Constantin Norbert Kinský: Zaměřujeme se na kombinaci správy živé přírody se správou kultury a společenského života

Původní profesí bankéř Constantin Norbert Kinský před více než 20 lety převzal od svého otce Radslava správu žďárského panství. V současnosti patří mezi největší soukromé vlastníky lesů na Vysočině a hospodaří také na 750 hektarech rybníků.

„S nadsázkou říkám, že pracujeme jen 48 hodin denně. Většinu času věnujeme Žďáru, ať už jde o to, jak lesy adaptovat na klimatické změny, o rozvoj rybářství, nebo o rekonstrukci zámku,“ komentuje svoji pracovní náplň.

Šedesátník, který se narodil ve Francii, vystudoval tři vysoké školy, působil v 90. letech v pobočkách banky Merrill Lynch nebo Bank of America. Později šéfoval pražské pobočce poradenské firmy Roland Berger.

Postupně se ale profesně od financí přesunul k lesnictví a hospodaření na rodovém majetku, jehož historie sahá 800 let zpátky. V lesích teď bojuje s kůrovcem, na rybníky zkouší instalovat solární panely, opravuje zámek a otevírá ho kulturnímu a společenskému životu.

Jak vnímáte současnou ekonomickou situaci v kontextu dopadů covidu, války na Ukrajině, vysokého růstu cen?

Máte pravdu, děje se toho skutečně hodně. Ale svět se velmi propojuje a je hrozně malý v důsledku globalizace. Na světě žije hodně lidí, kteří jsou velmi propojení, a po celém světě proudí čím dál více dat a informací. Nejen nedaleká válka na Ukrajině, ale předtím třeba i finanční krize nebo problémy s dodávkami z Číny. Dění na jedné straně světa dnes ovlivňuje dění na druhé straně. Svět je velmi malý a zároveň velmi propojený.

Byl svět takhle „malý“ již v době, kdy jste v 90. letech minulého století působil v amerických investičních bankách, nebo byl „větší“?

Řekl bych, že propojenost se zvýšila. Zajímavé je, že i přes nejrůznější sankce Ruska v důsledku války na Ukrajině a problémy, které tento konflikt přinesl, mezinárodní obchod pokračuje, tempo globálního propojování nijak nezpomalilo. Považuji to za důležitý, ale riskantní motor dalšího rozvoje globální ekonomiky. Další faktor, který mě i trochu mrzí, že si moc neuvědomujeme, že si v Evropě žijeme v podstatě jako v ráji. Speciálně mě občas ještě překvapí, jak si Češi stále na něco stěžují. (úsměv)

Neuvědomujeme si, že svět je na tom nyní mnohem lépe, než tomu bylo v minulosti, a že lidem se všeobecně daří mnohem lépe než v minulosti. Například když se zeptáte lidí kolem sebe, kolik dětí na celém světě chodí na základní školu. Troufnu si tvrdit, že vám budou tvrdit, že to je tak 30–40 procent, ve skutečnosti to je 80 procent. A kolik z nich ji dochodí? Přes 60 procent. A kolik dívek jich dokončí? Více než chlapců, 62 procent oproti 61 procent. A stejně tak si neuvědomujeme, kolik lidí má přístup ke zdravotnímu zařízení a péči, je to přes 80 procent populace. Samozřejmě že je stále ve světě obrovské množství chudých lidí, ale je jich mnohem méně než před 30 lety.

Nižší nárůst teploty není udržitelný

Svět spojuje také téma boje proti klimatickým změnám. Najde se politická vůle k dosažení globálních cílů?

Záleží, jak se na celé téma klimatických změn díváte. Na jedné straně to někdo považuje za katastrofu, já považuji za zázrak, že se tolik zemí spojilo a chce proti klimatickým změnám bojovat. Máte pravdu, že to je otázka politické vůle, ale i tak je to neuvěřitelné a technologicky na to máme. Na květnovém Fóru pro budoucnost zemědělství v Praze bylo jedním z diskutovaných témat, jak připravit lesy na klimatické změny, kde se probralo několik scénářů.

Již nyní je ale zřejmé, že cíl udržet růst globální průměrné teploty jen o 1,5 stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí (hodnota stanovená pařížskou klimatickou dohodou v roce 2016, pozn. red.) je zřejmě mimo dosah lidstva. Pokud bychom vše, co se slíbilo v Paříži i předtím, provedli plně a včas, tedy hlavně v této dekádě, je pravděpodobné, že teplota stoupne o 1,8 stupně Celsia. Osobně se domnívám, že to bude o něco výše, globálně o dva stupně, což je pro každý kontinent obrovská změna. Na druhou stranu nemyslím, že bychom se toho nutně měli vzdávat bez boje.

