Miroslav Bulka (Diametral): Technické obory v Česku prakticky vymřely

Pražská firma Diametral vznikla brzy po sametové revoluci. Původně začínala s autoalarmy, ale po čtyřech letech přesedlala na laboratorní techniku.

„V roce 1992 jsme pro naši výrobu nakoupili mikropáječky, které nám po čase odcházely, a tak jsme potřebovali nové. Kupovali jsme zahraniční značku, která tehdy stála 15 tisíc korun a nebyla nic moc. Po čase jsme zkusili vyrobit vlastní, a když jsme to zvládli, řekli jsme si, proč to nezačít prodávat. V roce 1995 jsme ji tedy nabídli do obchodů a dodnes ji prodáváme, bez jakékoli změny a inovace,“ vzpomíná na začátky Miroslav Bulka, generální ředitel Diametralu, v exkluzivním rozhovoru pro Peak.cz

K mikropáječce postupně přibyly další nástroje, až vznikla celá řada laboratorních přístrojů určených především k elektrotechnické výrobě a měření. Postupem dalších let Diametral vybudoval provoz, který zaměstnává dvacet lidí a má v regionu Česka, Slovenska a Maďarska na trhu monopolní postavení.

Podle Bulky má firma namířeno k dalšímu rozvoji a na nedostatek zakázek si rozhodně nemůže stěžovat. Podobně jako jiné, i větší výrobní firmy však naráží na problém, jak najít vhodné lidi.

„Potřebujeme pár dalších lidí, ale je obtížné je sehnat. My si většinu věcí děláme sami, osazujeme například plošně spoje, potřebujeme zkušební techniky, ale problém je v tom, že studentů technických oborů ubývá už skoro dvacet let a jejich zájem o obor klesá,“ dodává Bulka.

Jak se Diametral dostal od autoalarmů k laboratorní technice?

V roce 1990 jsem viděl nějaké zahraniční auto, kterému uvnitř blikala kontrolka a které mělo na skle napsáno BOSCH Alarm. Dělal jsem tehdy zkušebního technika v ČKD a řekl jsem si, proč to u nás nikdo nedělá. Vymyslel jsem autoalarm, který jsem nabízel prostřednictvím inzerátů. Po čase se ozvala Mototechna, že by chtěla padesát kusů, ale musím mít certifikát. Sehnal jsem tři tisíce korun, což pro mě tehdy byly neuvěřitelné peníze, a v Česaně v Mladé Boleslavi jsem si alarmy nechal schválit. Půjčil jsem si 14 tisíc korun, abych měl na materiál, a vyrobil alarmy pro Mototechnu. Když jsem k nim ale přišel, řekli mi, že končí a že to ode mě nevezmou. Tehdy mě zachránil obchodní dům Diamant na Václavském náměstí, který si vzal asi dvacet kusů, takže jsem mohl aspoň část půjčky splatit.

Miroslav Bulka

Začínal jako zkušební technik v ČKD. Později začal podnikat, vyvinul autoalarm, který několik let rozvíjel a prodával v rámci společnosti Diametral. Ta se později zaměřila na laboratorní stoly a nábytek v oboru elektrotechniky. V Diametralu zastává pozici generálního ředitele.

Vy jste ale vyráběli stovky kusů alarmů, ne?

Ano, do roku 1994 jsme vyrobili asi 13 500 alarmů. Jenže když něco začnete vyrábět, není to jen o tom, že splatíte půjčku a skončíte. Dostanete se do určité spirály, která se zvětšuje. Zákazníci si sice pár let instalovali naše alarmy i do luxusních značek aut a byli s nimi moc spokojení, jenže my jsme tak trochu usnuli na vavřínech a trh v té době postupně ovládly jiné firmy. V roce 1996 byl prodej autoalarmů tak tristní, že jsme výrobu skončili.

A přešli jste na laboratorní pomůcky. V té době už jste byli Diametral spol. s r. o.?

Vznikli jsme už v roce 1991, kdy jsme se tři živnostníci sloučili do jedné firmy. A pojmenovali ji Diametral, protože jsme s jedním společníkem byli zaměřeni na diagnostiku a měření. Z těchto dvou slov vznikl název Diametral.

Jak jste se tedy dostali k té laboratorní technice?

