Českou společnost stmelila válka na Ukrajině. Tuto situaci nesmíme promarnit!

Napadnutí Ukrajiny sousedním Ruskem je tragédií, o které jsem si jako mnozí jiní bláhově myslel, že je v našem prostoru věcí dávno vybledlé minulosti. Realita ukázala, že není.

Ukrajinské utrpění tváří v tvář podlému ruské útoku stmelilo českou společnost způsobem neviděným několik desetiletí. Tento tmel je kapitálem, který se v našich končinách  vyskytuje zřídkakdy a vždy časem vymizí.

Jedinečná šance

Tak, jako euforii listopadu 1989 vystřídala deziluze z (nejen ekonomického) vývoje, rozčarování a frustraci, vystřídá současné odhodlání a vzedmutí občanské aktivity únava, pocit marnosti a pohodlnosti.

Opět si začneme myslet, že nám nic nehrozí, opět budeme chtít mít svůj „klid a teplíčko.“ A opět budeme toužit po luxusu nekoukat, co se děje za humny a vést se ve vlaku EU a NATO zdarma.

Než se tak stane, nepromarněme jedinečnou šanci! Nasměrujme naši zemi k bezpečnější a udržitelnější budoucnosti – učinit tak ve světle únorových události je životně důležitý imperativ!

Zde je čtveřice věcí, které by měla Fialova vláda udělat okamžitě. Klidně ve stavu legislativní nouze, ale s politickým kapitálem národní semknutosti, který jí Ukrajina přinesla.

Připravme si peněženky

Zaprvé, vláda by měla tlačit v EU na bojkot všech ruských entit a všeho ruského zboží. A to včetně energetických surovin (ropy a plynu). Ano, je jasné, že vzhledem k propojení trhů (zejména v případě ropy) to bude znamenat, že část ruské produkce se přesměruje jinam.

A také je jasné, že se to našich peněženek výrazně dotkne.  Ale můžou-li Ukrajinci na bojištích umírat, můžeme my v bytech mrznout a chodit pěšky.

Je schizofrenní, abychom posílali na Ukrajinu drahé zbraňové systémy a současně financovali jejího – a našeho – protivníka stamiliony dolarů týdně. A kdo, když ne státy s historickou zkušeností s tím, co to znamená být součástí sovětského (ruského) světa, mají stát v čele snah o naprostou izolaci Ruska?

Chceme-li, aby Ukrajina za nás uštědřila Rusku novou Cušimu (rozhodující střetnutí Ruska a Japonska v roce 1905 v rusko-japonské válce, pozn. red.), musíme ji pomoct všemi způsoby. I  za cenu našich, klidně velkých, hospodářských ztrát.

Bez vyšších daní to nepůjde

Zadruhé, je třeba výrazně zvýšit daně k financování sociální koheze a armády. Je potřeba zrušit nebo přinejmenším výrazně omezit výdajové paušály pro OSVČ. Ty jsou totiž přežitkem dob dávno minulých. Zároveň ale nejsou v dobách, kdy je účetnictví komoditou, v lepším případě ničím jiným než nedůvodnou daňovou úlevou. (V horším pak legálním daňovým únikem – švarcsystém).

Okamžitě se musí na nebo ještě lépe nad hodnotu z konce roku 2020 vrátit zdanění fyzických osob, zejména vysoce příjmových. A musí narůst zdanění firem včetně zavedení sektorových daní. Zpátky je potřeba vrátit daň z nabytí nemovitostí.

Ani na vteřinu se ale nesmí přemýšlet o „polských“ úlevách na DPH nebo spotřebních
daních. Ano, vláda za nic z uvedeného standing ovation od lidí nesklidí a opozice jí bude za to spílat. Ale s dvěstěmiliardovým strukturálním deficitem jsme absolutně nepřipraveni na novou realitu, která po 24. únoru nastala.

Kromě toho, že fiskální restrikce České národní bance (ČNB) aspoň trochu pomůže v boji s vysokou inflaci. A zároveň přinese zdroje, které nám umožní zajistit sociální kohezi a bezpečnost státu.

Pomoc i pro chudé

Vláda totiž, a to je zatřetí, musí okamžitě připravit plán na výrazné, ale selektivní kompenzování vyšších životních nákladů chudším rodinám.

Desetiprocentní lednová inflace je totiž s ohledem na vývoj cen energetických i neenergetických komodit v posledních dvou týdnech slabým odvarem toho, co nás čeká za pár měsíců.

Rostly-li ceny zemědělských producentů v lednu meziročně o 21 procent, za pár měsíců to bude tempem dvojnásobným. A spotřebitelská inflace na dohled 20 procent není letos tak již vůbec z říše snů.

Nepodpoříme-li však ty nuzné mezi námi, hrubě se nám to vymstí – s prázdnými žaludky půjde rychle do kytek solidarita s uprchlíky, odhodlanost postavit se Rusku i naše bezpečnost.

Obrana potřebuje injekci

Začtvrté, výrazně musí vzrůst výdaje na obranu. Nejenže musíme poslat všechno vojensky relevantní, co máme, na Ukrajinu. I přesto, že to z krátkodobého hlediska vyvolá potřebu doplnit zásoby techniky a materiálu.

V nejbližších několika letech ale musí naše výdaje na obranu skokově vzrůst výrazně
nad dvě procenta HDP – letitý dluh vůči NATO musíme splatit.

Na mírovou dividendu (přesměrování zdrojů z obrany jinam vlivem dlouhotrvajícího míru a iluze, že mír potrvá věčně) i na to, že budeme černými pasažéry v rámci NATO, musíme okamžitě zapomenout.

Čas (zatím) máme

Aby bylo jasno: jako společnost se musíme poskládat na nejméně 250, spíše 300 miliard korun nových příjmů. Nikoho to nepotěší, ale jiná alternativa není. Letošního 24. února opět začaly v západním světě dějiny a my na ně nejsme připraveni.

Za cenu nesmírného utrpení nám Ukrajina kupuje čas. Na co? Abychom začali jednat tak, že budeme mít společně se zbytkem Evropy alespoň šanci na mírovou budoucnost. Nesmíme jej promarnit…

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr