Česko bez EU: skoro rakouská ekonomika se skoro ukrajinskou politikou

Vymýšlení hypotetických scénářů je akademická kratochvíle, při níž se dá obhájit leccos. Nicméně tvrzení, že mimo společný rámec by Česko fungovalo spíše jako Rakousko před vstupem do EU v roce 1995 než jako Singapur či Hongkong na Vltavě, se obhájit dá.

I po dekádě či dvou mimo EU by se totiž o makroekonomických parametrech rozhodovalo v Německu, domácí ekonomika by byla podřízena politice a konkurenceschopnost by udržovala nižší mzdy.

Gravitační pole německé ekonomiky

Rakousko před rokem 1995 je dobrým zdrojem informací o tom, jak se vyvíjí malá otevřená ekonomika ve středu Evropy.

Základním rysem je, že pokud jí v tom jiná mocnost nezabrání, tak ji příležitosti k obchodu nevyhnutelně přitáhnou k německé ekonomice. Snaha o jakoukoli soběstačnost na malém trhu by byla jen receptem na chudobu.

Masivní obchodní výměna a provázání dodavatelskými vztahy udělají z udržení konkurenceschopnosti vůči Německu základní imperativ. Z ekonomické suverenity bude teoretický koncept, neboť rozhodování o hospodářské politice bude o přizpůsobování se rozhodnutím Bundesbanky ve Frankfurtu a vlády v Bonnu/Berlíně.

Domácí nastavení budou vždy o fous větší nebo menší než německé, aby domácí firmy neztratily zakázky a udržely zaměstnanost.

Rakousko takové rozhodování pěstuje od padesátých let a dotáhlo jej k takové dokonalosti, že v roce 1979 zavedlo s Německem společnou měnu. Do roku 1999 se jí říkalo fixní kurz šilinku k marce a poté euro.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Diskuse o czexitu neustávají. Děsivé? Ne, jen realita české hospodské politiky

Rakouský model

Naši sousedi měli historické štěstí v tom, že se po čtyřicet let mohli vyvíjet podle svého, byť jen na malém písečku mezi Východem a Západem. Komunistickou vládu si i přes Stalinovu snahu nezvolili, takže když je Sověti vydrancovali na kost, „nechal“ je Nikita Chruščov v roce 1955 jít.

Ekonomickou provázanost s Německem oprášili hned a svezli se na jeho hospodářském zázraku. Nejdřív museli ovšem vymyslet politické nastavení, které by jim umožnilo dodržovat omezení vyplývající z ekonomické politiky Německa.

Z toho se dá vybrat i pár postřehů o hypotetickém Česku mimo EU. Naše základní politické hodnoty jsou velmi podobné, což vzhledem k jejich společnému historickému vývoji nepřekvapí.

Jistoty, kompromisy a hlídání vlastního dvorku tradičně dominují. To se přelévá do ekonomické politiky, která spíše než dravému kapitalismu nahrává sociálnědemokratickým kompromisům. V Rakousku z tohoto základu vznikl systém, kde politika hluboce pronikla do ekonomiky, a něco podobného by se vyvinulo i u nás.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Tenhle czexit není pro mladý

Bezmocný Londýn. Ekonomická síla britské metropole brexitem utrpí

Podobnost čistě rakouská

Tento průnik nakonec není spekulativní. V letech 1989 až 2004 se sice příležitostně pěstovala rétorika trhu bez přívlastků, avšak reálná politika vždy dbala na zaměstnanost a základní jistoty – byť třeba za cenu masivních ztrát v „bankovním socialismu“.

Tvrdá konkurence platila jen pro malé podnikatele, neboť velcí byli propleteni se státem, který je chránil.

Bylo to podobné jako v Rakousku před vstupem do EU, kde se konkurence mezi velkými podniky, bankami a v síťových odvětvích moc nepěstovala. To přirozeně vedlo k vyšším cenám a neefektivitě, které by podkopávaly konkurenceschopnost vůči západnímu Německu, kdyby nebyly kompenzovány relativně nižšími mzdami.

Ve zkratce tedy rakouský model fungoval tak, že mezinárodní konkurenceschopnost firem dotovaly jejich vysoké zisky na domácím trhu, na které dopláceli zaměstnanci vyššími cenami, nižšími mzdami a vysokými daněmi, z nichž byly ovšem placeny jistoty sociálního státu.

Ještě že tu byla EU

Politicky i ekonomicky to fungovalo, ale ke konci osmdesátých let už osifikovaný systém hodně dřel. Ekonomice však pomohly reformy spojené se vstupem do EU, které přinesly otevření, deregulaci a liberalizaci.

Pravidla hospodářské soutěže a veřejných zakázek potlačila politiku v rozhodování státních i ostatních velkých firem a banky i síťová odvětví se postupně restrukturalizovaly podle not EU.

Domácí ceny klesly díky vstupu na velký trh i díky vyšší efektivitě klíčových odvětví. Odvrácenou stranou bylo více bankrotů firem, které se konkurenci přizpůsobit nedokázaly. Mnoho dalších převzali zahraniční konkurenti, byť řadě z nich se tomu podařilo předejít expanzí k nám.

Poučení z rakouského vývoje

Obecné nadávání na záplavu regulací z EU zastírá fakt, že pro většinu zemí a většinu odvětví pravidla jednotného trhu přinášejí více konkurence. U nás to nebylo vidět, protože před naším vstupem se tu žádný model domácího kapitalismu nezkonsolidoval.

Ovšem historická zkušenost rakouských sousedů naznačuje, že politicko-ekonomický model malých evropských států domácí konkurenci potlačuje ve snaze uspět v mezinárodní konkurenci. To může fungovat, avšak po čase přílišné omezení ekonomických svobod vede ke stagnaci.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr

Česko navíc postrádá politické strany schopné vyvažovat moc domácích velkopodnikatelů. Strany s miliony členů v Rakousku fungovaly jako demokratická protiváha, která zabránila tomu, aby se tamní model zvrhl v primitivní oligarchii, kde se ekonomická i politická moc koncentruje v rukou několika hráčů. V takovém systému může být regulace stručná, neboť pravidla společné zemědělské politiky by nahradila jedna věta: „Jak si přeje pan Babiš.“

Tisíce stran zákonů o telekomunikaci by nahradilo přání pana Kellnera, v případě plynárenství pana Komárka a u energetiky třeba pana Křetínského nebo jiných pánů (zřídkakdy dam), kteří budou zrovna na vrcholu moci.

Naše současné potíže s dodržováním pravidel veřejných zakázek, dotačních programů i regulace síťových odvětví naznačují, že podobný scénář není úplně hypotetický.

Jinými slovy, pokud bychom se po sérii dějinných katastrof skutečně ocitli mimo EU, začneme se skoro rakouskou ekonomikou a skoro ukrajinskou politikou, přičemž tato politika po čase nejspíše zdecimuje naši ekonomiku.