V roce 1992 jsme nakoupili mikropáječky, které nám časem odcházely, a tak jsme potřebovali nové. Kupovali jsme zahraniční značku, která tehdy stála 15 tisíc korun a nebyla nic moc. Po čase jsme zkusili vyrobit vlastní, a když jsme to zvládli, řekli jsme si, proč to nezačít prodávat. V roce 1995 jsme ji tedy nabídli do obchodů a dodnes ji prodáváme, bez jakékoli změny a inovace. A když už jsme dělali mikropáječky, tak jsme se domluvili s jedním velkoobchodem s průmyslovou elektronikou. Jako první jsme vyvinuli zdroj napětí a postupně pak vznikla celá série laboratorních přístrojů, zdrojů a různých stejnosměrných a střídavých zdrojů napětí. Od té doby jsme monopolním výrobcem laboratorních zdrojů v Česku.

Jak jste pak přišli na nábytek?

V roce 2002 za mnou přišel zástupce ředitele pro odborný výcvik pan Parkán z elektroprůmyslovky v Kutné Hoře, že by od nás chtěli nějaké přístroje. Tehdy jsme vybavili první učebnu elektrotechniky laboratorním nábytkem a vytvořili první katalog s 25 výrobky, dnes je jich 2 500. Takže nás k výrobě laboratorního nábytku dovedl sám trh. Celý systém ale nemá uplatnění jen ve školách a dalších vzdělávacích institucích, ale i v autoprůmyslu a jiných odvětvích.

Vymýšleli jste si vše sami, nebo vám pomáhali nějací designéři?

Tohle je přímo moje práce. V roce 2006 jsme přešli na nový design, který rozvíjíme dodnes. Něco se mírně změnilo, ale když dnes zákazník potřebuje nový díl, tak je kompatibilní s tím z doby před deseti lety. I díky tomu jsme jediný výrobce podobných pracovišť v Česku, ale i v Polsku, Maďarsku, na Slovensku. Na českém trhu máme dominantní postavení na trhu. V Evropě nám konkuruje asi pět firem z Německa, ale postupně jsme si vydobyli jejich respekt.

Začínali jste ve třech lidech, jak se situace do dnešní doby vyvinula?

Ze zakladatelů už tu jsem jen já. Kamarád, s nímž jsme firmu zakládali, a kolegyně, která nám dělala účetnictví a administrativu, už tu nejsou. Kolega odešel po půl roce studovat vysokou školu, kolegyně skončila až v roce 1996, kdy jsme byli hodně zadlužení a alarmy se už neprodávaly. Tak jsme se dohodli, že každý půjde svou cestou. V té době jsme dlužili velké peníze i státu. Dluhy jsem pak splácel až do roku 2001.
Poté už jsem ve firmě zůstal sám, ale když jste na něco sám, tak starosti jsou dvojnásobné a radosti poloviční. V roce 2010 jsem se proto domluvil s ředitelem firmy, která u nás kdysi poptala výrobu těch laboratorních zdrojů, že by ke mně přešel a stal se mým společníkem. Přistoupil na to a od té doby jsme dva společníci – já a Vít Majtás. Sdílená radost je teď dvojnásobná a starosti poloviční.

Oba společníci Diametralu – Vít Majtás (vlevo) a Miroslav Bulka. Zdroj: archiv

Sklízíme zkažené ovoce z devadesátých let

A jak jste na tom kapacitně, stíháte uspokojit poptávku?

Máme kolem dvacet zaměstnanců a několik spolupracujících firem, ale letos nevíme, kam dřív skočit. Přijali bychom pár dalších lidí, potřebujeme elektromechaniky, kteří tomu rozumí. Ale problém je v tom, že technické obory téměř vymizely, obor už se dvacet let nevyučuje. My si většinu věcí děláme sami, osazujeme například plošně spoje, takže musíme pracovníky sami školit. Ale pak jsou mnohem sofistikovanější profese jako třeba zkušební technik, který elektronice musí opravdu rozumět. Tito lidé bohužel vůbec nejsou a ani nebudou, protože dnešní generace ztrácí zájem něco vytvářet. Naše generace, když něco chtěla, si to musela sama vyrobit.

