Jste přepracovaní? Řešením vašeho stavu není ubrat, ale nenechat práci dostat se vám pod kůži

Žijeme ve věku „totální práce“. Fenomén pojmenovaný po druhé světové válce německým filosofem Josefem Pieperem popisuje proces, kterým jsou lidé přetvářeni v dělníky a jejich celý život se tím mění v práci. Práce se stává totální, je středem lidské existence, vše ostatní se jí podřizuje. Volný čas, svátky i hry se začínají podobat práci a potom se jí i přímo stávají.

Stejně tak naše každodenní návyky jsou součástí totální práce. Lidé sportují, relaxují, zdravě jedí a obecně se udržují v kondici jen kvůli tomu, aby mohli být produktivnější. I náš volný čas počítáme na věci, které jsme zvládli udělat. Jsme spokojení, pokud jsme den strávili produktivně. Věříme, že je nutné na sobě nestále pracovat, stejně tak na našich vztazích.

Lidé se udržují fit, jen aby byli produktivnější. Zdroj: Pixabay

Práce jako posedlost nás činí nešťastnými

To, že nám na práci tak moc záleží, nám způsobuje zbytečné utrpení. Z pozice filosofa praktického života denně mluvím s lidmi od Silicon Valley až po Skandinávii o jejich posedlosti prací – obsesích, jak oni sami říkají, jež je činní nešťastnými. Přesto si myslí, že jejich pracovní nasazení stojí za naplnění a odměny, které jim přináší. A to tak moc, že by práce měla být středem jejich života.

To je podle mě skutečně nezdravý a špatný základ, na kterém bychom rozhodně neměli stavět náš život. Řešením našeho „přepracovaného stavu“ ovšem není méně pracovat, ale méně se angažovat a brát si práci k srdci.

Je mnoho způsobů, jak se naučit nestarat se tolik o práci. Jistě, můžete být zcela neteční k životu a nezajímat se vůbec o nic, nebo si vypěstovat nechuť k práci, která se projeví ve formě extrémní prokrastinace. Nicméně oba tyto přístupy nás zavedou do bludném kruhu odporu a k hlubokém pocitu neuspokojení. Lepší volba je brát si práci méně k srdci, protože pak se můžeme starat o jiné věci.

Diagnóza užitečnosti

Většina z nás prožila nějaké zásadní životní zkušenosti – nečekanou lásku, pocit údivu, když je nám položena nezvyklá otázka. Tyto momenty jsou pro nás buď jen přechodné chvilky, nebo je proměníme v nostalgické vzpomínky, které si čas od času připomínáme. Nicméně právě tyto zkušenosti jsou vodítky, které nám mohou odhalit odlišný pohled na svět, vytrhnout nás z nekonečné honu za tím „být užitečný“ a zároveň  se ztratit v toku času.

Čím méně se zajímáme o práci, tím více se můžeme věnovat jiným, důležitějším rozměrům života. Snadno se to řekne, nebo zapíše do úkolníčku, hůře se to ale dodržuje.

Jak se méně oddávat práci

Pro začátek se musíme trochu odpoutat od našich zažitých představ o práci. Buddha napovídá, že původem všech našich oddaností jsou tzv. tři jedy mysli: připoutanost, odpor a lhostejnost.

Představa úspěšné kariéry by nás lákala méně, kdybychom větší pozornost věnovali faktu, že mocní lidé jsou často přetíženi, vyčerpáni nekonečným tlakem povinností a vlastními „herkulovskými“ ambicemi. Zřídka vedou plnohodnotné nebo dobře uspořádané životy.

Cenou za jejich tvrdohlavé usilování o úspěch je tiché utrpení, samota a ztráta ostatních věcí, na kterých v životě záleží. A proto pokud je kariéra příliš často zdrojem utrpení, měla by být tak vysoce respektována, jak obyčejně bývá?

Jakmile oddělíme představu úspěchu od štěstí, musíme přijít na to, co jiného by nám mohlo přinést uspokojení i bez honby za výsledky. Toto naše soukromé duševní cvičení podtrhuje slavný výrok Oscara Wilda: „Veškeré umění je zcela neužitečné“. Pokud jeho tvrzení uvěříme a uvážíme, že se v životě dopouštíme fascinujícího ale úplně neužitečného umělecké experimentování, můžeme popřít premisu totální práce, že pouze užitečné věci mají hodnotu.