Vrátím se ještě k důsledkům současné války na Ukrajině, která se ale přenáší do celého světa a primárně se projevuje na růstu cen zboží a služeb. Nejsou tohle také překážky, které lidstvu brzdí klimatické snahy?

Máte pravdu, je třeba to také brát v úvahu. Bohužel to, co se děje na Ukrajině, a kroky vedoucí ke snížení plynové závislosti na Rusku znamenají, že Evropa bude muset zvýšit využívání uhlí jako energetického zdroje o pět procent, což klimatu neprospěje. Naštěstí je to jen pět procent, mohlo by to být i padesát. Díky Putinovi jsme se ale také vrhli ve větší míře na rozvoj obnovitelných zdrojů a doufám, že i na jadernou energetiku. To jsou jasné zdroje dekarbonizované energie. Osobně pak věřím, že se zvýší i vývoj malých modulárních jaderných reaktorů, které jsou méně nákladné a více flexibilní než velké jaderné projekty.

Plánujete využívat nové zdroje i na zámku ve Žďáru nad Sázavou a dalším vašem majetku?

Rozhodně ano, několik posledních měsíců například už studujeme možnost využití plovoucích solárních panelů. Zatímco půdu potřebujete na pěstování, proč nepoložit solární panely právě na hladiny rybníků či jezer. V Číně už to dělají a v Čechách o tom zatím víme jen velmi málo. My se o to zajímáme proto, že máme ve vlastnictví celou řadu rybníků. Navíc oproti těm pozemním mají plovoucí solární panely výhodu v tom, že je voda lépe chladí, to znamená, že jsou více výkonné a přitom pod nimi mohou žít ryby. Zatím vše studujeme, ale věřím, že se to povede a brzy spustíme pilotní projekt o výkonu několik jednotek megawattů.

Podnikám 48 hodin denně

Ve vaší správě jsou kromě rybníků i lesy. Jak hodně se věnujete tomuto rodinnému podnikání?

S nadsázkou říkám, že pracujeme jen 48 hodin denně. Většinu času věnujeme Žďáru, ať už jde o to, jak lesy adaptovat na klimatické změny, o rozvoj rybářství, nebo o zmíněné využití solárních panelů. A samozřejmě dlouhodobě pracujeme na rekonstrukci zámku ve Žďáru a manželka pak na rozvoji života na zámku a okolí. Památka musí sloužit.

Když už hovoříme o lesích, jak se u vás projevila kůrovcová kalamita?

Hodně, nicméně horší škůdce vidím mimo les. Vysvětlím vám to. Kvůli klimatickým změnám čelíme čím dál častěji suchu. Ale když to srovnám s nedalekým Bavorskem, které má milion hektarů smrkových porostů, zatímco Česko 1,3 milionu, tedy zhruba o 30 procent více, jde o zcela rozdílnou situaci. Jde o stejnou půdu, stejné podnebí, srážky, stejné stromy, podobný ráz krajiny. Proč ale Bavorsko v roce 2021 vytěžilo tři miliony kůrovcového dříví, zatímco Česko 15 milionů? Ty zhruba tři miliony lze svést na sucho, které způsobilo rozšíření kůrovce, tedy oslabení stromů, které pak kůrovec napadl. Ale za našimi zbylými 12 miliony stojí lidské chyby.

Které konkrétní chyby máte na mysli?

První chyba je, že polovina českých lesů patří státu. A ten bude vždy horším hospodářem než soukromník, i když v poslední době se situace trochu lepší. Když vše musíte dělat přes výběrová řízení, která trvají tři měsíce, zatímco potřebné lesnické práce by měly být udělány v řádu několika dní, je to špatně. Ještě v roce 2016 jsem četl článek o tom, že u nás máme nejlepší lesy za posledních 250 let. O dva roky později už čtu, že máme nejhorší. Nechci kritizovat lidi v terénu, ale systém, který nedává lesníkovi, jenž má danou výměru lesa na starosti, potřebné pravomoci a často ani potřebné lidi, je špatný. Není to tím, že by lidé zcela chyběli, oni jsou, ale kvůli výběrovému řízení nedokážou reagovat dostatečně rychle.

