Hlavou Ruska je pacient se syndromem supervelmoci

Každý muž před sedmdesátkou pociťuje nástup stáří a přibližování závěru života. U většiny z nás to vede ke zpomalení, sebereflexi a smířlivosti. U jiných k sebeizolaci a nahněvanosti.

Být přitom politik velmoci s nekontrolovanou mocí a vládou nad jadernými zbraněmi, které posilují pocit apokalyptické všemohoucnosti, představuje psychologickou zátěž na hraně psychiatrie.

Kdysi třeba i fungující racionální uvažování přichází o sebekontrolu a z politika se v jeho vlastních očích stává mesiáš. Za ním pak zůstávají už jen trosky. Takový byl Mao Ce-tung, Brežněv, v USA v poslední době i Donald Trump.

Psychická porucha

Dnešnímu ruskému prezidentovi Vladimíru Putinovi bude sedmdesát už letos. Může sice ještě jednou za čas obléknout hokejový dres a předstírat mužný sportovní zápal, ale moderní psychiatrie už před mnoha lety přesně popsala jeho závažnou psychickou poruchu.

Server Hlídacípes.org publikoval už v říjnu 2015 text „Čeká nás hybridní třetí světová válka“, ze které stojí za to v dnešní situaci ocitovat:

„Americký psycholog Robert J.Lifton popsal již před více než deseti lety psychickou poruchu, která se může rozvinout u některých vůdců států s jadernými zbraněmi. Přiléhavě ji nazval „syndrom supervelmoci“. Vede k paranoidnímu vnímání skutečnosti, polarizaci postojů, pocitu osobní nadřazenosti. Vůdce se postupně ztotožňuje se státem a nakonec u něj převládne přesvědčení o nevyhnutelnosti konečného střetu mezi imaginárními silami dobra a zla.
Podvědomou snahou stárnoucího muže (bez dosahu vlivu institucionální, veřejné či rodinné reflexe a kontroly) je potom při pocitu vlastní jedinečnosti, neomylnosti a všemocnosti podvědomá snaha konflikty urychlovat a vyhrocovat – i za cenu sebezničení“.

Psycholog Robert J.Lifton rozeznával příznaky syndromu supervelmoci u amerických prezidentů, rozhodujících z ideologických důvodů o použití vojenské síly proti Iráku a Afghánistánu.

Popsal tuto osobnostní poruchu jako „nacionalistické přesvědčení, přecházející do pocitu všemohoucnosti, výjimečného postavení ve světě, které mu dává právo ovládat všechny ostatní národy.“

Nedůvěra v demokracii

Přidejme v současném Rusku státem tak propagovanou tradici exkluzívně ruského pravoslaví, vybičovanou protizápadní hysterii i emocionální zneužívání nepravdivého obrazu sovětské historie. To vše slouží jako zesilovače syndromu supervelmoci.

Zmíněný text už před sedmi lety varoval: „Expanzivnost Ruska vychází z paranoidní nedůvěry v demokracii a touhy obnovit imperiální moc za každou cenu.“ 

Putin v ukrajinské krizi přešel v těchto dnech od výhrůžek k otevřené agresi. Formální uznání odtrženeckých území doněcké a luhanské oblasti Ukrajiny je ve smyslu mezinárodního práva jasnou agresí proti ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti. Rusko zahájilo válku a sází na to, že Západ ustoupí od podpory Ukrajiny.

VÍCE K TÉMATU:

Obsáhlý průvodce rusko-ukrajinským konfliktem. Rozbuškou může být cokoli

Koho bude víc bolet rusko-ukrajinský konflikt?

Na válku je Putin připraven. Posluhovačů k tomu má dost v Evropě i v Česku

Západní koordinace vs. pacient se syndromem

Severoatlantická aliance a Evropská unie doposud postupovaly až překvapivě jednotně a koordinovaně. Pružná výměna informací mezi velkým počtem jednotně vystupujících vyjednavačů z řady zemí nedovolila Putinovi hledat a provokovat rozbroje mezi západními spojenci. Počínaje pondělním dnem jsme ale ve zcela nové situaci.

Pro rozhodování pacienta se syndromem supervelmoci totiž neexistuje možnost kompromisu nebo ústupu. V jeho vnímání jde o apokalyptický konečný konflikt mezi silami dobra a zla.

Putin dal opakovaně najevo, že neuznává Ukrajinu jako stát s vlastní identitou a historií. Odvozuje její státnost od Ruska a bez něj podle jeho mínění Ukrajina nemůže ani existovat.

Odsud můžeme velmi snadno odvodit cíl jeho tažení. Zbytek je už jenom taktika. 

Historický otisk

Obsazení odtrženeckých území ruskou armádou a požadavky „lidu“ na „osvobození“ dosud neobsazeného zbytku Donbasu bude jen první krok. Neutuchající provokace a vysilování ukrajinského hospodářství, uzavření produktovodů na Ukrajinu a do západní Evropy jako mezikrok. A nakonec v minimalistické verzi okupace celé levobřežní Ukrajiny, která by zbytku ponechala formální samostatnost i s prakticky neřešitelnými ekonomickými problémy.

V maximalistické verzi by pak šlo o válku a okupaci celé Ukrajiny – bez ohledu na ztráty a utrpení miliónů lidí. Půjde přece o vlast a místo Vladimíra Vladimíroviče v dějinách velkého Ruska.

Západní demokracie válku nechtějí. Logicky, zodpovědně a správně. Jsou však situace, kdy agresor musí být zastaven dříve, než bude pozdě. Dříve, než válka na Ukrajině vyštve stovky tisíc uprchlíků do střední a západní Evropy. Dříve, než proruští trollové a úplatní politici rozvrátí demokratickou politickou scénu zemí Evropské unie a Velké Británie.

Syndrom supervelmoci je opravdu nemoc. Tirády o tom, že Rusko se nesmí nechat uzavřít v hranicích roku 1918, a pokud Evropa nedá pokoj, „tak se tentokrát nezastavíme v Berlíně, jako v pětačtyřicátém“ zaznívaly dosud jen v ruské státní televizi. Od pondělí už ale nejsou jenom bláznovstvím jednotlivců.

Článek, jehož autorem je Jan Urban, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr