Sto let od zavedení československé měny. Alois Rašín myslel především na republiku

Ačkoliv se obecně traduje, že vznik nové československé měny byl krátce po ustavení takzvané první republiky dílem několika málo březnových dnů roku 1919, a tedy velmi rychlý, není to úplná pravda.

Skutečnost byla poněkud složitější a úzce souvisela s celkovým vývojem válečné situace doma i v zahraničí, ale i s politickými postoji jednotlivých protagonistů.

Za Maffii do vězení

K nejdůležitějším osobnostem této doby bezesporu patří JUDr. Alois Rašín, kterému je připisována hlavní zásluha na vzniku československé měny. Podívejme se ale nejprve na pozadí a předcházející události.

Rašín byl od roku 1915 vězněn a v roce 1916 spolu s obecně uznávaným politikem Karlem Kramářem a s dalšími dvěma členy odbojové organizace Maffie (Vincencem Červinkou, Josefem Zamazalem) odsouzen za velezradu k trestu smrti.

Od výkonu trestu je zachránil nástup nového císaře Karla I. na trůn, který jim trest smrti změnil na deset let těžkého žaláře a následně dal odsouzeným milost. Stalo se tak v červenci roku 1917 v rámci úporné snahy mladého císaře vést dialog s opozičními silami a úpravou všech možných vztahů modernizovat a tím zachránit monarchii.

Rašínova bouřlivá politika

Rašín však byl již hluboko před první světovou válkou známou politickou osobností. Vědělo se o něm, že i v době studií na Právnické fakultě Univerzity Karlovy se politikou zabýval.

Jeho první veřejně publikovaná práce České státní právo zaujala zejména mladé lidi, mezi nimiž se rychle šířila a tím se také okamžitě dostala do hledáčku rakouských úřadů. Brožura byla zabavována a autor byl vyšetřován jako státu podezřelý.

Za pokračující politickou činnost byl v únoru roku 1894 ve známém procesu s takzvanou Omladinou odsouzen k dvouletému odnětí svobody ve věznici na Borech. Také přišel o právnický titul, což byl velmi citelný zásah do jeho budoucího života. Přesto tento rozsudek bral velmi statečně.

Podle vlastních pamětí, vydaných po jeho smrti, to považoval za minimální ztrátu, kterou na oltář vlasti položil a nad kterou se nikterak nepozastavoval, protože mu práce pro národ byla daná již od kolébky prostředím rodiny, v níž vyrůstal.

Zrod morální autority

Od pobytu ve vězení byl mladý Rašín pokládán za morální autoritu. Omladina byla koncem roku 1895 amnestována a titul byl Aloisi Rašínovi opět přiznán.

Poté, co se v roce 1899 oženil s Karlou Jánskou z vlastenecké pražské rodiny a založil si vlastní advokátní kancelář, věnoval se více své profesi a rodině. Jeho znalosti a poctivá práce mu záhy získaly pověst špičkového odborníka.

Dobový snímek Aloise Rašína, prvního ministra financí Československa. Zdroj: Wikimedia Commons

Přes práva k financím

Díky tomu zastupoval některé významné průmyslové podniky i jeden z největších bankovních ústavů, Živnobanku.

Získané zkušenosti zásadním způsobem zúročil právě ve své největší životní úloze, jaká na něho v poválečném Československu čekala – v úloze prvního ministra financí, budovatele nové měny nově založeného státu.

Politické dění sledoval až do roku 1907 spíše zpovzdálí a svoje občasné komentáře publikoval v deníku Slovo. Po vstupu do mladočeské strany se stal redaktorem Národních listů a po úspěšné kandidatuře do Říšské rady v roce 1911 se aktivně zapojil do práce finančního a rozpočtového výboru.

Národní hrdina s koncepcí

Poslancem Říšské rady byl i v době svého druhého zatčení v roce 1915. Také v tomto procesu mu byl, již podruhé, odebrán doktorský titul, který mu byl po amnestii v roce 1917 opět vrácen.

Rašínův pevný postoj během soudního procesu mu vynesl pověst národního hrdiny. Ale to pro něj nebylo podstatné. Zásadní bylo, že již v cele během let 1915 a 1916 promýšlel a sepisoval svoji představu o budoucím hospodářském vývoji nového státu, v jehož existenci pevně věřil.

Tento náskok v promyšlené, i když samozřejmě ne detailně propracované koncepci Rašínovi umožnil se po propuštění z vězení rychle zapojit do středu politického dění.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Překvapivé posílení koruny vůči euru. Jak dlouho se z něj můžeme těšit?

Bouřlivé jednání ČNB. Nakonec převážil strach z vývoje v zahraničí a sazby se nemění

Hledání důvěryhodných úředníků

V rámci stále nelegální organizace Maffie se začaly již od počátku roku 1918 vytvářet plány na převzetí moci. To se dělo pomocí návrhů na různá opatření, která by měla zabránit zbytečným lidským i hmotným ztrátám a hospodářskému chaosu.

Konkrétní práce probíhaly na zjištění a sepsání všech spolehlivých a odborně způsobilých úředníků veřejné správy (politické, soudní i finanční), samosprávy, jednotlivých advokátů a notářů.

To mělo sloužit k jejich případnému pověření převzetí politických úřadů a k zajištění následného co nejméně problémového chodu svěřeného úřadu. K organizaci tohoto úkolu Rašín ve svých Pamětech píše (s. 205):

Svolal jsem do Prahy naše lidi, hodné plné důvěry, z různých krajů Čech, Moravy a Slezska a zasvětil je do plánu, přikázal jim obvody, kdež opět byly určeny osoby, hodné plné důvěry, jimž oni ústně sdělili účel opatření. Mimo to bezpeční, oddaní úředníci byli požádáni o podání důvěrné kvalifikace ze svého oboru.

On sám měl na starosti zjistit spolehlivost a odbornou způsobilost úředníků v oblasti finanční správy. Protože celý tento „pasport“ byl udělán skutečně poctivě, a mohl tak posloužit v době organizování měnové odluky, není divu, že si i tím Rašín později vysvětloval rychlost a úspěšnost celé akce.

Masarykova činnost v zahraničí

Známé události roku 1918 běžely rychlým tempem. V zahraničí dokázal svoji představu o novém československém státě prosazovat čelný představitel Národní rady československé a v diplomatických kruzích stále intenzivněji uznávaný myslitel, filozof a znalec politických poměrů střední a východní Evropy T. G. Masaryk.

A spolu s ním také jeho neméně důležití spolupracovníci Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik.

Jejich postavení zásadním způsobem podpořila vojenská síla a úspěchy československých zahraničních legií. Ty vznikly v průběhu první světové války na území Francie, Ruska a později i v Itálii. Ve své podstatě daly základ výkonné armádě ještě neexistujícího československého státu.

Radikalizace společnosti

Zásadně se lámala i situace v domácím prostředí. Zprávy o bojích na frontách, o politickém úsilí Masaryka, o rodících se dohodách a různých nadějných prohlášeních kontrastovaly na druhé straně s úsilím trůnu udržet monarchii.

Stav, který však byl neudržitelný, i praktické zkušenosti lidí z denního válečného bídného života měly obrovský účinek na radikalizaci veřejného mínění, jež se stále více vyhrocovalo.

Tato situace poskytovala větší manévrovací prostor stranám se sociálně orientovanými programy a v závěrečné fázi vývoje je dovedla až k proklamování požadavku na vznik dělnického státu.

Třicátého prvního ledna 2019 vydala Česká národní banka ke stému výročí budování československé měny první pamětní bankovku v nominální hodnotě 100 Kč. Na líci bankovky je v levé části tiskového obrazce portrét prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Zdroj: www.zlate-mince.cz

Klidná síla literátů

Klidnější, uvědomělejší cestou se vydali čeští literáti. Ti na 13. dubna 1918 svolali velké pětitisícové shromáždění významných osobností českého veřejného života do Obecního domu v Praze, kde jim tehdy nejpopulárnější spisovatel Alois Jirásek přednesl takzvanou národní přísahu.

Jejím autorem byl sociální demokrat František Soukup. Ve vypjaté slavnostní atmosféře účastníci za celý národ přislíbili jednotu a vytrvalost v boji za samostatný stát až do vítězného konce.

Určitým pokusem o realizaci práva na sebeurčení byl požadavek českých poslanců vznesený na obnoveném zasedání Říšské rady 30. května 1918.

Na ten však vláda odpověděla zákazem politických shromáždění a intenzivní kontrolou činnosti politických stran. A vystupňována byla i národnostní rizika.

Místo Maffie Národní výbor

Reakce Čechů na sebe nenechala dlouho čekat. Třináctého července 1918 ustavili takzvaný Národní výbor, jehož úkolem bylo organizovat společný postup všech důležitějších českých politických stran k urychlené přípravě pokud možno pokojného vzniku samostatného státu.

Národní výbor měl i funkci parlamentu a také začal řídit odbojovou činnost, která byla dosud v kompetenci tajné a tímto aktem zrušené organizace Maffie.

Četné schůze členů národního výboru se odehrávaly v odborných komisích. Vedle vojenské a právní byla nejdůležitější komise ekonomická, která pod vedením Aloise Rašína dále pokračovala ve výběru odborně schopných a státu oddaných úředníků.