Bez cílů a plánů bychom si mohli užívat třeba „umění toulky“. Autorem této myšlenky je francouzský teoretik Guy Debord, podle kterého bychom se měli nechat „zlákat půvaby krajiny“ a oddávat se nečekaným zážitkům. Nebo napsat haiku (lyrický útvar, většinou s přírodní tematikou, tvořený zvukomalebným trojverším, pozn. red.), či se procházet v lese v duchu „shinrin-yoku“ (doslova se věnovat lesním koupelím), nebo ležet úplně klidně v plující pramici, jak to popsal v 18. století filozof Jean-Jacques Rousseau v knize Sny osamělého chodce.

Procházky v lese v duchu shinrin-yoku. Zdroj: Pixabay

Mohli bychom si spolu s ostatními zahrát únikové hry, ponořit se do senzorické deprivace (stav, kdy se člověk nachází v prostředí s neobvykle malým množstvím podnětů, pozn. red.), nebo se zabývat kaligrafií, uměním kterému mistr kaligrafie Kazuaki Tanahaši říká „mysl štětce“. Těmito prostředky se můžeme vrhnout do života, zapojit své smysly, zatímco odložíme naše bzučící a hlučné starosti pracovního dne.

Kdo jsem? Jsem jen dělník bez skutečného života?

Jakmile přijmeme myšlenku, že určité věci v životě jsou úžasné samy o sobě, ačkoli nejsou zaměřeny na to něco předčít, porazit nebo předstihnout, pak teprve můžeme obrátit pozornost sami k sobě a zkoumat naše vlastní životy.

S odkazem na Sokrata se můžeme zeptat sami sebe: „Když nejsem jenom pracující, tak kdo jsem?“ Nechte si tuto otázku rezonovat v mysli pár týdnů, než se pokusíte na ní odpovědět. „Kdo jsem?“ se sami sebe ptejte ve chvílích, kdy jste zavaleni prací.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Branson: Život má být každodenní dobrodružství

Položte si ji znova, když se přistihnete, že vaše myšlenky se opět ubírají směrem k plnění úkolů, plánování, vymýšlení strategií a psaní nezdolatelných seznamů úkolů. „Jsem tohle já? To je všechno, co jsem?“ Tato filozofická otázka, pokládaná zas a znovu, má ve vás vzbudit velké pochyby, vybízet vás k popíchnutí vašich nejhlubších tužeb a hledání odpovědi na otázku, proč tu jste a o čem je celý váš život. Pokud naším osudem není být totálním pracujícím, tak co by to mohlo být?

Candide, postava ve Voltairově stejnojmeném díle popuzeně říká: „Dost bylo filozofování, dejme se do práce.“ Jaká ztráta času, jako by říkal a vy si teď možná myslíte totéž.

Mohli bychom samozřejmě vzít za vděk Candidovou radou a jednoduše se držet při zemi. Nebo trvat na tom, že sice budeme pracovat méně, ale vlastně se nic nezmění, od práce se neodpoutáme a zůstaneme jí oddáni. Nebo bychom si mohli zkusit najít nějakého guru time-managementu, který by nás naučil techniky šetření s časem a umožnil nám tak pokračovat v režimu totální práce.

Ale nejsou tyto přístupy jen „totální prací v akci“? Pokud vidíte řešení vaší úzkosti v tom držet se při zemi, zvolnit, nebo pracovat efektivněji, jednoho dne budete litovat, že vás „probuzený“ život nevratně a tragicky minul.

Tato duševní cvičení nás vedou dál za svět totální práce, pomáhají nám vzpomenout si, proč tu jsme. Umožňují nám shodit ze sebe naše obavy, úzkosti, podráždění a zaneprázdněnost. Když práci nedovolíme dostat se nám pod kůži, budeme si moci dovolit zažít to, co je skutečně smysluplné. Na chvilku si odpočinout, zatímco se přítomnost odvíjí.

Autorem článku je Andrew Taggart. V anglickém originále příspěvek vyšel na serveru Quartz Idea.