Vladimír Kulla (Siemens): S umělou inteligencí se život stane pohodlnějším, jen co si na ni zvykneme

Siemens je sice německá firma s více než 125letou tradicí, ale Vladimír Kulla, ředitel vývojového a konstrukčního centra Siemens ČR a ředitel úseku Corporate Technology pro ČR, ji jako německou nevidí.

„V Česku pro Siemens pracuje přes deset tisíc lidí, takže už se nedá mluvit jen o tom, že to je německá firma,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Peak.cz.

Podle něj je český přístup ke korporátním projektům jiný než v jiných zemích. „Řekl bych, že u nás jde o kombinaci německého ordunku a české kreativity. Prostě máme smysl pro zdravý rozum a respektování struktur, což je dohromady dobrá kombinace,“ dodává.

Sám začínal jako podnikatel, který po několika letech na vývojářské pozici vystoupal až na současnou manažerskou funkci v české větvi nadnárodního koncernu. Tím, že během následujících sedmi let chce Siemens investovat v České republice do rozvoje celkem sedm miliard korun, se mimo jiné také podílí na rozhodování, kam které peníze půjdou. „Investice by měla přinést dva tisíce nových pracovních pozic,“ říká Vladimír Kulla.

Začínal jste na Slovensku jako podnikatel v inovacích a postupně jste se vlastně dostal do velké korporace. Byla to velká změna, nebo to byl spíše přirozený kariérní vývoj?

Asi jsem to nikdy neplánoval, spíše jsem chtěl mít nějakou firmu a dělat věci, co mě baví. Bohužel koncem devadesátých let bylo obtížné sehnat kapitálové prostředky na další rozvoj. Třeba jsme vyhráli zakázku a potřebovali jsme několik milionů korun na skladové zásoby, abychom vše vůbec vyrobili. Ale v té době nám banky nabízely úrok 24 procent, což bylo neuvěřitelné a nepříjemné. Taková prostě byla doba za vlády Vladimira Mečiara.
Nakonec jsem vlastní podnikání ukončil s černou nulou, protože se našel investor, který to koupil i se mnou, takže jsem ještě nějakou dobu ve firmě dělal. A pak jsem nastoupil do Siemensu.

Vzali vás hned jako řídícího pracovníka?

Naopak, začínal jsem jako řadový vývojář. Měl jsem ale štěstí, že jsem se dostal k vývoji Mercedesu Maybach, pro který jsme dělali infotainment systém. Ale asi jsem to měl někde v DNA, a tak si mě někdo všimnul a viděl, že se snažím věci posouvat. Stal jsem se vedoucím několika projektů. Postupně jsem působil zhruba dva roky v Rakousku, poté jsem pár let dělal tady v Praze a zase jsem byl převelen za vývojem do Německa, kde už jsem spíše působil jako konzultant.
A pak za námi přišel nějaký zákazník s tím, že chce v Praze vybudovat vývojové centrum pro komunikační technologie. Takže mi ukázali, jak to dělají v Německu, abych to poté přenesl do Prahy. A postupným vývojem jsem se dostal k současné pozici.

Co je lepší? Vlastní podnikání, nebo práce v korporaci?

Obojí považuji za výhodu. Díky tomu, že jsem si na vlastní kůži osahal podnikání, mám daleko větší nadhled, ale vnímám i ten „mikropohled“ zaměstnance. Zároveň dokážu vnímat i význam celého byznysu, aby to ekonomicky dávalo smysl. Jestli si koupím osciloskop, nebo investuji do něčeho jiného. To považuji za svoji výhodu, že vše vnímám nejen jako manažer.

A jste tedy ještě vývojář, nebo už manažer?

Vývojář už dávno ne, přiznám se ale, že to byl těžký přerod. Stále jsem se snažil držet se techniky, ale v jednu chvíli už to nešlo. Čímž jsem chvíli strašně trpěl, ale pak mi jeden dobrý mentor řekl: „Buď si věříš a pak ty věci děláš pořádně, ale nemůžeš sedět na dvou židlích.“ V ten moment jsem definitivně změnil přístup a začal se věnovat jenom vedení projektů a lidí, ale také shánění zakázek, což je dost důležité. Je třeba si uvědomit, že existuje i globální konkurence v rámci koncernu a o zakázky je třeba bojovat. Siemens má globální vývojová centra v devíti zemích a každé z nich se snaží růst a hledat si zakázky.