Na nedostatek lidských zdrojů si nyní stěžují všichni…

Lidé jsou pro nás nejpalčivější problém. Potřebujeme zkušební techniky, na nich částečně stojí a padá firma. Ale není to jen náš problém, mají ho i naši obchodní partneři, všichni řeší velký nedostatek odborného personálu. Navíc staří bardi odcházejí do důchodu a noví už oboru nerozumí. Anebo se snaží dělat divokou kariéru a obchodní vztahy se pomalu zpřetrhávají.
Abych si ale jen nestěžoval, máme dva mladé konstruktéry-mechaniky a ti jsou opravdu šikovní. Je vidět, že oboru rozumí a umí si s problémem poradit, ačkoli občas něco řeší zbytečně komplikovaně. Tak abych byl spravedlivý, najdou se samozřejmě výjimky.

Je to problém celého školství?

Je to důsledek chyby z devadesátých let, kdy vláda prohlásila, že chce mít národ vzdělanců a učňovské obory nejsou potřeba. Teď sklízíme to, co se před dvaceti lety zaselo.

Není z toho úniku?

Hodně objíždíme školy a vidíme, jak jejich úroveň šla tragicky dolů. To, co dřív byl kvalitativně učňák, dnes je střední škola. Několikrát jsme se snažili k nám vzít studenty elektrotechnických průmyslovek, ale neumí často ani základní vztahy v elektrice, například ani netuší, co je Ohmův zákon. Kantoři to vidí bohužel úplně stejně, žáci velmi často nemají o obor vůbec zájem.
Snažíme se aspoň ze zisku podporovat různé středoškolské soutěže, například jsme partnerem celonárodní soutěže České ručičky, ale nespasíme to. Profesní kvalifikace je dnes de facto nulová.

Musíme být flexibilní

Dostačují vám vaše prostory?

Zatím ano. Když jsme před třemi lety kupovali budovu v Horních Počernicích, mysleli jsme si, že nám bude bohatě stačit, ale už pomalu přestává. Budeme muset přistavět sklady. Navíc potřebujeme hledat cesty, jak výrobu zlevnit, abychom byli schopní prodávat za ceny, které jsme nabízeli před dvěma lety. Takže před rokem jsme koupili CNC frézu, čímž jsme snížili výrobní náklady i zásoby. Už nevyrábíme na sklad. Máme plastové desky, z nichž jde vyrobit třeba 500 přístrojů, ale už nám nezabírají žádné místo celé polotovary.
Jsme schopní reagovat na drobné změny, které si zákazník přeje. Třeba jen dodělat nějaký konektor nebo něco podobného, což dříve bylo složité. Jsme flexibilní a umíme reagovat na drobné změny, které zákazník požaduje oproti katalogovému výrobku.

Co si ještě děláte sami?

Není to dlouho, co jsme koupili digitální UV tiskárnu. Předtím jsme si museli objednávat sítotisk, museli jsme vše převážet jinam do firmy, teď si to děláme sami, rychleji a levněji s lepší technologií. Tím, že dodavatelské firmy mají problémy se zaměstnanci, prodlužují se termíny a neskutečně se zvyšují ceny. I proto jsme si řadu věcí začali dělat sami. Pakliže chceme dodávat do škol, je celý cyklus obchodu dlouhý. Například jednu nabídku pro výběrové řízení jsme podávali před dvěma lety a teprve teď je výběrové řízení vyhlášeno, ale za ceny, které platily před dvěma lety.

Neuvažujete o 3D tisku?

Ne, nepotřebujeme ho, nevidíme žádný styčný bod, kde bychom 3D tisk potřebovali. Dávalo by to možná smysl ve vytváření prototypů. Ale vzhledem k tomu, že vlastníme kvalitní technické prostředky pro vývoj a vizualizaci a kolegové, kteří se spolupodílí na vývoji, jsou také velmi technicky zdatní, vlastně ani takový prototyp nepotřebujeme. Umíme to zpracovat nejen v hlavě, ale i v počítači.

DALŠÍ ROZHOVORY NA PEAK.CZ:

Ladislav Glogar (MAK): Vylidněné továrny nehrozí, roboty nemá kdo vymýšlet

Jan Rosický (Invent Medical): Medicína nemusí jen bolet, umí být i sexy

Petr Kubačka (Monster Career CZ): Z pohledu přístupu k práci jsme mladé rozmazlili

Jaký podíl zakázek připadá sektoru školství?

