Stovky miliard korun ve hře: Čeká nás jaderný tunel místo solárního?

Propagátoři jaderné energetiky u nás s oblibou připomínají objem prostředků, který se v minulosti vynaložil na podporu obnovitelných zdrojů.

V nedávné době se k nim přidal i senátor Zdeněk Hraba (ODS). Na svém profilu na síti X sdílel příspěvek zakončený větou „jádro se prostě vyplatí“.

Příspěvek senátora Zdeňka Hraby

V jím sdílené grafice (viz vpravo) je citát uvádějící, že od začátku století ČR investovala 600 miliard korun do solárních a větrných elektráren.

Autor tohoto výroku k němu neuvádí žádné detaily. Nicméně lze předpokládat, že má na mysli starší slova bývalého ministra Karla Havlíčka (ANO), který opakovaně hovořil o „solárním tunelu“ a souvisejících nákladech ve výši právě 600 miliard korun.

Přibližně tolik – necelých 30 miliard po dobu 20 let – by totiž měla stát provozní podpora fotovoltaických elektráren postavených do roku 2010. Ta současně představuje zdaleka největší část plateb za podporované zdroje energie.

600 miliard, nebo jen 270?

Je ironií, že zmíněný tunel umožnili právě spolustraníci senátora Hraby z ODS. Ti blokovali jednání Poslanecké sněmovny ve chvíli, kdy se mělo řešit snížení přemrštěných výkupních cen. Někteří z nich dokonce přicházeli s návrhy, které by celý problém ve výsledku jen dále prohloubily.

O čem se už příliš nemluví je, že přibližně polovina z vyplácené podpory se vrací zpět do státní kasy v podobě daní, mimo jiné formou tzv. solárního odvodu.

Z analýzy, kterou vypracovala společnost EY, vyplývá, že za 20 let trvání podpory by čisté náklady státu měly dosáhnout 270 a nikoliv zmiňovaných 600 miliard. Na této podpoře pak v mnohých případech nejvíce vydělají banky, které v minulosti vlastníkům elektráren poskytly investiční úvěry.

GRAF: Přehled výdajů a příjmů, které generovaly fotovoltaické elektrárny v ČR v roce 2018

Zdroj: EY

Zajímavé je ale i další citované prohlášení, že „kdybychom tytéž peníze investovali do jádra, měli bychom za to při současných cenách tři jaderné bloky, které by vyráběly 30 procent energie ČR a ještě k tomu trvale.“

Francouzské srovnání

Pokud vztáhneme uvedené tvrzení na minulost, můžeme si jeho platnost ověřit na příkladu Francie, která je bezesporu zemí s největším jaderným know-how v rámci EU. Výstavba nejnovější francouzské jaderné elektrárny (Flamanville 3) započala již v roce 2007. Tedy ještě před hlavní částí zmíněného českého solárního tunelu, jehož těžiště spadá do rozmezí let 2008 a 2010. Elektrárna v tuto chvíli pokrývá přesně nula procent francouzské spotřeby, protože dodnes nebyla dokončena.

Představa, že by u nás ve stejném čase vyrostly a spustily se tři nové jaderné bloky, je značně iluzorní. Představuje tak spíše zbožné přání, než odraz reálného stavu věcí. Na tomto místě stojí za připomenutí, že autor tohoto prohlášení je nejenom pracovníkem Akademie věd, ale také aktivním členem spolku, jehož zástupci jsou známí svým „kreativním“ přístupem při práci s fakty.

Pokud budeme naopak uvažovat o budoucnosti a budeme přitom vycházet z loňské analýzy Ministerstva financí, zjistíme, že za 600 miliard korun by bylo možné postavit nikoliv tři, ale nejvýše jeden nový reaktor. Ten by za rok dokázal vyrobit přibližně 9 TWh elektřiny, což odpovídá asi 16 procentům naší čisté loňské spotřeby. Tedy až poté, co by došlo k jeho spuštění.

Pokud uvážíme zpoždění obvyklé při výstavbě jaderných elektráren v euroatlantické oblasti, můžeme očekávat spuštění nového reaktoru až někdy ve druhé polovině 40. let a nikoliv v roce 2036, jak dnes uvádí ČEZ.