Češi a Slováci jsou živelní

Můžete srovnávat podmínky byznysu ve čtyřech zemích: Slovensko, odkud pocházíte, a pak Rakousko, Německo a Česko v rámci Siemensu. Existují nějaké styčné plochy a naopak ty odlišné?

Středoevropský region je kulturně velmi podobný. Jsme velmi kompatibilní. Velký rozdíl ale je třeba mezi námi a Rakušany, kteří jsou daleko konzervativnější v přístupu k lidem. Stále používají takové ty monarchistické tituly, třeba i v nemocnici. Hodně dbají na harmonii a některé věci méně eskalují než třeba my nebo i Němci, leckdy se snaží vyhýbat se konfliktu. A to i ve vývoji, kdy třeba na mítinku nevyznívá nějaký problém nijak zásadně, i když ve skutečnosti je. Ale i to se mění a ten rozdíl se pomalu stírá.
Němci jsou oproti nim daleko důslednější, oni skutečně mají rádi tzv. ordunk. Mají raději jasně danou strukturu, od vývoje až po prodej, určená pravidla, kterých se drží. To jim pak strašně pomáhá v tom, že během vývoje se vždy něco ztratí – směr, přešvihnou se finance, nedodrží se termín. Tím, že mají tu strukturu, mají kotvu, které se chytnou a vrátí se zpět.

A Češi a Slováci?
Výhoda Česka i Slovenska je v tom, že jsme daleko flexibilnější a kreativnější. Méně se držíme struktury, nerespektujeme moc autority, což ale může být v korporaci občas problém. Na druhou stranu nás to nesvazuje a můžeme díky tomu zajít i trochu dál. Tu strukturu ale také potřebujeme, což občas vidím u českých či slovenských firem, že ji právě nemají, jsou až moc živelné. Takže v momentě, kdy se něco stane, nemají se čeho chytnout a dostanou se do chaosu.
To byl mimochodem i rozdíl pro mě, když jsem přišel ze své firmy do Siemensu. Tady bylo jasně vidět, co dělají a proč. A když se něco nepovedlo, bylo jasné, na koho se obrátit, jak to řešit a tak dále.

Vladimír Kulla (42 let)

Ředitel vývojového a konstrukčního centra Siemens ČR a ředitel úseku Corporate Technology pro ČR. Vystudoval právo v průmyslovém vlastnictví a mezi další oblasti jeho zájmů patří inovační management a ochrana intelektuálního vlastnictví. Začínal v roce 1993 ve vlastní firmě, v níž se věnoval vývoji nových produktů. Poté působil v několika menších IT společnostech a od roku 2001 pracuje v Siemensu. Postupně pro koncern pracoval v různých státech Evropy jako vývojář, vedoucí projektů a manažer. Centrum, které nyní vede, vyvíjí komplexní řídicí a automatizační systémy, řešení pro inteligentní dopravu a železnice, spínací techniku nebo vysokonapěťové prvky pro energetiku.

Stáváme se digitálními

Nevyplývá ale tohle právě z té více než stoleté historie Siemensu, díky níž jsou tyto struktury a postupy správně nastavené? Byť naše živelnost ve spojení s tradicí funguje…

Myslím, že je to perfektní kombinace, z obou světů se bere to dobré a to také funguje. Siemens se dnes ubírá cestou bourání struktur, otevřené komunikace. Celá firma se mění, stává se digitální společností a blíží se více softwarovým firmám, startupům.
I změnou kultury se koncern snaží změnit celkový přístup, třeba vytvářením virtuálních hierarchických struktur. Což v Česku není problém, protože možná ještě z dob komunismu máme odpor k autoritám. Ale projevuje se to třeba u vývoje, kdy člověk v Německu má obavu za někým jít, že se mu něco nelíbí, takže to napíše do reportu a doufá, že si toho někdo všimne. Zatímco u nás se nebojíme to říci, byť to může být nepříjemné. Na druhou stranu se daný problém začne třeba hned řešit.
V tomhle jsme agilnější, což nám možná Němci leckdy i závidí. Takže kombinace německého ordunku, české kreativity, smyslu pro zdravý rozum a respektování struktur je dobrá kombinace.

