Jaslovské Bohunice před více než 40 lety: dvě havárie, dva hrdinové a dvě oběti

Jaderné havárie mají lidé spojeny hlavně s Černobylem a později s Fukušimou, ale asi málokdo ví, že k nim došlo i u nás, respektive v jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích nedaleko Trnavy.

Začnu trochou teorie: jaderný reaktor KS150, který se na Slovensku používal, by se dnes řadil do třídy SMR (malé modulární reaktory) a měl hrubý elektrický výkon 150 megawattů (MW). Protože ale jeho turbokompresory na oxid uhličitý (CO₂) měly velký příkon, část elektřiny sloužila pro vlastní potřebu – do elektrické sítě tak dodával jen cca 125 MW.

Jelikož používal jinou technologii než dnešní naše reaktory, byl poměrně velký – na následujícím obrázku je srovnání reaktorových nádob všech „našich“ reaktorů: KS150 (Bohunice, 150 MWe) s VVER440 (Dukovany, 500 MWe) a VVER1000 (Temelín, 1080 MWe).

INFOGRAFIKA: Srovnání reaktorových nádob

Pozn.: Omluvte horší kvalitu, jde o archivní schéma.

Zdroj: atominfo.cz, oblastní archiv Plzeň

Reaktor KS150 používal přírodní uran a palivo se u něj měnilo za provozu tzv. zavážecím strojem, který cca pětimetrové uranové palivové články „zasouval“ do reaktoru a zase „vysouval“ ven.

Zavážecí stroj u reaktorů s kontinuální výměnou paliva (třeba i u typu CANDU) patří k technologicky nejnáročnějším součástem elektrárny. A právě s výměnou paliva se pojí dvě nehody, které jsou pro zájemce velmi detailně popsány zde.

69 minut dramatu, které nás zachránily od katastrofy

První – v lednu 1976 – měla dvě oběti na životech, druhá v roce 1977 vedla k uzavření elektrárny. My se zde zaměříme na tu první, která rychlým sledem a dramatičností prověřila personál elektrárny.

Je 5. ledna 1976. Zavážecí stroj právě vkládal čerstvý palivový článek do reaktoru, když jeho připevnění selhalo.

V 11:55 tak pětimetrový palivový článek doslova vyletěl z reaktoru (kde byl uvnitř tlak chladícího oxidu uhličitého na úrovni kolem 6 MPa), rozbil zátky a zůstal rozbitý ležet na podlaze vedle zavážecího stroje (naštěstí v článku bylo čerstvé, tedy neradioaktivní palivo).

Pohled na zavážecí stroj na výměnu palivových tyčí v Jaslovských Bohunicích. Zdroj: archiv

Z reaktoru začal otvorem po palivovém článku unikat pod velkým tlakem CO₂, lehce radioaktivní, který by jinak reaktor chladil. Reaktor byl sice v tu dobu několik hodin odstavený, ale i tak musel být jeho zbytkový výkon stále někam odváděn.

Tři článkem nezasažení pracovníci stihli utéct od zavážecího stroje z reaktorového sálu. Byl vydán příkaz k evakuaci bloku. Dva zaměstnanci, kteří byli na nižším patře, utéct nestihli. Oxid uhličitý je těžší než vzduch, takže se udusili.

Některé zdroje uvádějí, že nestihli otevřít dveře; jiné zdroje uvádějí, že dveře někdo zamkl kvůli zlodějům a tito pracovníci je nestihli rozbít.

Každopádně Libor Benda a Izidor Ferech se stali prvními mučedníky československé jaderné energetiky.

Únik oxidu versus narůstající teplota

Situace v elektrárně v tu chvíli nebyla jednoduchá: dva mrtví, dva ranění, desítky kontaminovaných a z reaktoru unikající radioaktivní CO₂, k tomu pomalu narůstající teplota uvnitř reaktoru.

Směna operátorů začala situaci okamžitě řešit, přičemž jako priorita se zprvu zdálo omezení unikajícího plynu do sálu. Snížením průtoku CO₂ reaktorem sice došlo ke snížení úniku, ale v důsledku toho začala teplota paliva v reaktoru stoupat, protože odtlakovaný reaktor se hůře chladil.

Řez palivovým článkem pro elektrárnu A-1. Snímek byl částečně proti originálu otočen o 90 stupňů doprava.

Vzhledem k tomu, že při teplotě 1 132° Celsia se taví kovový uran (ten byl použit u KS150 jako palivo), bylo třeba tomuto tavení zabránit.

Jinak by nastal scénář, který se odehrál v roce 2011 v japonské Fukušimě, kdy došlo k tavení v nechlazených reaktorech po zatopení reaktoru vlnou tsunami.

V Jaslovských Bohunicích se směně podařilo až na pátý pokus obnovit chlazení paliva, v 13:04 měl tehdy uran v reaktoru teplotu 571 °C, do tavení zbývalo zhruba 60 minut.

Opravdoví hrdinové

Mezitím se dva opravdoví hrdinové Viliam Pačes (utekl původně od zavážecího stroje) a Milan Antolín oblékli do ochranných obleků a s kyslíkovými maskami vyrazili do reaktorového sálu zacpat otvor, odkud unikal CO₂. V cestě měli několik radioaktivních objektů na podlaze.

Navíc unikající radioaktivní plyn – podobně jako u sněhového hasicího přístroje – při poklesu tlaku namrzal a jen šikovností zmíněných mužů a včasným zapojením turbokompresorů (kdy plyn přestal namrzat) se podařilo v 12:59 reaktor utěsnit.

Tím pádem se nárůst teploty uvnitř zastavil, radiační situace se stabilizovala a do konce dne byla v normálu. Reaktor se podařilo opravit, přibližně 60 pracovníků muselo být dekontaminováno, bez přímých následků.

Ironie doby

Ironií doby je, že se o incidentu veřejně nemluvilo a začaly se šířit různé fámy. A když tehdy předseda československé vlády Lubomír Štrougal předával v roce 1987 Pačesovi a Antolínovi státní vyznamenání za hrdinství (a to zcela právem), téměř se jich bál dotknout.

Další ironií osudu je, že když Václav Havel nastoupil do funkce prezidenta, těmto dvěma pracovníkům (a nejen jim) vyznamenání odebral…

Už za samostatné Slovenské republiky naštěstí dostali v roce 2008 od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče nová vyznamenání – Kříž Milana Rastislava Štefánika II. třídy.

Podruhé sice bez obětí, ale definitivně

Druhá nehoda na KS150 se udála v únoru 1977, kdy opět při zavážení paliva do reaktoru rozsypaný silikagel znemožnil chlazení jednoho palivového článku a ten se v reaktoru roztavil (bez zraněných, mrtvých či kontaminovaných).

Tato nehoda nebyla tak dramatická, ale o to dražší – reaktor by bylo příliš nákladné opravovat. Tak se odstavil (vyřazování reaktoru probíhá dodnes, definitivně by mělo skončit v roce 2050) a otevřela se éra reaktorů typu VVER v ČSSR.

Nicméně šlo o nejzávažnější nehodu jaderné elektrárny u nás; na sedmistupňové Mezinárodní stupnici jaderných událostí byla ohodnocena stupněm 4.

Obě tyto nehody bychom mohli přiřadit do kategorie L2, neúmyslná chyba, kdy obsluha přehlédla jev, který k havárii vedl.

Taková byla i chyba u vojenského jaderného reaktoru SL-1 v americkém Idahu, na který se podíváme příště.