Ceny fotovoltaiky padají

Mezitím bude naše spotřeba i celá evropská energetika jinde, než je nyní. Pokračujícím trendem je nejen nárůst nákladů na výstavbu jaderných zdrojů, ale především propad cen fotovoltaiky. Jen za loňský rok spadly ceny fotovoltaických modulů o desítky procent.

Za skloňovaných 600 miliard korun by dnes v našich podmínkách bylo možné vybudovat přibližně 35 GW fotovoltaických elektráren. Budeme-li uvažovat průměrnou roční výrobu fotovoltaiky v České republice, dokázaly by tyto elektrárny každoročně produkovat kolem 38 TWh, což odpovídá dvěma třetinám naší čisté loňské spotřeby elektřiny.

Mnohem výhodnější by samozřejmě bylo postavit takovou kombinaci fotovoltaiky, větrných elektráren, plynových turbín, kogeneračních jednotek a energetických úložišť, která by nám usnadnila konec výroby z uhlí.

V opačném případě musíme počítat s nárůstem cen elektřiny vlivem nedostatku vlastních kapacit a nutnosti zvýšeného dovozu v době vysokých cen. Současně jde o problém, který jádro z principu vyřešit nedokáže, protože se s útlumem uhelné energetiky naprosto míjí v čase.

Jak zaplatit nové jádro?

Namísto konce uhlí se teď vláda soustředí na to, jak zaplatit novou jadernou výstavbu. Za tímto účelem nedávno přišla se způsobem jak promítnout jaderné vícenáklady do účtů za elektřinu.

Umožňuje to nesouvisející přílepek k novele zákona o urychlení dopravní infrastruktury. Ten na návrh poslance Ivana Adamce (ODS) vláda schválila v listopadu minulého roku. Tento postup byl mimo jiné kritizován zástupci Sítě k ochraně demokracie jako netransparentní a v rozporu se zákonem. Nejedná se přitom zdaleka o první takový případ u nás.

Přílepek má umožnit finanční podporu výstavby nových jaderných reaktorů formou takzvaného Contract for Difference. Mechanismus v tomto případě spočívá ve stanovení vyrovnávací ceny. Tato cena má investorovi zajistit pokrytí veškerých nákladů spojených s výstavbou, provozem, ale i budoucí likvidací jaderných zdrojů.

Pokud bude cena, za kterou budou tyto zdroje prodávat elektřinu na trhu, nižší než zmíněná cena vyrovnávací, bude vzniklý rozdíl doplácen Operátorem trhu s elektřinou. Ten jej následně promítne koncovým spotřebitelům, tedy firmám a domácnostem, do regulované složky ceny elektřiny, podobně jako se tomu děje dnes v případě platby za podporované zdroje energie.

Zatímco v případě fotovoltaických elektráren byla délka trvání jejich provozní podpory 20 let, výše uvedený přílepek umožňuje podporu jádra nejméně na 30 let s možností jejího prodloužení o 10 let, a to i opakovaně.

Megawatthodina za zhruba 150 eur

Výši vyrovnávací ceny lze v současné chvíli těžko odhadovat. Určité vodítko nicméně může poskytnout výše sdružených nákladů na výrobu elektřiny z probíhajících či nedávno dokončených jaderných projektů v Evropě nebo USA.

Například u vloni spuštěné elektrárny Vogtle ve Spojených státech se předpokládají náklady na výrobu elektřiny na úrovni cca 167 EUR za MWh. Elektřina z rozestavěné britské elektrárny Hinkley point C by v dnešních cenách měla vyjít přibližně na 146 EUR/MWh.

To je sice na první pohled méně než v případě elektrárny Vogtle, nicméně tato částka se dle uzavřené smlouvy bude dále zvyšovat o inflaci. I tak je už nyní o tři čtvrtiny vyšší, než je letošní průměrná cena elektřiny na burze. Příplatek za jadernou elektřinu by tak při podobných nákladech nebyl zanedbatelný.

VÍCE K TÉMATU:

Víra v zelenou energetiku a jádro s meziplynem aneb čím budeme topit a svítit?

Vyměnila vláda Petra Fialy americké stíhačky za francouzské reaktory?