Zmínil jste, že Siemens má devět vývojových center. Panuje mezi nimi konkurence, nebo je to jen její zdravá úroveň?

Center je daleko více, těch devět je globálních. Kromě nich jsou ale některá centra výzkumná, takže celkem jich je zhruba patnáct, v nichž pracují desítky tisíc lidí. Ale když budu mluvit o té vývojové části, zde je devět zemí a každá se snaží být úspěšná a rozvíjet se. Rozhodně si neděláme nějaké naschvály. Je to zdravá konkurence ve smyslu: každý se snaží být co nejlepší, zaujmout partnera v koncernu, někdy cenou, jindy kvalitou, jindy hraje roli geografická poloha. Některá centra jsou na něco specializovaná, například my jsme jediní, kdo se věnuje i hardwaru. Pokud je poptávka po službách spojujících vývoj softwaru s hardwarem, jde to primárně sem. Každé centrum se snaží nějakým způsobem se specializovat.

Pokud tedy přijde nějaká zakázka, na které může pracovat více center, kdo rozhodne, kde se bude dělat?

V rámci koncernu není žádné výběrové řízení. Máme speciální tým, který s partnery jedná. A ten dokáže na základě kritérií rozhodnout či doporučit, komu by měl projekt připadnout. Například kterou lokalitu zákazník preferuje (nearshore, či offshore), zda chce co nejnižší cenu nebo jakou úroveň bezpečnosti. Ze všech kritérií pak vyplyne, komu projekt připadne. Ve skutečnosti celý proces výběru není nijak komplikovaný. Roli může hrát právě umístění a lokace centra, popřípadě zda třeba v dané zemi není i továrna či další aspekty, které dávají třeba synergický smysl.

Dlouhodobá strategie

Když jste mluvil o tom nabírání… Vaše centrum v Praze se oficiálně otevíralo vloni na podzim. Co se od té doby změnilo, máte dost lidí?

Každý měsíc jenom tady nabíráme minimálně pět až deset lidí, nyní máme 50 otevřených pozic. Kdyby ti lidé na trhu byli, můžeme je vzít ze dne na den. A další desítky potřebujeme. Řeknu to jinak. Nyní spíše zakázky odmítáme, protože nechci slibovat nesplnitelné. Proto říkáme partnerům, jestli je pro ně projekt nějak časově kritický, aby zkusili jinou zemi, protože pro ně nyní nenajdu vhodné lidi. Zakázky se snažíme vybírat více strategicky. Chceme dělat velké sofistikované věci, které dávají pro Česko smysl, a navíc je chceme dělat i za deset let.
Když za mnou například přijde partner ze Siemensu a má velký projekt, který by rád testoval – vysoce sofistikované testování, které je třeba spojeno i s vývojem samotného testovacího nástroje –, kladu si otázku, zda bude Česko vhodná země pro testování takového produktu i za pět až deset let.
A tak mu říkám, že hodinová sazba místních lidí dejme tomu každoročně vzroste o pět procent, takže třeba po osmi letech to je o 40 procent více proti současné sazbě. A partner si pak musí položit otázku, zda chce za těch pět až deset let pracovat s takto navýšenými sazbami v Česku. Pokud si odpoví, že ano, tak do toho půjdeme, ale pokud si řekne, že ne, nemá to pro nás smysl, byť bychom to třeba dva tři roky mohli dělat za pro něj přijatelné sazby. Naše strategie je jít do projektů trvalejších s vysokou přidanou hodnotou.

Základní časový horizont je tedy těch deset let, nebo se to u každého projektu liší?

