venkovní hřiště.

O. K.: Potvrzením tohoto trendu je i reakce samotných fitness center, která své prostory vybavují prvky pro funkční trénink. Dřív jste skoro neviděli v posilovnách hrazdu na přítahy, teď se ale trend mění a fitka tyto prvky nakupují.

I vaše cesta vedla přes fitko?

J. K.: Jasně, ještě před několika lety jsem byl schopen na sobě makat uprostřed horkého léta ve fitku a přišlo mi to úplně normální. Pak jsem ale začal sledovat videa kluků z Bronxu, kteří žádné posilovací stroje nepotřebovali. Měli fantastické výsledky a mě to začalo táhnout ven.

Naším cílem je soběstačná výroba

Od úplného začátku jednotlivé prvky (hrazdy, lavičky, žebřiny a další) sami vyrábíte?

O. K.: Na některé části výroby máme stále subdodavatele, protože nám chybí potřebné technologie, ale finální produkty si kompletujeme sami. Chceme mít výrobu pod sebou a nakupovat další technologie a stroje. Jsme česká firma, která dělá české výrobky a zaměstnává lidi z regionu.
Naším snem je mít soběstačnou výrobu. To si ale žádá obrovské investice do nákupu takových zařízení za pár milionů korun. Chtěli bychom mít i vlastní linku na povrchové lakování a sami si vyrábět i dopadové povrchy. A vzhledem k tomu, že pracujeme i s dřevěnými elementy, tak bychom jednou rádi měli pod sebou i truhlářskou výrobu. V takové fázi ale ještě nejsme.

J. K.: Nicméně rosteme skokově. V prvním roce jsme měli dvě realizace a fungovali v garážích našich otců. V jedné jsme skladovali materiál a druhá byla dílnou, v níž jsme prvky svařovali a kompletovali. V roce 2015 jsme se přestěhovali do menší vilky v Ostravě a mysleli si, že nám její prostory postačí aspoň na tři roky. Po třech měsících jsme se tam nemohli pod náporem zakázek vejít a stěhovali se do Radvanic.

Montáž hrazdy. Workoutové prvky jsou českým výrobkem. WOclub stojí za jejich návrhem i kompletací. Foto: WOclub

Kolik hřišť už jste celkem postavili?

J. K.: Máme kolem 150 dokončených projektů. Rok od roku rosteme na dvojnásobek. Minulý rok jsme postavili 44 hřišť, letos jsme tento počet překonali už v polovině sezóny.

Stavíte je po celém Česku?

J. K.: Ano, kdekoli, kde se nám podaří uspět ve veřejné soutěži. Pár realizací máme i na Slovensku.

Plánujete rozšířit svůj rádius i na vzdálenější zahraničí?

J. K.: Pořád se díváme se po obchodních příležitostech –  i v zahraničí. Nejprve chceme ale dotáhnout Česko. Letos jsme si ověřili, že poptávka je skutečně silná a museli jsme jí řadu věcí přizpůsobit – nakoupit technologie a nabrat lidi. Navíc naše cash flow také není nafukovací, takže na nějakou expanzi se nejprve musíme kapacitně a finančně připravit. Samozřejmě primárně uvažujeme více rozjet slovenský trh a také vstoupit na ten polský, což by se nám teoreticky mohlo podařit už v příštím roce. Výhledově nás pak zajímá celý evropský trh.

Poetika hřiště v přírodě v okolí Bítova. Foto: WOclub

Nepoohlížíte se po investorovi, který by dalším kapitálem vyřešil problém s cash flow a urychlil firemní rozvoj?

J. K.: Neustále se bavíme o možnostech růstu a k myšlence vstupu investora docházíme stále častěji. Příležitostí, kam můžeme růst je celá řada, potenciál je opravdu velký. My jsme teď v situaci, kdy máme dobře zvládnutou výrobu, spolehlivý tým zaměstnanců, ale chybí nám finance, abychom mohli výrazněji růst. Zároveň nehledáme finančního investora ale strategického, který by nám pomohl také obchodně, přispěl kontakty a zkušenostmi třeba z těch zahraničních trhů.

O. K.: Souhlasím. Spoustu věcí se nám podařilo dotáhnout, ale nemáme budget na jejich realizaci. Chceme naskladnit e-shop, pořídit technologie a rozjet českou i zahraniční expanzi. V tom by nás investor mohl výrazně posunout.

Hřiště mají smysl. Téměř všude

Když mluvíte o české expanzi, míříte i mimo veřejný sektor?

J. K.: Zakázky pro města a obce pro nás asi vždy budou nejzásadnější položkou obratu. Ve veřejném sektoru je ale mnohem více příležitostí. Hřiště mohou vzniknout téměř kdekoli. Nejen, že podporují zdravý životní styl, ale fungují jako prevence kriminality.
Smysl má je stavět při školách, výchovných ústavech, dětských domovech, ve věznicích. Jsou dokonce dotační programy, které se zabývají prevencí kriminality a výstavba workoutových hřišť pod ně spadá. Využití najdou také u všech záchranných složek nebo v obchodních a kancelářských centrech. Jsou to stovky míst, kde by mohla hřiště stát.