Na druhé straně v Česku je přes 400 tisíc vlastníků lesů o výměře zhruba do pěti hektarů. Ti ale nemají na to, aby měli například svůj vlastní harvestor, kterým by napadené stromy vytěžili. Zároveň u nás není ani systémové nastavení, které by umožnilo takové vlastníky sdružovat, i třeba za podpory státu, jako je tomu v Bavorsku. Tam mají sdružení, která jsou státem dotována, takže si mohou dovolit najmout externího lesního hospodáře, který zajistí správu lesa i třeba prodej dřeva. Kůrovec nerozlišuje malé či velké vlastníky, nicméně ti malí samostatně nedokážou – a často ani nemohou – reagovat. V konečném důsledku to pak odnášíme my, vlastníci větších objemů porostů, o státních lesích ani nemluvě.

DALŠÍ ROZHOVORY PEAK.CZ:

David Bystrzycki (ROIER): Naše fintech platforma nabízí bezpečné investice, z nichž klienti dostávají pravidelnou rentu

Michaela Horáková (enovation): Dotace ve zdravotnictví nejsou záležitostí jednoho formuláře

Katie Hoardová (AB InBev): Digitalizace v zemědělství láká. I plodiny lze pěstovat „smart“

Cyril Zapletal: Pokud má u nás dojít k renesanci těžby uhlí, musí přípravy začít hned

Dřevo je důležité

A co je tedy podle vás příčinou zmíněných chyb? Transformace vlastnictví v 90. letech, kdy se řada lesů vrátila jejich původním majitelům? Nebo současný systém s nedostatečnou legislativou?

Příčin je několik, jednou z nich je tzv. Dřevěná kniha (jde o Koncepci ministerstva zemědělství k hospodářské politice podniku Lesy ČR z roku 2012, pozn. red.). Lesní hospodářství se dříve řídilo zákonem o lesích z roku 1966, který nebyl zas tak špatný. Ten v roce 1970 nahradil nový zákon, který se zaměřoval tvrdě na dřevoprůmysl, tedy rychloobrátkové dřeviny, hlavně smrk, jenž postupně nahradil smíšené lesy. Z kvality se přešlo na kvantitu, což se podepsalo na snížené citlivosti porostů.

Po revoluci přišel nový zákon, který navazoval na mentalitu z těch 70. let a implicitně razil heslo „dřevo je důležité“. Výsledkem bylo, že celé lesnictví pracovalo pro dřevařský průmysl, a ne naopak. Přes Dřevěnou knihu bylo určeno, že veškeré práce státních Lesů ČR a Vojenských lesů a statků ČR, které dohromady vlastní přes 50 procent českých lesů, byly zadávány práce také přes výběrová řízení. Přitom víme, jak špatně fungovaly a fungují. Dokud vše funguje, je to v pořádku, ale jakmile vyvstane problém – jako třeba zmíněný kůrovec – dojde ke katastrofě. To je první příčina.

Jaké jsou další příčiny neutěšeného stavu lesů?

Potřebujeme nový zákon o lesnictví, ale není třeba vymýšlet nic moc nového a komplikovaného. Stačí se vrátit do dob Marie Terezie a inspirovat se zde. Ostatně rakouské lesy stále vycházejí z tohoto konceptu a fungují. Můžeme navázat na bohatou a dlouhou tradici. A přidat v tom, co jsme v minulých letech zanedbali, ale je třeba si pospíšit. Máme na to maximálně 20 až 40 let, než na nás nenávratně dopadnou klimatické změny. Je třeba se zaměřit i na vedlejší mimoprodukční úlohu lesa, jako je filtrace vody, retence půdy a tak dále.

Proto potřebujeme nový zákon, již máme rozpracované některé hlavní body, které chceme probrat s dalšími partnery. Ať už z dřevoprůmyslu, nebo s ochranáři či teplárníky, protože část lesní produkce je i biomasa. Chceme zkrátka, aby šlo o komplexní návrh.

Zákon by tedy měl pojímat les v širším kontextu?

Přesně tak, člověk se musí dívat na les více holisticky, což je další důvod pro potřebné změny, abychom předcházeli podobným katastrofám. Je třeba ho vnímat mnohem komplexněji, ne jen jako zdroj dřevoprůmyslu. Má tři pilíře – ekologický, ekonomický a sociopolitický. Pokud nebudeme respektovat přírodu, tak nám to vždycky vrátí.