Je to hlavně o výši přidané hodnoty a strategické důležitosti. Nebudu ale lhát, že mám poslední slovo ve všem já. Za vývojové centrum ano, ale Siemens jako koncern má každopádně vyšší důležitost. Když řekne, že máme tenhle problém, který je potřeba vyřešit, tak projekt uděláme bez ohledu na jeho důležitost za deset let.
Ale pokud partner hledá pouze vhodnou lokalitu, tak o tom budeme více přemýšlet a rozhodovat se. Třeba když jde o nějakou zajímavou technologii, která je komplementární k tomu, co děláme.

Dáte mi nějaký konkrétní příklad?

Například nedávno za námi přišel partner, že chce dělat technickou dokumentaci. Teď si řeknete, proč by se vývojové centrum mělo zabývat dokumentací. Ale když si uvědomíte, že každý produkt musí technickou dokumentaci mít, je vám jasné, že se bude dělat i za deset let. Pokud by tedy šlo o dokumentaci pro daného partnera, nešel bych do toho, i kdyby to bylo finančně zajímavé. Ale když to můžeme pojmout jako balíček, v němž můžeme komukoli nabízet produkt i dokumentaci, tedy nabídnete někomu vývoj řídicího systému se vším všudy včetně dokumentace, pak to pro mě má význam. Není tedy zásadní jen dlouhodobost, ale důležitou roli hraje kontext se strategií, kam chceme směřovat.

Nakolik tuhle strategii ovlivní nedávno oznámená sedmimiliardová investice do vývoje v Česku? Bude se nějak upravovat, nebo to lze brát jako odměnu za dobře nastavenou strategii?

V rámci Siemensu je Česko relativně velká země, máme přes deset tisíc zaměstnanců, sedm závodů a každý má své vývojové centrum. A tahle kombinace i to, že české závody jsou v rámci koncernu velmi úspěšné, navíc jsme od Němců za rohem, je vyústěním této investice. Vysoká kvalita, vývojové centrum, reference, máme produkty fungující na trhu, to vše tvoří kombinaci, která nese tuhle odměnu.

Říkal jste, že nabíráte, rostete. Kolik lidí nyní v Česku dělá a jak hodně tedy – i v souvislosti s tou miliardovou investicí – ještě hodláte nabírat?

Naše vývojové centrum rostlo i před touto investicí několik let o zhruba 20 až 30 procent ročně. Tato investice ještě dál rozšíří tento záběr o stovky lidí. Kde a kolik nových lidí, bude otázkou aktuálního vývoje na globálním trhu a prodeji výrobků ve světě.
Například před dvěma lety byla cena ropy výrazně výše a od té doby jde dolů, tím pádem se například motory pro zaoceánské lodě s tankery, pro které vyrábíme velké generátory, prodávají méně. Lodí totiž nyní jezdí méně.
Náš trh ale na podobné události reaguje se zpožděním, měli jsme třeba právě vyvíjet novou generaci motorů, a najednou po nich není poptávka. I proto teď nedává smysl, abychom do takového vývoje šli, a tím pádem pro danou oblast i nabírali lidi. Ale zase můžeme upnout síly k něčemu jinému a pak hledáte v podstatě stejný počet lidí zaměřených na něco jiného, v jiné roli.
Česko je v porovnání s Rakouskem či Slovenskem rozhodně jedna z těch důležitých zemí – oni v podstatě už moc nevyrábí, zatímco my zůstáváme opravdu velkým partnerem. V rámci celé investice je to pro nás důležitý závazek.

Česko a Slovensko bývají nazývány „montovnou“ Evropy, automobilový průmysl táhne obě ekonomiky. Lze ale Česko považovat i za zemi vývojovou, kdy třeba i Siemens v tomto směru vyniká? A má šanci se výhledově stát opravdu vývojovou zemí? Nebo půjde o nějakou kombinaci „montovny“ a „vývojovny“?