Zaujala hřiště také soukromé investory z řad korporací, které je mohou prezentovat jako jeden z benefitů pro své zaměstnance?

J. K.: Není to tak časté, ale děje se to.

E-shop vás z B2B byznys modelu posouvá i ke koncovým zákazníkům. Proč jste se tak rozhodli, když konkurence ze strany čínských výrobců je v tomto směru velmi silná?

J. K.: Nabízíme prémiovou kvalitu, tudíž cenou konkurovat nechceme. E-shop nám měl zajistit příjem, který by pokryl naše výdaje v nesezónních měsících, tedy v zimě, kdy se nestaví venkovní hřiště.

A vydělává vám?

O. K.: E-shop zatím přes rok funguje v omezeném režimu, kdy skrze něj nabízíme jen základní prvky. Za tu dobu jsme na něm prodali výrobky v hodnotě přesahující jeden milion korun, což představuje asi desetinu našeho celkového obratu. Bohužel pod náporem venkovních realizací v sezóně jsme nemohli nabídnout výrobky skladem a termín dodání byl třeba i 14 dní, což některé zákazníky jednoduše od nákupu odradilo.

Stojka na jedné ruce, jeden z pokročilých cviků zkušených workoutistů, kteří posilují jen s vlastní vahou. Foto: WOclub

Ondřeji, vy stojíte za designem i technickou konstrukcí jednotlivých prvků. Máte stále hlavu plnou nápadů jako na začátku?

O. K.: Ano, nezrealizovaných nápadů je velké množství. Navíc ani stávající prvky nejsou v konečné podobě a nyní se třeba zabývám jejich redesignem.

J. K.: Ondra má skvělé nápady. Čeká, až bude připravená výroba a mohl s nimi jít ven. Kloubí design, funkčnost a využitelnost. Jednotlivé prvky v jeho podání mají více použití. Jednoduše hrazda nemusí být jen hrazdou.

Cenou nekonkurujeme. Důležitá je kvalita

Kdo je vaším největším konkurentem na českém trhu a čím se od něj lišíte?

O. K.: Když jsme v roce 2014 začínali, byly na českém trhu dvě firmy, které se dělaly workoutová hřiště, z čeho stojí za zmínku asi největší RVL13. Mezitím se ale vyrojily snad další dvě desítky společností, které to mají jako přidružený byznys. Jsou to například společnosti, které staví dětská hřiště a workout vidí jen jako business. Často pak samotná hřiště nedávají smysl a ani na první pohled nevypadají dobře.

J. K.: Konkurencí jsou pro mě jen ti výrobci, kteří kolem sebe mají komunitu workoutistů, s níž pracují, sbírají od ní nápady, budují značku a používají kvalitní materiály. Takových firem je velmi málo. Nám nejde jen o to získat zakázku, postavit hřiště a dál se o nic nestarat. Řešíme jeho údržbu, záruční i pozáruční opravy, k jeho otevření jsme schopni uspořádat exhibici a další doprovodné služby, které nás odlišují od rádoby konkurence. Ty rozdíly jsou patrné už v návrzích, které jsou od nespecializovaných firem velmi často nekompletní. Uživatelé hřišť pak nemají možnost si procvičit všechny tělesné partie.

Lidskou vlajku předvádí jeden ze soutěžících na WObattle Ostrava 2017 v Trojhalí Karolina. Foto: WOclub

Jak se s tímto přesvědčením podniká v sektoru, v němž rozhoduje nejnižší cenová nabídka?

J. K.: Soustředíme se jen na ty zakázky, u nichž vidíme, že zadavatelům jde skutečně o kvalitu a užitek pro uživatele hřiště. Je poměrně jednoduché poznat, jestli si chtějí zastupitelé pouze odškrtnout další položku ze seznamu projektů pro veřejnost za co nejméně peněz.

O. K.: Aby malé české firmy mohly dál podnikat a neodírat své zaměstnance nejnižší možnou mzdou, je nutné, aby i veřejný sektor pochopil, že kritérium nejnižší ceny je mor. My chceme, dobře ohodnocené zaměstnance, což je jeden z důvodů, proč nikdy nebudeme soupeřit cenou.

Jak se vám tento postoj daří obhájit u starostů a zastupitelů?

J. K.: Jsou obce, které si dokážou prosadit kvalitu. Vyšší cenu si obhájí kvalitou, servisem nebo prodlouženou zárukou. Takže se v soutěžích setkáváme s kritérii, kde je váha ceny třeba 50 %, 25 % termín dodání a 25 % kvalita. V takových tendrech většinou vítězíme.

Na kolik vyjde standardně vybavené hřiště menší obce?

O. K.: Podstatnou investici tvoří dopadový povrch. Ten je třeba stejně drahý jako celá konstrukce. Základní verze hřiště, kde máte několik hrazd v různé výšce, bradla, vodorovné i svislé žebřiny a lavičky na posilování nohou a břicha, vyjde asi na 300 tisíc korun.