Plán na exit z monarchie

Zejména ve spolupráci s vrchním ředitelem Živnostenské banky Jaroslavem Preissem a ředitelem Městské spořitelny pražské Vilémem Pospíšilem připravil budoucí ministr financí Alois Rašín i plán na vyvázání české ekonomiky z velkého celku ekonomiky rakousko-uherské.

Šlo především o rychlou nápravu finančních a peněžních poměrů, o čemž tito odborníci vedli dlouhé fundované diskuse. Střetávali se zejména v různých názorech na pojetí a způsob provedení nápravy měny.

O její důležitosti a nutnosti pro zdárný hospodářský i politický vývoj státu však nebylo pochyb.

S koncem války dozrál čas

Mezitím se první světová válka nezadržitelně blížila ke svému konci a s tím i politický vývoj v českých zemích dozrál do poslední fáze.

V době, kdy nejváženější reprezentanti české domácí politické scény odjeli do Ženevy vyjednávat s Edvardem Benešem jako představitelem československého zahraničního odboje o způsobu převzetí moci a podobě budoucí vlády, doma proběhl nikým neplánovaný převrat.

Stalo se tak v průběhu taktického vyjednávání členů Národního výboru s Rakušany o převzetí Válečného obilního ústavu a potravinových zásob. Shodou zvláštních okolností a vlivem špatných interpretací rychle se střídajících zpráv o situaci ve Vídni se v podstatě obě strany domnívaly, že rakouská vláda kapitulovala.

Tato zpráva se rychle rozšířila mezi veřejností a lidé začali vybíhat na ulice a slavit konec neskutečně kruté a dlouhé války.

Aby zažehnali pouliční boje, vyjednávali členové Národního výboru s představiteli rakouské armády o její nečinnosti výměnou za dodávku nedostatkových potravin.

Konečně samostatnost a první zákon

Tentýž den večer vyhlásil Národní výbor na svém slavnostním zasedání první československý zákon o vzniku samostatného státu, jehož autorem byl Alois Rašín.

Zákon určil kompetence Národního výboru, vymezil úlohu Národního shromáždění a zamezil právnímu chaosu tím, že ponechal v platnosti všechny doposud užívané zákony. Prvními vojáky budoucí armády nového státu se ještě týž večer stali pražští sokolové, později doplňovaní hlavně přicházejícími navrátilci z války.

Přesto řada životně důležitých otázek zůstala fakticky nedořešená a právně neukotvená a často byla nastolena k řešení až v průběhu mírového vyjednávání v několika dalších letech.

Blíže se k tomu vrací například aktuální publikace Kronika první republiky publicistů Pavla Kosatíka a Jaroslava Moravce. Problémy s hranicemi, národnostními menšinami i začleněním Slovenska a Podkarpatské Rusi se ukázaly natolik hluboké a nadčasové, že je nedořešila jednání ani po druhé světové válce.

První vláda u financí s Rašínem

Na první schůzi revolučního Národního shromáždění 14. listopadu 1918 byla ustavena první československá vláda v čele s ministerským předsedou Karlem Kramářem.

Ministrem financí se stal Alois Rašín, jehož prioritou byla, jak již bylo řečeno, náprava rozvrácených finančních poměrů a zřízení měny nového státu. V Rašínově plánu měla svoje místo představa o zlatém standardu nové měny. A k tomu začaly směřovat všechny jeho kroky.

Ale dědictví válečného hospodaření bylo děsivé, jen státní válečný dluh dosahoval výše přes sto miliard korun. Zlaté a devizové rezervy byly naprosto vyčerpány. Počet obíhajících bankovek se z 2,1 miliardy korun na počátku války zvýšil na 37,6 miliardy korun a dále narůstal.

Všechny známky ukazovaly na blížící se hyperinflaci. Proto Alois Rašín již v listopadu roku 1918 usiloval o dosazení mezinárodního dozoru do rakousko-uherské cedulové banky. Neuspěl.

Rizikové kolky nové měny

Ve snaze ochránit zbytky národního bohatství a neuvrhnout nový stát do zničující inflace se rozhodl k rychlému jednání, které spočívalo v reálném vydělení peněžního oběhu na území československého státu z rakousko-uherského prostředí.

K tomu ale musel předem udělat několik nezbytných kroků, které mu měly zajistit velkou míru úspěchu takového počínání. Pro vydělení nepředstavitelného množství platidel potřeboval ve velkém utajení, aby zabránil panice, zařídit také velké a zatím neznámé množství kolků.

O tisku těchto drobných cenin a dalších potřebných tiskopisů proto již v lednu osobně vyjednával s řediteli tiskáren Unie a Haase. Kolky byly následně tištěny knihtiskem. Tento způsob tisku je jednoduchý a rychlý, ale jeho vadou je, že nedokáže zamezit případnému falšování kolků, což se následně ukázalo i v praxi.

