Co žene ceny elektřiny do výšin? Politici svádějí vinu na tajemný „merit order“

Ceny elektřiny a plynu v EU v posledních dnech pokořily nové historické rekordy, a dokonce už i Německo volá po reformě evropského trhu s energiemi. Berlín přitom ještě donedávna stávající podobu obchodování s energiemi v EU hájil, takže jeho nynější krok je překvapivý.

V pátek německé ministerstvo průmyslu a klimatu uvedlo, že pracuje na zásadní reformě trhu s energiemi, jejímž cílem je zejména srazit cenu elektřiny pro koncové uživatele.

O víkendu se k volání Berlína po reformě trhu s energiemi přidala také Vídeň. Německu i Rakousku je trnem v oku hlavně navázání burzovních cen elektřiny na cenu plynu. Toto navázání ale představuje samotnou podstatu obchodování s energiemi v rámci EU v posledních více než dvaceti letech.

Systém merit order

Navázání cen elektřiny na cenu plynu je totiž výsledkem uplatnění systému známého jako „merit order“.

Za účelem pokrytí poptávky po elektřině se  v tomto systému postupně zapojují zdroje v pořadí dle svých mezních nákladů výroby elektřiny.

Nejnižší mezní náklady mají obnovitelné zdroje energie. Pro provoz solárních panelů nebo větrníků totiž není třeba žádného paliva.

Potíž je, že elektřinu lze jen velmi omezeně skladovat, pokud vůbec, a povětrnostní podmínky nejsou zdaleka vždy výrobě z obnovitelných zdrojů nakloněny.

Zdroje neřiditelné vs. řiditelné

Proto musí být obnovitelné (ale „neřiditelné“) zdroje doplněny zdroji řiditelnými, které však už pracují s palivy. Ať jde o jaderné, uhelné, plynové, nebo obecněji tepelné elektrárny (využívající i ropné produkty jako nafta, mazut či topné oleje).

Kapitolu samu pro sebe představují vodní elektrárny, které jsou do značné míry řiditelné díky budování vodních rezervoárů. Ovšem v době rozsáhlého sucha a mála srážek ani ty nemusí stačit a vodní elektrárny pak nepodávají optimální výkon, jak třeba ukazuje loňská a vlastně i letošní norská zkušenost.

Řiditelné zdroje energie ovšem právě i pro svoji „řiditelnost“ mají vyšší mezní náklady výroby než solární nebo větrné elektrárny. Proto jsou v rámci zmíněného systému merit order zapojovány v pořadí dle svých mezních nákladů.

V současnosti je nadále velmi levná výroba elektřiny z jádra. To má sice enormně vysoké investiční náklady, protože postavit jadernou elektrárnu je velmi nákladné, avšak samotná produkce jaderné elektřiny je již velmi levná, tj. s velmi nízkými mezními náklady.

Po obnovitelných zdrojích, vodě a jádru jsou další v pořadí zapojení do výroby elektřiny již fosilní zdroje: uhlí, ropné produkty, plyn. Pokud je tedy poptávka po elektřině tak vysoká, že ji nepokryjí obnovitelné zdroje a jádro, dostávají se ke slovu třeba uhelné nebo plynové elektrárny a jejich elektřina míří do sítě.

Extrémně drahý závěrný zdroj

Podstata merit orderu tkví v tom, že burzovní cena elektřiny se odvíjí od ceny takzvaného závěrného zdroje. Tím jsou momentálně plynové elektrárny. Ty jsou za účelem pokrytí poptávky totiž nahazovány jako poslední.

Z důvodu nyní rekordních cen plynu vykazuje elektřina v nich vyrobená extrémně vysoké mezní náklady. (Mezní náklad výroby elektřiny si lze představit třeba jako náklad na výrobu jedné megawattohodiny elektřiny za stávajících podmínek.)

Tím pádem jsou ale extrémně vysoké ceny elektřiny obecně, protože závěrný zdroj – v současnosti tedy plynové elektrárny – určuje cenu elektřiny vyráběnou všemi dalšími zdroji, od obnovitelných zdrojů přes jádro až po uhlí nebo ropu.

Logika vyšší ceny

Jak je to možné? Proč závěrný zdroj určuje cenu elektřiny obecně, i když ji třeba vyrobí mnohem levněji větrná elektrárna? Pro ilustraci použijme příklad ze zemědělství.

Představme si dva farmáře. Jeden díky rozvinuté mechanizaci dokáže vyprodukovat tunu pšenice za 2000 korun. Druhý, který se ještě stále spoléhá převážně na manuální práci, tunu pšenice vyprodukuje za 10 000 korun.

Ovšem oba farmáři přitom vyprodukují pšenici zcela srovnatelné kvality a oba musí na trh dodávat, pokud má být v daném místě pokryta celková poptávka. Druhý z našich farmářů nemůže tunu pšenice prodávat za méně než 10 000 korun, jinak by se ocitl ve ztrátě.