Technologicky a materiálově jste se ve výrobě za těch pár let nějak posunuli?

J. K.: Určitě, některé prvky děláme jinak. Přijímáme podněty od komunity a dobré nápady okamžitě zavádíme do výroby, je to naše běžná součást vývoje.

Pocit spokojenosti se ještě nedostavil

Co vás na podnikání nepříjemně překvapilo?

J. K.: To je asi ten systém veřejných zakázek, že když k podnikání někdo přistupuje s největší pílí a odpovědností, tak je to ve finále špatně, protože cena přebíjí kvalitu.
A také mě překvapilo, jak moc musíme mladé lidi ve firmě zaučovat. Nejsou ze školy připraveni samostatně a zodpovědně pracovat.  Pořád hledáme mladé a samostatné lidi, pro které není práce jen nutný prostředek k obživě, ale vidí v ní nějaký smysl.

O. K.: Máme hodně mladý kolektiv, věkový průměr budeme mít někde kolem 26 let, ale jsou tu kluci, kterým není ani 18. Přišli k nám z průmyslových škol, kde se vyučili zámečníky. Jsou to fandové workoutu, na nichž je krásně vidět, jak jsou do práce nadšení. Sdílí fotky hřišť na Instagramu a vůbec jim nevadí, že dělají poměrně špinavou práci. Jsou naopak rádi, že se na něčem takovém mohou podílet.

Plníte si sny?

J. K.: Určitě.

A jste šťastní?

O. K.: No, to asi ještě dlouho nebudeme. Máme před sebou hromadu práce a ani si při to nestíháme uvědomovat, co už jsme dokázali.

J. K.: Jsme šťastní, že se nám podařilo firmu rozjet, ale spokojenost je ještě v nedohlednu. Není všechno růžové, nesedíme na penězích. Podnikání je složité a má svůj vývoj.

Podnikatelé Jan Kokáš (vlevo) a Ondřej Koneš z Ostravy mají s brandem WOclub velké plány. Foto: WOclub

Za jakou metou tedy kráčíte?

J. K.: Pro mě je to světová workoutové značka, kterou máme ambici vytvořit. Abychom byli vnímáni jako autorita ve světě cvičení s vlastní váhou.

O. K.: Víceméně to vidím stejně. Chtěl bych vybudovat silný brand a patřit mezi nejsilnější evropské výrobce workoutových prvků.

Nebát se dělat chyby

Jak v ostravských podmínkách buduje světový brand?

J. K.: Pomalu (usmívá se). Všichni mluví o brandbuildingu, ale firma není anonymní, má za sebou lidi – majitele, zaměstnance, dodavatele. Ti všichni tvoří její brand. Reputaci malé firmy může poškodit i jediná negativní reference.

A zrovna takovou, že neplatíte svým zaměstnancům, jsem se o vás dočetla…

O. K.: Měli jsme nepříjemnou zkušenost s jedním z našich bývalých zaměstnanců/atletů, který neodváděl svoji práci. Dostal výpověď, ale poté o nás šířil pomluvy, k nimž jsme se veřejně vyjádřili. Upřímnost je jedna z našich zásad, na níž stavíme naší značku. Chceme odkrývat i témata, která jsou ostatními firmami spíše držena pod pokličkou.

Radíte to i ostatním podnikatelům?

O. K.: Pro ty bych měl jinou radu. Ať se nebojí dělat chyby, ale vždy musí mít vůli je napravit.

Jakých chyb jste se dopustili vy?

O. K.: Některé prvky se neukázaly být zcela ideální. Stalo se, že něco odešlo, nevydrželo a konkurence tak měla příležitost poukázat na naše nedostatky, které jsme ale hned začali řešit a chybné prvky nahradili. Ani k pozáručním opravám se nestavíme zády. Děláme hřiště pro lidi a chceme, aby sloužila co nejdéle.

Máte mezi sebou někdy ostřejší výměnu názorů?

J. K.: Jasně, ale oba si dobře uvědomujeme, že bychom nebyli jeden bez druhého tam, kde nyní jsme. Jakkoli se pohádáme, za deset minut už v klidu problém řešíme a jedeme dál. Ondra třeba řeší detaily, které mne mohou vytáčet, ale nakonec jsou to právě ty detaily, které nás mohou ve vývoji posunout. Důležité je si nebrat věci osobně.

Plánujete mít k e-shopu i vlastní kamenné prodejny nebo dodávat do nějakých řetězců se sportovními potřebami?

O. K.: Určitě bychom rádi, ale je to spíš otázka na investory, my na to zatím nemáme.

J. K.: Bylo by super mít vlastní prodejnu, ale ty priority jsou zatím jinde.

Kolik máte roční zisk?

J. K.: V černých číslech jsme od prvního roku a obrat se nám každý rok zhruba zdvojnásobuje. Podobné to bude se ziskem, ale ten reinvestujeme zpět do firmy. Pořizujeme stroje, nástroje, pily, vrtačky, auta a vše ostatní.

O. K.: No, Ferrari jsme si ještě nepořídili (směje se).