Budoucí nové reaktory přinášejí i šanci prodat české jaderné know-how v zahraničí

Další jaderné zdroje chceme, ale budou lidi?

Riziko na bedrech státu

Výši sdružených výrobních nákladů ve výsledku ovlivňuje řada faktorů, včetně toho, jakým způsobem je postavena smlouva s dodavatelem. Například výroba z elektrárny Olkiluoto 3 spuštěné předloni ve Finsku vyjde jejího provozovatele výrazně levněji než v obou výše zmíněných případech.

Stojí za tím právě dobře postavená smlouva, kdy velkou část z několikanásobně navýšeného rozpočtu ve finále uhradila dodavatelská firma Areva. Tu následně musel zachránit před úpadkem francouzský stát. Je samozřejmě otázkou, kolik dalších elektráren v zahraničí hodlají francouzští daňoví poplatníci platit ze svojí kapsy.

Náklady lze snížit i prostřednictvím zvýhodněné státní půjčky na výstavbu nových bloků. Problém představuje skutečnost, že při tomto schématu na sebe stát přebírá většinu rizik spojených s projektem. Investice do jaderné výstavby se totiž de facto stává součástí státního dluhu se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Čím větší je objem této investice, tím větší jsou i rizika.

Mezitím se v Česku připravuje jaderná ofenzíva v podobě nikoliv jednoho, ale rovnou čtveřice nových reaktorů. Vláda na jejich výstavbu tlačí tak moc, že někteří její členové neváhají používat naprosto absurdní argumenty pro její obhajobu.

Hlavně teplo pro Brno

Příkladem může být připomínka k aktualizaci Vnitrostátního plánu České republiky v oblasti energetiky a klimatu. Tu loni v říjnu podalo ministerstvo spravedlnosti (sic!) vedené Pavlem Blažkem (ODS). To si stěžovalo, že v Dukovanech se plánuje pouze jeden nový reaktor. Po odstavení stávajících bloků by to mohlo znamenat problém pro dodávky tepla do Brna v průběhu výměny paliva, zejména v zimním období. Proto podle ministerstva musí v dané lokalitě vyrůst nikoliv jeden, ale nejméně dva nové reaktory.

Z technického hlediska je tento argument zcela nesmyslný. Plánovaný horkovod mezi Dukovany a Brnem je totiž schopen využít nejvýše cca pět procent tepelného výkonu chystaného 5. bloku.

Namísto výstavby dalšího reaktoru za stovky miliard by stačilo postavit záložní kotelnu v místě spotřeby. Respektive zachovat stávající tepelné zdroje. Náklady by byly o několik řádů nižší a takové řešení by bylo funkční i v případě havárie na horkovodu, což by další reaktor navíc vyřešit nedokázal.

Kam až poroste zadlužení?

Ekonomové opakovaně upozorňují na skutečnost, že čtyři nové bloky jsou za stávajících podmínek pro českou ekonomiku neufinancovatelné.

Například podle Petra Bartoně by výstavbou čtyř nových bloků český státní dluh vzrostl o téměř dvě třetiny. Naše zadlužení by se tím zvýšilo na 72 procent hrubého domácího produktu, vysoko nad Maastrichtská kritéria.

Vysoké zadlužení v kombinaci se strukturálním deficitem může vést až ke snížení úvěrového ratingu ČR. To by zase vedlo k dražšímu financování státního dluhu, což může vyústit v dluhovou spirálu s vážnými dopady na domácí makroekonomickou situaci.

Na rozdíl od solárního tunelu nás ten jaderný může přijít nikoliv na stovky miliard, ale rovnou na celé biliony korun. Navíc s potenciálem rozvrátit veřejné finance, aniž by přitom jakkoliv přispěl k řešení zásadní výzvy, před kterou česká energetika nyní stojí.

Elektřina z nových jaderných zdrojů totiž nebude k dispozici dříve než v přespříští dekádě. Tedy dávno poté co u nás definitivně skončí uhlí. Někteří politici budou ovšem navzdory tomu stále tvrdit, že jádro se prostě vyplatí. Otázkou je ovšem komu.

Článek, jehož autorem je Oldřich  Sklenář, původně vyšel na serveru Hlídací pes.org.