Komerční „odsávačky“ uhlíku z ovzduší mají vydělávat biliony dolarů. Bude to fungovat?

Americká ropná firma Occidental Petroleum se chce stát pionýrem a lídrem v masivním zavádění technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS). Na projektu spolupracuje s kanadskou Carbon Engineering. Tento technologický startup, který se snaží komercionalizovat zachycování uhlíku z atmosféry, podporuje i Bill Gates.

„Jsme svědky průlomové novinky – nového zrození,“ řekl dokonce Julio Friedmann, energetický technolog a uznávaný odborník na zachycování uhlíku, na konci dubna v texaské pustině u ropného pole Notrees, kde má vzniknout společný projekt ropné společnosti s kanadským startupem.

Podle autorů projektu se jedná o první závod na světě, který bude přímo zachycovat oxid uhličitý z atmosféry (direct air capture – DAC) na komerční bázi. Továrna má nasávat okolní vzduch a filtrovat z něj oxidy uhlíku.

Jak funguje technologie DAC

Zdroj: Carbon Engineering

Surovina pro další obory

Tyto oxidy pak mají sloužit pro další použití v průmyslu jako třeba v potravinářství při výrobě sycených nápojů. Nebo se stanou podporou růstu rostlin ve sklenících, případně tento plyn může být vtlačován do podzemí při těžbě ropy, aby se zvýšila její produkce.

V dubnu také americký těžař odhalil plány své nízkouhlíkové divize, jež má i dalším zájemcům nabízet dekarbonizaci jako komerční službu. Využití by měla najít zejména v sektorech výroby oceli a cementu. Do roku 2050 by celý tento „uhlíkový sektor“ mohl globálně vydělávat šest bilionů dolarů ročně.

Zařízení má ročně vyrobit 500 tisíc tun oxidu uhličitého. Plného provozu má dosáhnout v roce 2025.

Byznys model počítá navíc s tím, že zájemcům z průmyslu bude prodávat „klimatické odpustky“ za tunu sekvestrovaného uhlíku z atmosféry, který může být uložen na neurčito. Tím mají firmy dosáhnout uhlíkové neutrality.

Jak bude vypadat budoucí továrna na produkci CO₂

Zdroj: Carbon Engineering

Společnost Occidental Petroleum má velkolepé plány a postupně chce podobných zařízení s technologií DAC vybudovat stovku. A jak upozornil týdeník The Economist, tento sektor přitahuje ve velkém i soukromý kapitál.

Kromě Carbon Engineering existuje celá řada dalších firem, jako je švýcarská ClimeWorks nebo americký Global Thermostat.

Pomocí technologie zachycování a ukládání uhlíku (CCS) se snaží i některé tradiční společnosti, jako je ExxonMobil, zabránit úniku oxidu uhličitého do okolní atmosféry už během své průmyslové činnosti.

Dekarbonizace jako komerční služba

Mezivládní panel pro změnu klimatu ale zdůrazňuje, že udržení globálního oteplování pod dvěma stupni Celsia vyžaduje rychlé změny. Projekty na dekarbonizaci průmyslu podle klimatických vědců přicházejí příliš pomalu.

Americké ministerstvo energetiky spočítalo, že do roku 2050 je nutné zachytit a uložit 400 milionů až 1,8 miliardy tun oxidu uhličitého ročně. Dnes přitom zvládá jen 20 milionů tun.

Energetická konzultační společnost Wood Mackenzie pak ve svých analýzách počítá s tím, že různé formy odstraňování uhlíku z atmosféry mohou představovat až pětinu snížení emisí, aby se lidstvo dobralo cíle uhlíkové neutrality po roce 2050.

To znamená při současných číslech, kdy se ročně vyprodukuje 40 miliard tun ekvivalentu oxidu uhličitého do atmosféry, že by se muselo zároveň každý rok odsát osm miliard tun CO₂. To by ale znamenalo investice v řádu jednotek bilionů dolarů ročně do těchto technologií do roku 2035.

Kdy se to už vyplatí?

Dosud rozvoji technologií CCS a DAC bránila neekonomičnost těchto provozů. V roce 2011 americká fyzikální společnost uváděla náklady na zachycení a vyrobení jedné tuny CO₂ pomocí metody DAC na 600 dolarů, přitom evropské povolenky na jednu tunu CO₂ vypuštěné do atmosféry stojí zhruba 90 eur.

GRAF: Vývoj ceny emisních povolenek v EU
Za posledních 5 let, v EUR za tunu.

Zdroj: tradingeconomics.com

Hlavní analytik z Wood Mackenzie Simon Flowers vysvětlil, že dosud firmy investovaly do uvedení technologií na zachycování uhlíku z atmosféry na deset miliard dolarů bez hmatatelného výsledku.

Tentokrát by to ale mohlo být jiné hlavně díky zlevnění technologického postupu. Cena tuny oxidu uhličitého za použití metody DAC by se mohla pohybovat řádově mezi 100 až 230 dolary. To už by podle něj mohlo být pro řadu firem zajímavé a ekonomicky životaschopné řešení.

Spoléhání na masivní dotace

Firmy, které chtějí obchodovat s uhlíkem, navíc spoléhají na politiky, kteří by tyto technologie mohli podpořit vládními dotacemi. Až se celý sektor rozběhne, dotace už nebude potřebovat, podobně jako tomu bylo s podporou fotovoltaiky.

V případě politiky Bílého domu a demokratů nyní legislativa podporující dekarbonizaci ekonomiky počítá s daňovým kreditem ve výši až 85 dolarů za tunu trvale uloženého uhlíku (počítá se s tím, že se uhlík bude ukládat do hlubinných geologických útvarů, které vznikly po těžbě ropy a zemního plynu).

Rovněž EU uvažuje o tom, že takové projekty finančně podpoří. Například v Evropě vzniká projekt, který by část mořského dna v Severním moři přeměnil na obrovské úložiště uhlíku. Na vývoji tohoto projektu se podílejí norská energetická společnost Equinor a německý Wintershall.

Technologický šéf společnosti Wintershall Hugo Dijkgraaf odhaduje, že okolo roku 2040 by společnost mohla ukládat až 30 milionů tun CO₂ ročně. Z ropných a plynárenských firem se podle něj stanou společnosti, které budou provádět „management uhlíku“.

Skeptici a kritici však tvrdí, že veškerý humbuk okolo technologií zachycujících uhlík z atmosféry nebo průmyslové činnosti je v první řadě motivován snahou zlepšit reputaci celého těžařského sektoru fosilních surovin.