V té době se v těchto tiskárnách tiskly také poukázky Zemské banky Království českého, které měly původně sloužit jako náhradní platidla v případě výpadku stále obíhajících rakousko-uherských bankovek. Anebo později také jako první prozatímní československá platidla v době, kdyby ještě nebyla vyhotovena řádná platidla nové měny.

Aby ministerstvo financí bylo oprávněno vydávat jménem státu nová platidla, muselo dle zmocňovacího zákona č. 84/1919 a nařízení vlády Republiky československé č. 119/1919 Sb., z. a n. o úpravě poměrů k Rakousko-uherské bance, zřídit k odbornému obstarávání takových funkcí nový Bankovní úřad ministerstva financí, který řídil ministr za spoluúčasti dalších renomovaných odborníků.

Sto let klíčového zákona

Rychlost projednání a přijetí zmocňovacího zákona, který opravňoval ministra financí také k nařízení okolkování bankovek a k soupisu jmění, svědčí o vážnosti situace. A také o důvěře, kterou ministru Rašínovi Národní shromáždění dalo, když tento výjimečný zákon na svém nočním zasedání 25. února 1919 schválilo.

Následně byla vojskem a četnictvem obsazena a uzavřena celá státní hranice, zastaven pohyb zboží, osob i veškerý poštovní styk s okolními nově vzniklými nástupnickými státy.

Obyvatelstvo bylo s postupem vyrozuměno tiskem a osobními konzultacemi na všech úřadech v dosahu bydliště. V takto uzavřeném prostoru začal být realizován plán na vyčlenění části oběživa a jeho následného dočasného upotřebení jako platebních prostředků v novém státě.

Týden kolkování

Podstata celého procesu spočívala v tom, že z předložených hotovostí se okolkovala polovina, která se vrátila do oběhu, a druhá část hotovosti byla zablokována.

Na výši těchto prostředků byly vydány jednoprocentní státní dluhopisy, kterými bylo později možné splácet i mimořádnou dávku z majetku.

Celá kolkovací akce proběhla v českých zemích od 3. do 9. března 1919 a na Slovensku do 12. března.

Zdárné oddělení oběhu peněz

Z celkového množství bankovek předaných ke kolkování v částce 7,2 miliardy korun bylo zadrženo a z oběhu vyloučeno nakonec 2,5 miliardy, tedy 34,3 procenta platebních prostředků.

Tím byl zdárně oddělen oběh peněz na území Československa a nastala akutní starost o přípravu a vydání vlastních peněz nové měny, kterou se po vydání tzv. měnového zákona č. 187/1919 v dubnu 1919 stala koruna československá, v zákoně značená zkratkou Kč.

Nové státovky první emise vznikaly nevídanou rychlostí v dílnách významných českých umělců, z nichž nejzajímavější a slavnostní náladě nejvíce konvenující byly návrhy Alfonse Muchy s neotřelými národními a slovanskými náměty. O tisk se podělila široká škála vybraných tiskáren v Čechách i zahraničí.

Měnový základ

Měnová reforma roku 1919 položila solidní základ k bezproblémovému peněžnímu oběhu, ke stabilizaci financí a usnadnila všechny další kroky ke stabilizaci národního hospodářství.

Geniální Rašínův nápad na okolkování starých platidel a tím na jejich dočasný pohyb v peněžním styku byl v našich dějinách, v době podobné časové nouze, následně využit ještě několikrát.

Nejen proto si tato nesmírně zajímavá osobnost první republiky zaslouží naši úctu a pozornost. Nemluvě o tom, že o zásluhách Aloise Rašína o vznik našeho státu se toho z několika důvodů mnoho neví.

Byl to muž činu, člověk nesmírně skromný, organizačně schopný a pracovitý, takže hodně bylo zapomenuto i proto, že on sám sebe nevynášel a o všech záležitostech nevydal autentické svědectví.

Možná i určitá v té době vnímaná rivalita mezi představiteli Hradu a takzvanými muži 28. října, kteří fakticky v Praze zorganizovali převrat, byla živnou půdou pro to, aby se po tragické smrti Aloise Rašína o jeho zásluhách už moc nemluvilo.

Je potěšující, že současná doba dokázala Rašínovy zásluhy o stát, o nastartování budoucí hospodářské prosperity první republiky, a hlavně o vznik pevné československé měny nejen znovu objevit, ale také alespoň dodatečně ocenit propůjčením Řádu T. G. Masaryka in memoriam z rukou prezidenta Václava Havla.

Autorkou obsáhlé analýzy je docentka Věra Němečková z katedry pomocných věd historických a archivnictví Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.