Osobně, když slyším slovo „montovna“, tak s ním mám problém. Když jsem začínal v Siemensu, přišel jsem do našich závodů, kde se sice dělá manuálně, ale o montovně nemůže být řeč. To nejsou závody, které známe z televize.
Nemluvě o tom, že myslím, že tento problém se v podstatě vyřeší sám. Možná nyní děláme v Česku víc výrobu – nejen ta auta, ale třeba i další díly a součástky –, jenže za deset let to české firmy dělat nebudou. Proč? Nebude to ekonomicky dávat smysl. Ceny aut neporostou tak rychle, jako poroste cena práce u nás. Kvalifikovaná síla tady bude dělat čím dál více práce s vysokou přidanou hodnotou.
Pokud budeme v Česku dostatečně chytří a využijeme místní lidský potenciál, budeme úplně někde jinde. Znalosti a know-how mají lidé, ne stroje, a i kdyby se jejich podnik zavřel, díky těmto znalostem se neztratí. Montovna podle mě nejsme a nebudeme, ale mám trochu obavu o to, aby došlo k nějaké strukturální změně, aby ti lidé vytvořili skutečně to české podhoubí nových firem.

Dojde tedy podle vás k nějakým změnám?

Struktura českého průmyslu se změní. Nemyslím si, že autoprůmysl půjde nějak rapidně dolů, ale přeskupí se tady to, co se pro něj vyrábí. A doufám, že chytří lidé, kteří nyní ve firmách jsou, si časem založí svoje vlastní firmy a budou dělat svoje věci a přidanou hodnotu. Siemens je tady více než 125 let. Která česká firma je tady podobně dlouho? A byť mateřský koncern je německý, spousta lidí u nás už to tak ani nebere.

Odkud přijde takový impuls pro strukturální změnu? Sám od sebe zespodu, z trhu, nebo by měl přijít seshora z gesce státu?

Osobně si myslím, že vláda musí něco dělat, ale na druhou stranu byznys funguje i sám o sobě bez ohledu na vládu. Rozhodnutí, jestli nějaká fabrika někde bude, nebo ne, je z velké části byznysově orientované a z menší části záleží na tom, jestli je daná země stabilní. Ale pokud je klima stabilní, byznys za ním jde bez ohledu na vládu, což je případ i Siemensu. Také jsme nestavěli rozhodnutí, jestli dostaneme dotaci, nebo ne, ale vyhodnotili jsme si, zda to dává smysl. Ani kvůli vývojovému centru jsme nechodili po agenturách a nechtěli jsme po nich peníze, abychom ho tady postavili.

Neměli bychom se bát, že dojde k „odlivu mozků“, tedy že je přetáhnou jiné země? Třeba Německo…

Češi se nechtějí stěhovat, máme občas od nás někoho někam vyslat a je problém někoho takového najít. Ani platy v Německu už nejsou diametrálně odlišné. Platíme dnes lidi docela dobře, takže opticky to třeba vypadá, že někdo dostane pět tisíc eur, ale když si od toho odečtete 40 až 50 procent daní a sociálních poplatků, jste na 2,5 tisíce. Počítali jsme kolegům ze Siemensu, že kdyby šli do Německa, tak v konečném součtu oproti prostředí u nás by tratili. Byla by to sice životní zkušenost, ale když si spočítali, co jim zůstane po zaplacení nájmu a dalších služeb, vyšlo jim, že by si vydělali méně než tady. Dnes je lepší být vývojářem tady než v Německu. Třeba Mnichov je asi platově výše, ale ve srovnání s běžnými německými městy je lepší být tady v Praze.

Klíčová je digitalizace

Co vy sám vnímáte pod trendovým pojmem Průmysl 4.0, který je jakousi mantrou dnešních dní? Je spousta definic, každý to chápe nějak jinak. Jak to vidíte vy? Jde o další průmyslovou revoluci?

Myslím si, že ano. Je jen otázka, jak se na to díváte, zda z pohledu technologického, nebo z hlediska sociálně-politicko-lidského. Když se ne to podíváte z hlediska toho prvního, nejde o zásadně nové technologie. Průmysl 4.0 ale přináší spojení technologií do celků, využívá digitalizace. Tenhle pojem je pro mě důležitější.