Když se to nevyplatí, tak to není dlouhodobě udržitelné, přitom kolem lesů pracuje spousta lidí, hlavně na venkově. A zmínění lidé představují i třetí faktor – když tomu nerozumí, tak se vám to také vrátí. Náš současný zákon je prokazatelně nejkomplikovanější v celé Evropě, možná na celém světě. Je potřeba více vsadit na schopnost a odpovědnost místních lidí, ve státních i soukromých lesích.

Kombinujeme přírodu se společností

Může lesnictví z hlediska návratnosti fungovat bez dotací?

Dotace je jenom jeden zdroj, je třeba se na to také dívat komplexněji. Dám vám příměr: když si nožem ukrojíte chleba, v pořádku, když tím samým nožem někoho probodnete, je to špatně. A podobně je to s dotacemi, je otázka, kam směřují. Něco musí jít přes trh, něco se bez státního zásahu neobejde. Vždycky když se spojí tvořivost člověka s jeho ekonomickým zájmem, dokážete zázraky. To už dokázal profesor William Nordhaus, držitel Nobelovy ceny za ekonomiku, za svoji práci týkající se klimatických změn. Nemyslím ale, že dotace je jediné řešení. Ekonomika se musí propojovat se sociálními zájmy. Jestli to bude dotace, nebo daň, nebo jiná forma podpory, je jedno. Musíme takzvaně „internalizovat externality“. Ale já malý lesník nemůžu bez komplexního řešení přežít, nemohu slíbit, že dokážu nabídnout služby dlouhodobě.

Je lesnictví hlavní středobod vašeho rodinného podnikání?

Zaměřujeme se na kombinaci správy živé přírody – lesů, rybníků, půdy, kde se hospodaří, a správy centra živé kultury a společenského života. Stavíme na těchto dvou pilířích. Jedna velká část investic směřuje do lesů, do rybářství a další významný podíl pak do rekonstrukce zámku, kde se snažíme koncentrovat kulturní život. Máme otevřeno celý rok, ročně k nám přijede 120 školních zájezdů.

V jaké fázi je rekonstrukce zámku, která už nějaký čas probíhá?

Zaplať pánbůh, že už máme vyměněnou většinu střech, takže nám tam neprší. Teď se věnujeme tomu, co mít pod nimi. Rekonstruovali jsme několik pokojů, v čemž budeme pokračovat. Pracujeme na projektu rekonstrukce konventu, kdy by vzniklo Regionální kreativní centrum Vysočiny, na což chceme využít prostředky z Národního plánu obnovy. Máme štěstí, že ve Žďáru jsou kreativní lidé, ale chceme pro ně a i pro lidi z celého světa vybudovat místo, kde by mohli fungovat, střetávat se a pracovat.

Odkud jdou investice?

Většina pochází z evropských fondů jako dotace a pak částečně také z vlastních zdrojů. V Česku je škoda, že neexistují dotace na provoz. Kultura se nikdy nevyplatí finančně, ale společensky rozhodně ano. Když nepodpoříme tvořivost u mladých, budeme pořád jen národem, který montuje auta, která vymyslel někdo jiný.

Kde se naučíme tvořivosti? Částečně ve škole, ale to je málo, musíme hledat další místa. A proč nečerpat inspiraci právě v památkách? Například spolupracujeme s brněnskou fakultou architektury, která studuje architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Její studenti ovšem nejezdí obdivovat krásu jeho díla, ale zkoumají, jak je možné, že funguje i dnes a čím by mohla být inspirující do budoucna. Vycházejí z fundamentů starých více než 300 let – práce se světlem, s hmotou, se spirálou – a na těchto základech zkoušejí navrhovat vlastní stavby. I pro ně potřebujeme nějaké centrum, takže vlastně bychom rádi vybudovali jakýsi inkubátor spojující komunitu umělců, komunitu akademiků vývojářů a komunitu podnikatelů.

Ostatně jedním z plusů covidu bylo, že lidé si zase uvědomili, že je potřeba se sejít, vidět další lidi a mít společné zážitky. Ukázalo se, že kultura je pro každého, a třeba skrz živou hudbu dokážeme vnímat daleko lépe sami sebe, vztah k ostatním i k planetě.

Souhrn toho nejdůležitějšího
každý pátek ve vašem e-mailu.

Přihlásit odběr