Český důchodový systém? Penězovod za hlasy voličů

Existovala vůbec nějaká polistopadová vláda, která neměla ve svém programu důchodovou reformu?

Socialističtí paternalisté či pravicoví pragmatici, podnikatelé či odboráři, intelektuálové nebo ekonomové. Ti všichni se shodovali na nezbytnosti důchodové reformy. Jenže na ni stále jaksi nedošlo.

Kromě socialistických blouznivců typu Vladimíra Špidly přitom snad nikdo nepochybuje, že současný systém je neudržitelný. Navíc jeho kolaps se zásadně přiblížil s pobytem populistického „státokapitalisty“ Andreje Babiše ve Strakově vile.

Jak je tedy možné, že tak zjevný fakt a shoda nevedly ani přes vystřídání mnoha vládnoucích garnitur alespoň k částečné reformě? Hlavní příčiny jsou v podstatě tři.

Politika bez charakteru

Zaprvé skutečnou důchodovou reformu není možné provést samostatně. Tedy bez reformy státu, a tudíž i reformy daňového systému, což představuje obrovský politický úkol.

Zadruhé, kdo ovládá důchody, má obrovskou politickou páku na širokou voličskou základnu a té se nechce žádný politik vzdát.

Konečně třetí příčina je polistopadová politická garnitura jako taková. Až na několik málo výjimek máme stejně jako za první republiky parlamenty zaneřáděné politiky bez charakteru, bez lidského rozměru a intelektuálního nadhledu.

Malost, čecháčkovství a partikulární zájmy jsou hlavní hybnou silou naší politiky. A tak jako kdysi Klement Gottwald snadno převzal moc v zemi, stejně snadno si bezskrupulózní slovenský oligarcha v podstatě zprivatizoval stát.

Žádné právo na budoucí důchod

Podíváme-li se do dostupných předvolebních programů politických stran, najdeme v kapitole důchody jen kosmetické úpravy stávajícího, fakticky neudržitelného systému lživě označovaného jako důchodové pojištění.

Je až zarážející, že se za celou dobu nenašel pravicový politik, který by voličům řekl pravdu. Tedy že si žádné důchodové pojištění neplatí (až na tzv. třetí pilíř, který je naprosto bezvýznamný). To, co odvádíme dnes státu, je totiž důchodová daň, která nám na rozdíl od pojištění nezavdává žádné právo na budoucí výplatu.

Důchodový systém je ve skutečnosti letadlo udržované ve vzduchu kontinuálním hospodářským růstem. Covid ale zásadně přiblížil přistání. Jak bude tvrdé, se brzy ukáže.

Penězovod za hlasy voličů

Dalším obrovským problémem důchodů je jejich zneužitelnost jakožto přímého penězovodu za hlasy voličů, což se dnes děje v míře nevídané. To je ve skutečnosti čistá korupce, kdy vládnoucí oligarcha používá zprivatizovaný státní rozpočet na udržení své moci.

Korupci, jak známo, ale nelze vymýtit, jediná možnost je odstranit prostor pro ni. A právě proto skutečná reforma důchodů musí probíhat ruku v ruce se zásadní reformou státu, a tedy i daňového systému.

Je nutné oddělit důchody od státního rozpočtu, postavit je na kombinaci skutečného pojištění a spoření. A státu pak ponechat jen péči o tzv. třetí pilíř, tedy garantovaný minimální důchod pro sociálně slabé a potřebné.

VÍCE K TÉMATU:

Přihoď bábě, přihoď dědkovi. V covidové pomoci dává vláda přednost důchodcům před živnostníky

Zneužívání sociálních dávek jako další předvolební hit. Ekonomicky je totiž bezvýznamné

Na důchodových účtech už je půl bilionu korun, na reformu penzí však Česko stále čeká

Závislost na státu

Pokud věříme, že svobodný člověk a rodina jsou základem prosperujícího státu, pak není možné přijmout skutečnost, že významná část obyvatelstva je ekonomicky, a tudíž životně závislá na státu, jako stav žádoucí.

Rodina byla po tisíciletí garantem zabezpečení starší generace a děti byly vždy tím nejlepším důchodovým pojištěním.

Není ani náhoda (i když příčin je více), že počet dětí v rodině klesá s ekonomickým blahobytem (v Číně pak nařízením centrální moci). Vysoký počet dětí přitom dával větší šanci, že se dokážou postarat o starší generaci.

Věřím, že i dnes by většina produktivní generace neměla problém spolupodílet se na zabezpečení svých rodičů. A stejně tak by se zvládli postarat o své zabezpečení bez zasahování státu. Pokud by ale nebyla jejich práce zatěžována nesmyslnými odvody do státní kasy.

Cesta k tomuto cíli není ani jednoduchá, ani rychlá. Je to ale důvod na snahu o takto zásadní reformu rezignovat? Je obtížnost reforem tou hlavní příčinou, že se o nich vlastně ani nedebatuje? Nemyslím si.

Zadlužit se umíme

Jestliže jsme dokázali během jednoho roku zadlužit stát o stovky miliard, určitě bylo možné započít skutečnou důchodovou reformu v podobě oddělení důchodů od rozpočtu mnohem dříve a postupně ji smysluplně profinancovat.

U politiků je příčina jasná, nikdo už totiž skutečnou politiku nedělá. No a u ekonomů? Tam je to většinově jejich ukotvením ve víře ve státní paternalismus, v neschopnosti dát důvěru lidem a ponechat prosperitu a budoucnost v jejich rukou a na jejich tvořivosti.

Není zářnějšího příkladu než právě tzv. důchodová reforma. Máme zde Komisi pro spravedlivé důchody, které předsedá ekonomka a možná budoucí kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová.

Snad nejsem jediný, komu již sám název komise říká, že je něco špatně. Že plánovací komise pro budoucí pětiletku a prognostické ústavy jsme tu měli za komunistů a kam nás to dovedlo?

Nerudová v nedávném podcastu deníku E15 na přímou otázku, z čeho se budou platit důchody dnešním dvaceti- a třicetiletým a kdo je bude platit, odpověděla: „Bude to jednoznačně stát, jelikož důchody jsou součástí mandatorních výdajů.“

Zlo páchané na občanech

Rozhodně nepodezřívám paní rektorku z nedostatku erudice či ze špatných úmyslů. To, co ale svými názory jednoznačně ilustruje, je fakt, že dnešní technologové moci a jim napomáhající ekonomové ve státem dotovaných institucích mají jen jednu vidinu.

Tou je paternalistický stát konající dobro pro svůj lid. Odmítají navrátit svobodu a rozhodování do rukou občanů, jelikož by tak přišli o svou moc a postavení.

Říká se, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, a historie nám poskytuje mnoho takových příkladů.

Kdysi ve jménu Písma svatého, následně ve jménu proletariátu všech zemí. No a dnes ve jménu víry v monetarismus, technologický pokrok a nekonečný hospodářský růst znovu pácháme zlo a nespravedlnost vůči občanu, jednotlivci, tedy svobodnému člověku.

Článek, jehož autorem je Pavel Bodlák, původně vyšel na serveru HlídacíPes.org.

Autor je investor, působil na manažerských pozicích v Komerční bance, pojišťovně AIG či v PPF Asset Management. Od roku 2009 se věnuje nezávislé správě aktiv individuálních klientů, je šéfem společnosti Carduus Asset Management.