Liší se to rok od roku. Předchozí dva roky byly třeba pro školství úplně mrtvou zónou. Takže loni šla valná většina produkce do průmyslu.
Pakliže je trh nepokřivený, jde od nás zhruba 60 procent do školství a zbytek do průmyslu. Ještě zhruba před deseti až dvanácti lety byl poměr vyrovnaný, ale teď se to mírně přehouplo ve prospěch školství.

Míříme do Rakouska

Jaký podíl produkce exportujete?

Slovensko a Maďarsko nám dělají zhruba 25 procent výroby. Na Slovensku jde většina laboratorních pracovišť do školství – až kolem 75 procent. V Maďarsku si u nás sice pracoviště objednala jedna firma z průmyslu, ale věnovala ho škole jako sponzorský dar.

A Polsko?

Tam máme několik realizací, ale paradoxně jen do průmyslu, například pro polský Volkswagen. Tamní trh je pro nás velmi špatně uchopitelný. Máme ale další metu, chceme se vrhnout na Rakousko, což bude obtížné, neboť se tam budeme potkávat s německou konkurencí. Tomu se ale nevyhnete, v Polsku zase soutěžíme s ruskými a finskými firmami, které ale nedělají úplně přesně to, co my. Jejich dodávky jsou bez přístrojů, maximálně pracoviště vybaví zásuvkou.

V Česku, na Slovensku i v Maďarsku máte dominantní postavení. Neprojevují se už tlaky ze zahraničí, že by někdo další chtěl trh obsadit?

To víte, že ano. Prohráli jsme třeba zakázku pro firmu Siemens, která se nakonec rozhodla pro německého výrobce. Cítíme konkurenci ze strany německých firem, ale výrazně se jí neobáváme. Máme proti nim konkurenční výhodu v tom, že jsme velmi flexibilní a dokážeme zákazníkům nabídnout to, co německé firmy už neumějí, protože jsou až moc velké.

Kdo vám dodává komponenty? Nakupujete materiál od českých, nebo zahraničních firem?

Většinou od českých firem. Třeba transformátory nakupujeme od českých firem, ale ty nakupují díly v zahraničí. Plechové díly nebo součástky – rád tomu říkám „bižuterie“ – taktéž nakupujeme od českých výrobců, ale ti mnohdy nakupují v Číně. I my si necháváme některé speciální díly dovážet z Číny nebo z Německa, jejich podíl ale nepřesáhne deset procent.

Komu z průmyslu tedy hlavně dodáváte? Autoprůmyslu?

Jsme zajímaví pro firmy, které mají nějaký svůj vlastní vývoj. Třeba Eaton z Roztok u Prahy, kam jsme dodávali pracoviště za 2,5 milionu korun. Mají tam vývojové centrum, vymýšlejí různé komponenty a dodávku pracovišť jsme tam vyhráli nad německým dodavatelem. Za dva měsíce jsme pro ně vymysleli produkt Vertigo a dodalo se jim tenkrát 42 stolů. Takže jsme zajímaví pro firmy pracující v oborech elektroprůmyslu a autoprůmyslu.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr

Jaké máte plány na příštích pět let?

Velké, což souvisí s tím, co už jsem říkal. Vzhledem k problémům s dodavateli si spoustu věcí chceme dělat sami. Začali jsme sami vyrábět stolní kostry, nakoupili jsme proto strojní vybavení a sami si vše opracováváme a svařujeme.
Do budoucna si chceme udělat vlastní divizi kovovýroby, to znamená pořídit si nějaký CNC stroj na opracování plechu a zpracování kovových dílů. Tím pádem vznikne divize, která bude schopna nabízet služby i dalším firmám, protože kapacitu stroje pro vlastní výrobu nenaplníme.
Další věc jsou komponenty z lamina, které nám nyní dělají externí truhláři. I oni zvyšují ceny a prodlužují doby dodání, takže nás to nutí k myšlence vlastní truhlárny. Ve spoustě věcí se zkrátka budeme snažit být soběstační a nezávislí na ostatních subdodavatelích.