První z farmářů, který tunu pšenice umí na trh dodat za 2000 korun, ji ovšem dodá také za 10 000 korun, tedy jako jeho „dražší“ konkurent. Proč by měl prodávat levněji, když konkurent prodává za 10 000 korun? Cena 10 000 korun představuje cenu „závěrného zdroje“, přeneseme-li se ze zemědělství zpět do energetiky.

Pokud by v daném místě byla poptávka po pšenici nižší, prodával by pouze první z farmářů, a to za cenu nižší než 10 000 korun za tunu. O pšenici „dražšího“ z farmářů by prostě kvůli nedostatečné poptávce nebyl zájem.

Tržní selhání? Ale kdeže…

Obchodování na bázi merit orderu funguje přes 20 let. Dosud se ale nestalo terčem výraznější kritiky. Naopak, podporovalo rozvoj obnovitelných zdrojů energie a stlačovalo cenu pro konečné spotřebitele.

Pro politiky je nyní, v době rekordních cen elektřiny, svůdné obchodování na bázi merit orderu odepsat jako tržní selhání. Udělat z tohoto systému fackovacího panáka. Pokud by však došlo na požadované odpojení cen elektřiny od cen plynu, dodavatelé plynu jej zřejmě nebudou elektrárnám dodávat, neboť výroba elektřiny z plynu se prostě nevyplatí.

Cena elektřiny, jež nebude zahrnovat náklady výroby závěrného zdroje, totiž nepokryje náklady výroby elektřiny z plynu. Plynové elektrárny tak zmizí ze sítě, ale to jen omezí nabídku elektřiny na trhu a dále to požene její cenu výše.

Nejsou záložní zdroje

Politici, a ti němečtí zejména, jen svalují svoji vinu na někoho jiného, respektive na něco jiného, totiž na merit order. Podstatou extrémně vysokých cen elektřiny ovšem není mechanismus obchodování, ale nedostatek záložních zdrojů a jejich vysoká cena.

Proto je nyní žádoucí – mnohem spíše než změna tržního mechanismu, který fungoval po desetiletí – tyto zdroje sehnat. Ať už prodloužením životnosti jaderných elektráren, či znovuzprovozněním co největšího množství odstavených uhelných elektráren.

Nebo regulatorním usnadněním výstavby nových plynových elektráren, pozastavením obchodování emisních povolenek (jež dále zdražují výrobu elektřiny z uhlí či plynu) či přehodnocením taxonomie EU a agendy celého Green Dealu. A v konečném případě i snížením daňového zatížení energií.

Dotace jako spása?

Jestliže nyní němečtí, rakouští a další politici navrhují vyjmout plynové elektrárny z burzovní cenotvorby elektřiny v EU, když tedy volají po tom, aby už cena elektřiny nebyla navázána na cenu plynu, co vlastně chtějí?

Vrátíme-li se k příkladu s farmáři, vlastně žádají to, aby náš druhý, „dražší“ farmář svoji prodejní cenu snížil pod svoji cenu produkční – tedy aby byl ve ztrátě. Na to ale tento druhý farmář zřejmě nepřistoupí. Svoji pšenici se pokusí prodat jinde. Tak aby pokryl své náklady a nebyl ve ztrátě.

Navrátíme-li se plně do energetiky, pokud tedy plynové elektrárny coby závěrné zdroje nebudou moci vyrábět elektřinu tak, aby pokryly své náklady, zřejmě ji nebudou vyrábět vůbec. Dodavatelé plynu elektrárnám jistě najdou odbyt i jinde. V tom případě se ale nevyrobí dost elektřiny, aby se pokryla poptávka po ní.

To tedy znamená další růst cen elektřiny a současně uzavření některých továren či závodů, na něž už elektřina nezbude. Případně zavedení přídělového hospodaření s elektřinou, například v podobě řízených blackoutů.

Aby se tomu předešlo, bude tedy třeba plynové elektrárny dotovat. Tak aby elektřinu vyráběly dále, ale zároveň mohly stanovit nižší cenu své výroby. Sníží se pak obecně cena elektřiny napříč ekonomikou, neboť klesne závěrná cena. Rozdíl mezi skutečnou, původní závěrnou cenou a novou, umělou závěrnou cenou zmíněným dotováním musí vykompenzovat plynovým elektrárnám stát.

Kompenzace však vyjde levněji než trpět vysoké ceny elektřiny napříč ekonomikou. Nejvíce na tom ovšem vydělají ty země, které mají nízký podíl elektřiny vyráběné z plynu, mezi něž v rámci EU patří i Česko. Tyto země vydají na kompenzace plynovým elektrárnám poměrně malý objem dotací, ale zato mohou těžit z plošného snížení cen elektřiny.