Proč je o tolik důležitější?

V zásadě mění pohled na věci jak je budeme dělat. Když Ford začal s pásovou výrobou, tak šlo o technickou změnu, ale změnil se i život lidí. A nyní nás čekají také změny, celý svět. Lidé budou potřebovat jiné znalosti, i fabrika se změní, budou tam roboti, půjde o kvalitu, která se blíží skoro 100 procentům. Lidé nebudou tolik v práci, změní se dodavatelské vztahy.
Takže Průmysl 4.0 vnímám jako spojení všech technologií do jakéhosi celku, tak aby podnik mohl být svým způsobem virtuální. Když budete mít virtuální fabriku, tak jste schopen postavit tu fyzickou a budete mít Průmysl 4.0 a digitalizaci.

Na kolik jsou tyto zásadní změny patrné v Česku?

Spousta firem u nás si myslí, že má Průmysl 4.0, ale když tam přijdete, tak vám ukážou – máme řídící systémy, máme roboty ve výrobě, ale pak tam skladníci nakládají materiál „ještěrkou“ a podepisují si převzetí na papíře. To je Průmysl 4.0?
Málokdo si uvědomuje, že se změny netýkají jen výroby, a přesně to je problém. Přesah spočívá právě v digitalizaci, aby vše bylo funkční digitálně – od logistiky, po dodavatelské řetězce, napojení na HR systémy, odpady, hospodaření s energiemi, vodou… Jinými slovy, je třeba vše spojit. Některé firmy již mají super vyladěné věci na úrovni Průmysl 3.0 a potřebují vyladit jen logistiku. A v tom vidím ten rozpor. Když budova ví, že směna začíná v sedm ráno, tak začne sama včas topit, když svítí slunce, tak solárních panelů akumuluje energii. Celkové propojení znamená, že se celá fabrika dá optimalizovat a z digitálního pohledu dává jako celek smysl.

Digitalizace, potažmo robotizace by měla přinést i změnu v tom, že stroje vezmou lidem práci. Půjde o přirozený vývoj, nebo hlasy, které předtím varují, mají za pravdu, že je to špatně?

Podle mě není důvod k panice, ale myslím si, že robotizací dojde k fundamentální změně společnosti. A nejsem si vůbec jistý, jestli současná společnost je připravena na takovou fundamentální změnu. Pro lidi vznikne spousta nových pozic, které dnes neznáme, třeba kolem cloudu, ale určitě budou lidé, kteří třeba ani nebudou chtít, nebo se nebudou moci zapojit do procesu změn.
Společnost bude ale přesto schopná fungovat i bez takových lidí, protože robotizace se sebou přinese vyšší efektivitu. To znamená, že půjde o novou situaci pro společnost, dnes kdyby lidé – hypoteticky – nechodili do práce, tak vzniká sice sociální problém. Ale může se stát, že společnost bude natolik výkonná, že bude schopná vyrobit zboží i bez lidí a budeme jim schopní i něco zaplatit. A teď, co s těmi lidmi? Jsme mentálně připraveni na to, že někdo nebude muset pracovat? Dnes mluvíme o těch, co nechtějí, anebo nemohou či nenajdou práci. Ale najednou tady třeba bude skupina lidí, pro které nebude práce a ani nebudou muset pracovat, což nesouvisí jen s tou robotikou a tou digitalizací.

Umělá inteligence bude důležitější

Dá se to nějak společensky „ošetřit“?

Zabránit se tomu podle mě nedá, spousta lidí mluví o robotice, já bych se více zaměřil na umělou inteligenci, to si myslím, že přinese další fundamentální změnu. Od jistého stupně nastane to, že úkoly, které dnes dělají zruční dělníci udělá stroj, který se dokáže rozhodovat jen dle situace. Je otázka za jak dlouho to přijde a jak rychle se s tím společnost vyrovná, ale zabránit tomu nelze.

Vnímáte nástup umělé inteligence či digitalizace jako pozitivní změnu? Nebo v tom vidíte i nějaká negativa?

Mnoho lidí si pod pojmem uměla inteligence představí něco ve stylu filmu Terminátor. Do jisté míry jde o možný scénář, ale stále je to nepravděpodobné sci-fi, které se může stát nejdřív za X let, přičemž lidstvo má stále čas neudělat podobné chyby jako je naznačeno v tomto filmu.
Ještě nedávno bych odhadoval, že to bude možné za několik desítek let. Nicméně nedávno  průlomový počin systému Deep Mind, který porazil ve hře GO nejlepšího lidského hráče můj názor změnil. Je vidět, že umělá inteligence udělala obrovský skok, že už nejde o lineární proces, ale vyvíjí se geometricky rychle. Dnes bych už neřekl, že je to záležitost třeba 40 let, spíše horizontu 10-20 let, ale možná se pletu.

A jaký to tedy bude mít přínos?

Umělá inteligence ve spoustě věcí lidem pomůže, od autonomních aut, která budou znamenat méně nehod, úspora energií v domech, a podobně. Začne to už „zítra,“ přičemž nástup bude zpočátku spíše nenápadný. Např. ve vývoji se už objevují systémy tzv. „augumented engineeringu“ tj. konstruktér má umělou inteligenci jako partnera při návrhu a společně jsou výrazně výkonnější. Člověk je sice dnes kreativnější, uměla inteligence však nepotřebuje spát a dokáže rychle a bez chyb počítat a simulovat. Vzniknou tak věci, které by člověk sám nikdy nenavrhl.
Život se stane mnohem pohodlnější, ale rozhodně si na umělou inteligenci zvykneme, nebude nám to připadat divné. Naše děti si ještě možná budou zvykat obtížně, ale další generace už to bude brát zcela přirozeně. Bude to součást domovů a životů.
Ale zpět k otázce, myslím že je víc filozofická a sociální než technická. Myslím, že technicky to tady jednoho dne bude a bude jen na nás, na společnosti, jak daleko budeme ochotni nechat vývoj zajít.

Kam tedy společnost míří?

To je otázka… Necháme vysoce inteligentní roboty dělat za lidi ve fabrikách a my budeme vysedávat na zahrádkách? Anebo budeme chodit do práce a roboti za nás udělají jen tu manuální práci? Myslím, že je to ovlivnitelné, ale zároveň se i trochu obávám, že společnost, jak ji vidím, tak míří k pohodlnosti a bude mířit k té druhé alternativě.
Nebojím se ale zcela černého scénáře, myslím, že lidstvo není tak hloupé, jak naznačuje v některých úvahách třeba Stephen Hawking. Myslím, že ještě pár desítek let se bude vše vyvíjet, ale čím dál častěji se s umělou inteligencí budeme setkávat zcela běžně.

Bude vznikat nějaké úskalí, kdy na jedné straně půjde technologický vývoj geometrickou řadou a na straně druhé sociologické záležitosti, legislativní otázky, které jednoznačně tak rychle nejdou?

Lidstvo se dostává do situace, kdy technologie předbíhá schopnost adaptace lidí na ni. Byli jsme zvyklí, že naši tátové sice měli problém se vyrovnat s počítači, ale nějak to zvládli. Ale my teď už sami vidíme, že ta technologie je tak rychlá že už ani nestíháme vnímat, co vše se děje. A jsme v situaci, kdy naše děti už budou ve stavu, že technologie bude tak překotně rychlá, že ji ani nebudou stíhat registrovat. Ale to už je možná evoluční problém, mimo to co nyní dělám. Společnost se bude časem muset zamyslet nad tím trochu víc než jenom na základě článků v médiích.

Jak se tedy vypořádat s tou propastí, která zde vzniká? Dokáží lidé nějak udržovat krok, byť s odstupem?

Je třeba si uvědomit, že největší riziko není samotná technologie, ale to jak se k ní lidstvo postaví. Doposud byla nástrojem společnosti, aby se nám lépe žilo, v jednu chvíli se může stát hlavním motivem k životu. A budeme žít pro to, abychom ji měli, což je podle mě špatně.